Rubrika: Povídky

Občas se vyplatí prohrabat se mejly. Takhle jsem tam zase objevil jednu zapadlou věcičku, co se mi tam válela už od června. Mám z ní pocit, že jsem měl asi tenkrát lehkou melancholii, kdo ví… Tak to sem přihodím a jsem zvědav, co kde zase objevím… 🙂

***

Osamělý vlk se toulal krajinou. Okolní svět byl zapadaný sněhem, skrytý ve tmě. Hvězdy byly schované za mraky a jen slabý svit měsíce se dokázal prodrat skrz. Sem tam se snášely vločky a pomalu zakrývaly jeho stopy. Ale nebyly dost rychlé, aby je dokázaly skrýt očím lovce, který po nich kráčel. Zahalený do teplých kožešin, s batohem na zádech a puškou v ruce. Neomylně sledoval vlka, který nikam nepospíchal. Stopoval ho už několik hodin s neskutečnou trpělivostí. Už od míst, kde se vlk utkal s jeho psem. Mladé, ale dosud nezkušené zvíře nemělo proti ostřílenému vlkovi jedinou šanci. A lovec teď nechtěl zase dát jedinou šanci vlkovi. Byl odhodlaný ho najít a zabít, i kdyby to mělo trvat dny nebo týdny. Po čase si lovec všiml, že se stopy začaly stáčet a ve velikém oblouku se vracet zpátky. Zpátky za něj! Připadalo mu, jako by vlk o něm věděl a chtěl mu vpadnout do zad. Ale to přece není možné, žádný vlk není tak chytrý. Lovec se zamyslel. Co dál? Jít po stopách dál a nebo se vrátit? Než se ale stačil rozhodnout, zaslechl za sebou zavrčení. Lovec si pomalu sundal rukavice. Teď bude muset být rychlý. Napočítal do tří, nadechl se, sáhl po řemenu pušky a než se stačil otočit, už ji svíral v rukou. Jenže v tu samou chvíli skočil i vlk. Lovec bez váhání zmáčkl spoušť. Vyšla rána… O chvíli později ležela ve sněhu dvě těla. Lovcovo s prokousnutým hrdlem a přes něj vlčí se střelnou ranou v krku. Začlo chumelit…

To ráno se podíval z okna. To, co viděl, ho pekelně otrávilo. Skrz dlouhé provazy deště totiž neviděl vůbec nic. Domy, které stály naproti, stromy vedle nich, obloha… To vše se ztrácelo za rozostřenou oponou vody. Do toho měl dneska vstávat? Vždyť už teď měl náladu na houby a velmi dobře tušil, co s ní provedou první cáry vody, co mu stečou po tváři a za krk, a také první šlápnutí do kaluže. A také představa obličejů všech těch lidí kol kolem. Proč by na ně měl zase koukat? Tak to ne. Otočil se na druhý bok, přikryl se dekou až ke krku a zavřel oči. „Dneska mi můžeš políbit, světe!“

Nic nového se neděje, když krajina ztrácí svou zelenou tvář, pláně stávají se pustinou, podzim zahnal zvířata do stájí, myšlenky poletují mezi seschlým listím a pak v mrazivém větru odlétají do příliš velké dálky, než aby pero zvládlo je zachytit…

(Zkopírováno z pokecu)

Tak po té minulé temnotě zase něco veselejšího 🙂 A díky L. za inspiraci 😉

***

Ten večer se blešák Eman potuloval po prostěradle celý roztrpčený. Už od rána ho bolely kusadla a bylo mu jasné, že dnes si asi nelokne. I ostatním blechám v posteli se vyhýbal, jen aby nemusel poslouchat ty jejich kecy o tom, kolik krve dnes zase vypijou a jak se zas pěkně zmažou. Když se pak jejich živitel jako každou noc vrátil z hospody notně podroušený, všechny přiskákaly a daly se do díla. Jedna blecha po druhé si vybírala své místečko a tam se s chutí zakousla. Čas od času se jejich hostitel převalil a podrbal. Jejich vysoce vyvinuté reflexy je ale vždy ochránily a stačily uskočit dřív, než je prsty rozmáčkly. Eman neměl náladu se koukat na ostaní, jak lačně pijí teploučkou krev, a zašil se na chodidlo. Tam zpravidla nikdo nechodil. Jen tam tak postával a z nudy nohama přejížděl po holé kůži. Po pár přejetích noha cukla. Emana to pobavilo. Tak znovu párkrát přejel po chodidle. Noha znovu cukla. Eman se rozesmál. Pochodoval po chodidle a neustále nohama přejížděl tam a zpět a bavil se tím, jak sebou vždy cuklo. Po chvíli se na noze objevil jeho kamarád Béďa a podle červeně svítícího bříška a očíček bylo vidět, že už něco vypil. „Co vyvádíš, Emane?“ ptal se se zájmem. „Ale, jen tak si hraju. Sleduj,“ řekl Eman a pošimral nohama chodidlo. To sebou následně cuklo. Béďa to zkusil taky. Se stejně úspěšným výsledkem. Rozesmál se a rovnou se připojil k Emanově zábavě. Netrvalo dlouho a brzy tam byly i další blechy. Když viděly, jakou dobrou legraci Eman s Béďou mají, přidaly se též. A protože jedno chodidlo pro ně bylo málo, zabraly brzy i druhé. Jenže i to jim brzy nestačilo a tak se party blech rozskákaly po těle a hledaly, kde je jejich živitel lochtivej. A tak se rozjela velká lochtací party. Blechy střídavě lochtaly a řezaly se smíchy a střídavě se zakusovaly a doplňovaly si stav krve v těle. I Eman brzy od smíchu zapomněl na bolavá kusadla a dal si notnou porci jeho oblíbené tekutiny. Jejich živitel se tu noc příliš dobře nevyspal. Neustále se přehazoval a škubal, jak ho šimralo tu a támhle, a do toho se pořád drbal na svědivých místech. Bleší mejdan se tu noc opravdu vydařil…

Nevím, proč to sem dávám. Vím, proč jsem to napsal. Pro ten pocit, který čas od času každého z nás potká… Ale proč to vlastně dávám sem? Asi sem dávám už opravdu všechno…

***

Jdeš černou tmou. Šatráš po zdech a hledáš vypínač. Marně. Všude kolem tebe jsou jen prázdné vlhké zdi podivné chodby. Jen sem tam ti přes ruku přeběhnou chlupaté nohy pavouků. Ani nevíš, jak ses do té chodby dostal. Prostě jsi jen ráno otevřel oči a místo ve své posteli jsi seděl uprostřed prázdna. Doufání, že najdeš světlo a že to světlo ti ukáže dveře ven, se stalo jen zbytečným přáním. Slyšíš výkřik. Otáčíš se a snažíš se zjistit, odkud přišel. Marně. Uděláš krok a další výkřik. A pak si to uvědomuješ, kdo to tu křičí. Je to tvé vlastní volání o pomoc odrážející se od zdí dlouhé nekonečné chodby. A ani zdaleka si nejseš jistý, že se ta ozvěna donese někam ven, někam k cizím uším. Najednou cítíš, že se podlaha pod tvýma nohama začíná naklánět. Nemůžeš jít dál! Nemůžeš jít hloubš! Otáčíš se a chceš jít na druhou stranu. Ale nohy ti na vlhké podlaze podkluzují. Padáš na kolena. Natahuješ ruce vpřed a doufáš, že přeci jen najdou něco, za co se můžeš chytit. Hlavně dřív, než se podlaha nakloní příliš prudce…

Na mokré ulice se pomalu snášela tma. Oblohou se honily šedé mraky a sem tam pustily něco ze svého obsahu dolů. Po ulicích vládl klid, většina lidí byla doma, málokdo se toulal takhle na večer v nevlídném počasí venku. Jen osamělá postava zachumlaná v dlouhém mokrém kabátě stála opřená o nesvítící lampu. Její tvář byla skrytá pod krempou klobouku a těžko se dalo rozeznat, co je zač. Okolo letící noční můra jí zakroužila před obličejem a pak usedla na klopu kabátu. Postava vyndala ruku z kapsy a bleskurychlým pohybem můru chytla dřív, než stačila roztáhnout křídla a uletět. Svírala ji ve svých hubených kostnatých prstech a prohlížela si ji. Pak zmáčkla. Můra lehce křupla a bylo po ní. Postava rozevřela prsty a můra spadla na vlhký asfalt. V tu chvíli mraky pustily na zem další várku vody. Postava strčila ruku zpátky do kapsy, odlepila se od lampy a vydala se ulicí pryč. Po chvilce zmizela za rohem. Voda tekoucí po ulici obejmula mrtvou můru a odnášela ji do kanálu. Opuštěná lampa párkrát blikla a nakonec se rozsvítila, aby viděla na ten zvláštní pohřeb. Mraky odletěly o kus dál a déšť zase na chvíli ustal. Můra zmizela pod mříží kanálu. Ulice zůstala prázdná…

V parku v dětském koutku visela houpačka. Na dvou řetězech v dřevěné konstrukci pověšené plastové sedátko. Visela tam, vítr s ní občas jemně zhoupl a všude kolem panoval klid. Jeden z mála okamžiků, kdy široko daleko nebyl jediný prcek, který by si v dětském koutku chtěl hrát. Prcek možná ne. Ale odkudsi, kdo ví, co ji tam přivedlo, se vynořila dívka a sedla si na houpačku. Chytla se za řetězy a začala se houpat. Nejdřív jen tak zlehka a pomalu, ale pak přidávala a houpala se čím dál tím víc a výš. Koukala se kolem sebe na park, jak se k ní střídavě přibližuje a zase se vzdaluje. Pak zavřela oči a vnímala jen vzduch, který svou tváří rozrážela. Když je znovu otevřela, nechtěla věřit, co vidí. Už nebyla uprostřed parku. Byla kdesi vysoko nad zemí. Řetězy od houpačky vedly kamsi do mraku nad ní. A ona pod sebou viděla celý širý svět. Města, lesy, řeky, jezera, pole, louky. A mezi tím jen jako malé tečky lidé. Zafoukal vítr a mrak se dal do pohybu. A nesl ji pořád dál. Brzy přelétávala vysoké zasněžené hory a než se nadála, pod ní se rozprostřely moře a širé oceány. Po nějaké chvíli ji vítr zanesl na odvrácenou stranu Země. Viděla pod sebou noční krajinu. Města osvětlená světly, města spící i s bohatým nočním životem. Mrak se náhle zastavil. Mrak ano, ale houpačka ne. Houpala se dál. Dívka se dívala na noční krajinu, na hvězdy nad sebou a najednou, její oči se zavřely a ona usnula. Když se probudila, seděla na již klidné houpačce zase v parku. Dívala se na stromy před sebou a nechápavě kroutila hlavou. Pak se rozesmála a znovu se začala houpat. Nejdřív jen tak zlehka a pomalu, ale pak přidávala a houpala se čím dál tím víc a výš…