Potrat

No, po krátkém zvážení přidám lehké varování pro ženy, citlivé povahy, těhotné a matky. Přečtení raději zvažte. Abyste neměli ošklivé sny… 😀

V rámci mé sedmidenní výzvy (viz. odkaz na konci povídky) zveřejňuji hnedka první verzi. Ale tuším, že se k tomuhle ještě vrátím a zapracuji na tom. Nějak mi to padlo do očka.

PS: Tohle není agitka proti potratům, tohle je prostě horror… 😉 🙂

Pokračovat ve čtení „Potrat“

Facebooktwittermail

Strach v bouři

Prudký vichr se opíral do oken a rozechvíval skleněné tabulky v lehké symfonii křehkosti. Stromy vrhaly dovnitř své stíny, které tančily po zdech v divokém sabatu. Anténa na střeše drnčela, jak na ní vítr hrál jako na jednostrunou děsivou kytaru. Zahřmělo. Zablesklo se. Ten krátký mžik světla zachytil její vyděšenou tvář jako na fotografii. Ležela v posteli, přikrytá dekou, a při každém zahřmění se jí zježily chloupky na rukou. Neměla ráda bouřky. Neměla ráda zvuk hromu ani záblesky světla. A do toho ještě zaslechla další zvuk. Zvuk připomínající dopad čehosi velkého přímo na střechu. Možná to byla jen větev, ale možná…

Ano, teď to slyšela jasně. Něco se pohybovalo po střeše, něco tam škrábalo po střešních taškách. Hýbalo se to. Sunulo se to k okraji střechy, přímo nad její okno. Ne, to přece nemůže být nic zlého. Třeba je to jen větev, třeba se uvolnila střešní taška a sune se dolů. Jenže… Tohle bylo pomalé, rytmické. Přece to slyšela zcela jasně. Krok, další, další. A teď, teď to dosáhlo kraje a břinklo to o okap. Přikryla si hlavu dekou. Ne, nechtěla to vidět. Nechtěla vědět, co to je. Nechtěla vědět, čemu patří ten stín, který právě zakryl její výhled ven. Pak se v prudkém náporu větru okno otevřelo. Jeho křídla se rozletěla, narazila do zdi a sklo se vysypalo. A potom… Potom to skočilo dovnitř…


Více ke vzniku povídky: Sedmidenní výzva

Facebooktwittermail

Taxík

Tahle povídka vznikla na zadání. Nutno ovšem podotknouti, že to zadání nebylo pro mě, ale já ho vymyslel pro někoho jiného. Dopadlo to ale tak, že povídku jsem napsal já a z druhé strany se ke mě dostal jen menší, docela slibný, nerozvinutý nástřel. Je to téměř novinka, napsal jsem ji někdy na konci podzimu loňského roku, pak ji nechal uležet, nedávno doupravil a teď už je tedy venku.

A jaké že bylo zadání? Copy from ICQ: „noční taxi…. příběh o cestě, ze které se zákazníci nevrací, o autě, do nějž kdo nasedne, už nikdy nevystoupí……..“ A protože tam nebylo nic konrétního, tak jsem měl široký okruh, jak to zpracovat. A tak jsem ten okruh hodně využil a ač by ten námět v první řadě sváděl nějakým směrem, já to nabral směrem úplně jiným. Však uvidíte… 😉

PS: Neodpustím si drobné porýpnutí, protože vím, že dotyčná osoba, pro kterou to zadání bylo, sem určitě hodí okem. Dočkám se povídky? 😉

Pokračovat ve čtení „Taxík“

Facebooktwittermail

Dýka

Jedna z menších povídek, které si taky prolétly nějakou tou soutěží. Tuhle jsem tenkrát šoupnul s pár dalšími do Ceny Karla Čapka 2002. Jak jsem tam uspěl? No, úspěch to zas takový nebyl, ale naštěstí ani propadák. 23. místo z 52, to je ta lepší půlka, že? 🙂 Dvou porotcům se dokonce líbila tak, že jí přidělili druhé místo. (Pokud se chcete něco dozvědět o způsobu bodování CKČ, tak si to vygooglete na netu. :-D) Více už vám tu povídat nebudu, ono ani nic víc k té povídce co říct není. Třeba o vzniku, inspiraci či kdy jsem ji vlastně napsal. Kdo si to má pamatovat, že? Tak si to přečtěte a nakolik je umístění povídky v CKČ oprávněné, posuďte sami…

