Důvod k radosti

Do ulic města pralo slunce. Unavený mladík právě dokončoval svůj pracovní úkol. Už se těšil, až si odpočine. Až si sedne do hospůdky, dá si pivo, něco k jídlu a bude mu fajn. Pomalu, krok po kroku, se k ní blížil. Pomalu se v jeho splaveném obličeji objevoval úsměv. A pak stál před ní. Ten den měl poprvé důvod k radosti…

Facebooktwittermail

Ráno

Vítr ševelil v korunách stromů, paprsky slunce se odrážely v kapkách rosy, ptáci zpívali o radosti ze života. Osamělý tulák se vzbudil, protáhl a zívl. Chvíli poslouchal zpěv ptáků, pak vstal, omyl se rosou a posnídal něco malin a ostružin. Odkudsi přilétl motýl a sedl mu na rameno. Něco šeptal. Tulák napnul uši, aby mu rozuměl. „Člověče, to je dneska krásně.“ Tulák se usmál a přikývl…

Facebooktwittermail

Hvězda

Viděl jsem z nebe padat hvězdu. Prolétla oblohou a zabořila se kamsi mezi stromy. Okamžitě jsem tam běžel. Ležela tam, svítíci, vprostřed velkého kráteru. Šel jsem k ní a zkusil ji zvednout. