Rubrika: Drobné příběhy čerstvě zaschlé

V parku v dětském koutku visela houpačka. Na dvou řetězech v dřevěné konstrukci pověšené plastové sedátko. Visela tam, vítr s ní občas jemně zhoupl a všude kolem panoval klid. Jeden z mála okamžiků, kdy široko daleko nebyl jediný prcek, který by si v dětském koutku chtěl hrát. Prcek možná ne. Ale odkudsi, kdo ví, co ji tam přivedlo, se vynořila dívka a sedla si na houpačku. Chytla se za řetězy a začala se houpat. Nejdřív jen tak zlehka a pomalu, ale pak přidávala a houpala se čím dál tím víc a výš. Koukala se kolem sebe na park, jak se k ní střídavě přibližuje a zase se vzdaluje. Pak zavřela oči a vnímala jen vzduch, který svou tváří rozrážela. Když je znovu otevřela, nechtěla věřit, co vidí. Už nebyla uprostřed parku. Byla kdesi vysoko nad zemí. Řetězy od houpačky vedly kamsi do mraku nad ní. A ona pod sebou viděla celý širý svět. Města, lesy, řeky, jezera, pole, louky. A mezi tím jen jako malé tečky lidé. Zafoukal vítr a mrak se dal do pohybu. A nesl ji pořád dál. Brzy přelétávala vysoké zasněžené hory a než se nadála, pod ní se rozprostřely moře a širé oceány. Po nějaké chvíli ji vítr zanesl na odvrácenou stranu Země. Viděla pod sebou noční krajinu. Města osvětlená světly, města spící i s bohatým nočním životem. Mrak se náhle zastavil. Mrak ano, ale houpačka ne. Houpala se dál. Dívka se dívala na noční krajinu, na hvězdy nad sebou a najednou, její oči se zavřely a ona usnula. Když se probudila, seděla na již klidné houpačce zase v parku. Dívala se na stromy před sebou a nechápavě kroutila hlavou. Pak se rozesmála a znovu se začala houpat. Nejdřív jen tak zlehka a pomalu, ale pak přidávala a houpala se čím dál tím víc a výš…

Tak velkej nos, co měl ten chlápek na obličeji, už jsem vážně dlouho nepotkal. Aspoň pět cenťáků širokej a rozjetej po notné části tváře. A dopředu vyčníval jak Kilimandžáro z africké pláně. Podle nosa, poznáš kosa, říká se. A tohle teda musel bejt pořádnej kos. Asi. Kdo ví. Každopádně jestli si to štrádoval rovnou za nosem, tak určitě neměl problém s kufrováním. Jeho směr byl stoprocentně rovnej a podle toho nosu musel kráčet pořádně širokou a pohodlnou cestou. Zkrátka měl se líp, než já, kterej chodí neustále někam do zatáčky. A když se podívám do zrcadla, tak je mi jasný proč…

Barevný svět náhle ztratil své barvy. Vše je teď černobílé. Lidé, zvířata, rostliny, příroda, hory, nebe, moře, oceány, všechno. A teď je celý svět smutný. Nikdo se nesměje, nikdo se neraduje. A to se mi nelíbí. Vezmu si pastelky a vše zase vybarvím. Člověka po člověku, každé zvíře, každý strom, nebe, moře, celý svět do posledního stébla trávy. A je mi jedno, jak dlouho to bude trvat. Jednou bude vše zase barevné a plné radosti. A jestli chcete… Půjčím vám pastelky!

No, když se tak zamyslím, už je to sakra nějaký pátek, co mi z pod pera vypadnul poslední z drobných příběhů. Už mě to i docela mrzelo, že mi to nejde. Ale nakonec, drobná inspirace a je tu. Snad to nebude jen ta jedna vlaštovka, co jaro nedělá…

***

Kdesi kdysi v jednom království stál zámek. U zámku věž, ve věži pokoj a v pokoji princezna. Žila tam už dlouho, zavřená a osamělá. Společnost jí dělal jen starý černý havran, který toho však příliš nenamluvil. Vlastně nenamluvil vůbec nic, protože celý den prospal a noc taky. Princezna jen smutně seděla u okna a hleděla do dáli. Čekání, až jednou přijede vysněný zachránce, bylo nekonečné. A nemusel to být ani princ, stačil by i obyčejný veselý mládenec ze zapadlé vesničky. Jenže se neobjevoval ani princ, ani mládenec. Čas letěl a princezna už jen těžko věřila tomu, že se jednou na její tváři zase objeví úsměv. Tu a tam vzala do ruky svou loutnu, ale písně, které na ni hrála, byly jen plné slz a smutku. Jednoho večera se nečekaně starý havran probudil. Princezna zrovna hrála jednu ze svých neveselých písní. Havran poslouchal. A když dohrála, načechral si peří a povídá: „Poněkud smutná pohádka, ve které jsem se to ocitnul. Pohádky by ale přeci měly končit vesele. Aspoň všechny, ve kterých jsem dosud byl, tak skončily. Budu se do toho muset vložit.“ A jen to dořekl, vyletěl z okna a zamířil si to do světa. A letěl a letěl, až princezně zmizel z očí. A jak to bylo dál? No jak řekl starý havran, pohádky přece mají končit vesele. A starý havran, ten má vždycky pravdu…