Pokračovat ve čtení „Dýka“

Facebooktwittermail

Večerníček č. 3 – Sázka

Motto:

Co skrýváš za víčky
a plameny svíčky,
snad houf bílejch holubic
nebo jen žal…

Robert Křesťan

Na slovíčko

No je tomu dávno pradávno, co se mezi vámi objevil poslední z mých dvou večerníčků (uf, astronomické číslo, jen co je pravda). Někdy v červnu roku tohoto to bylo krásné půlkulaté jubileum. A tak to už docela uzrál čas na další příběh. Nebo se vám snad zdá pět let málo?  Hehe.

Ale než se na něj vrhneme, podíváme se trošku do historie. A proč? Protože tento příběh vydávání večerníčků vlastně nastartoval. Vše začalo jednoho krásné únorového večera na skoro zimním vandru do oblasti Roverských skal (near the village Blíževedly, kam stejně vedou všechny cesty), na kterém chyběla jen ta zima, ve srubu Kačabača, kdy mě Matěj s Krakenem (vlastním jménem David pro neznalé a pochopíte po prvních větách příběhu, proč to tu zdůrazňuji) vyzvali k vyprávění nějakého strašidelného příběhu na dobrou noc – večerníčku. A tak jsem tedy vyprávěl. Ten večer zůstal příběh nedokončen a bohužel i večer následující. Ale doma jsem pak zasedl ke stolu, vzal papír a tužku a psal. Po čase i dopsal. A jak už to tak u mě bývá, odložil do šuplíku a nechal „vyhnít“. A příběh hnil a hnil, až mi v šuplíku málem shnil, jako kdysi ve škole jedna zapomenutá svačina, co mi zapadla hluboko do školní tašky, a já se pak divil, že mi to učení tak smrdí . Léta plynuly a já jednoho večera otevřel šuple a říkám si, hergot, co to tu tak zapáchá? A koukám, on to tento starý příběh. Přečetl jsem si ho a zjistil, že uhnil tak dokonale, že vlastně už na něm nemám co měnit a zbývalo ho buď jen zmuchlat a hodit do koše a nebo pustit mezi lidi. Po krátké úvaze jsem se rozhodl, že hodit do koše, to bych tomu příběhu nemohl udělat a rozhodl jsem se pro druhou variantu. Prolétly jen drobné korektury a šup s příběhem do světa. A tak se vlastně kruh uzavřel a vše konečně dostává svůj smysl.

Tu a tam se mě někdo zeptá, zda bude něco dál, zda něco zase napíšu. Přiznávám, nevím. Pár nápadů mi v hlavě leží, jen ta vůle jim dát tvar schází. A třeba jednou, kdo ví, třeba jednou nažhavím svou klávesnici a písmenka mi začnou lítat na monitor… Třeba jednou stvořím své Opus Magnum, které budou hltat fandové po celém vesmíru a sám velký Stephen K. přede mnou poklekne a v pokorné úctě pronese jedinou větu: „Zde prosím přijmi trůn krále, já již nejsem hoden…“ No dobře, je to blbost, ale zní to krásně, ne?

Tož už jsem se vyblábolil dost a dost a měli bychom se dostat taky k samotnému večerníčku. A o čem že je třetí a přitom vlastně první večerníček? Je o tom, že ne každá vítězná sázka pro nás znamená opravdovou výhru a že občas naše oči vidí to, co bysme vidět nechtěli…

A tak poslyšte příběh, jenž se jmenuje

Pokračovat ve čtení „Večerníček č. 3 – Sázka“

Facebooktwittermail

Večerníček č. 2 – Totberg

Motto:

Na hradě Okoři,
světla už nehoří,
bílá paní šla už dávno spát…

…ale někde jinde se začínaj dít věci!

Na slovíčko

Je červen a já slíbil, že v průběhu června se vám dostane do ruky další večerníček. A tak tu tedy je. Tentokrát jsem hrábl do archivu a vytáhl povídku, kterou jsem před rokem dopsal, před půlrokem doladil a poslal do jedný soutěže (ale kde nic, tu nic) a teď ji tedy nabízím k přečtení i vám. Co kdy bude dalšího, to teď absolutně netuším. Snad možná ještě „letos“…

A o co jde ve večerníčku č. 2? Protože se blíží léto, dovolil bych si drobné varování pro vaše toulky, že na slovech opilých starců může i něco být, že normální bouřka bývá někdy nenormální a starý opuštěný hrad nemusí být tak zcela opuštěný…

A tak poslyšte příběh, jenž se jmenuje

Pokračovat ve čtení „Večerníček č. 2 – Totberg“

Facebooktwittermail

Večerníček č. 1 – Nápoj lásky

Motto:

Byl pozdní večer, první máj,
večerní máj byl lásky čas,
hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.

K.H. Mácha

Na slovíčko

Máme tu květen neboli máj, slovy klasika „lásky čas“. A v tomto krásném měsíci dostává se vám do ruky opět něco nového z mé autorské dílny. Čtení na dobrou noc, před spaním, na usnutí, pro dlouhý večer, zkrátka večerníček. Již teď mohu slíbit, že nebude ojedinělý a čas od času spatří světlo světa nějaký nový příběh. Nemůžu zaručit pravidelnost a ani nechci. Ale určitě mohu říct, že další večerníček se vám dostane do rukou v průběhu června. Tak se těšte.

A o čem je první z večerníčků? Jak už jsem uvedl, máme máj, lásky čas, a tak bych si dovolil jeden takový romantický příběh o jedné touze, lásce, kouzlech… I když… Ne vždy je všechno tak, jak se na první pohled zdá…

A tak poslyšte příběh, jenž se jmenuje

Pokračovat ve čtení „Večerníček č. 1 – Nápoj lásky“

Facebooktwittermail

Večerníčky

hlavni titul redVečerníčky je čistě hororový projekt určený pro šíření mých hororů a zajištění čtení před spaním pro ostatní. Jejich historie se počítá od 1. 2. 2002, kdy jsem na jednom vandříku s názvem „Krakenyáda“ začal večer vyprávět hororový večerníček, ale nedovyprávěl. Následně jsem ale přislíbil, že ho dokončím a dodám v písemné formě. To se trochu protáhlo, ale nápad s večerníčky zůstal. A tak jsem nejdřív vypustil večerníček s názvem Nápoj lásky a poté Totberg. A pak…

Facebooktwittermail

Na slovíčko

Na samém počátku byla povídka duchové temného lesa. Byl to jen takový momentální nápad inspirovaný Káčiným večerním otravováním na Jedlovce, abych vyprávěl něco strašidelnýho. Posléze mě ale napadlo, co kdybych takových podobných hororových povídek, inspirovaných akcemi i jednotlivými lidmi okolo, napsal víc. Pak mě napadl i název: Severka ve spárech strachu. Ten jsem nakonec trošku upravil a použil ho jako podtitul. Jako hlavní název jsem náhodně objevil a rozhodl se použít latinské úsloví Ante portas. Znamená to před branami. Ale taky, že se k něčemu schyluje, něco se blíží. A o to u hororů jde, že se k něčemu schyluje. K něčemu strašnému, neodvratnému, zlému. K něčemu, co se může dotknout i nás…

A tak tedy počkej, až se setmí, lehni si do postele (ale napřed zkontroluj, zda pod ní někdo nebo něco není), rozsviť si lampičku a nech si běhat mráz po zádech a strach drnkat na napnuté nervy.

A pak ti přeji

DOBROU NOC…

PS: Všem, jichž se tohle dílo nějak dotklo, se omlouvám.

Upozornění: Všechny postavy a události jsou inspirovány skutečností. Veškerá podobnost se skutečností je tedy čistě úmyslná!

Facebooktwittermail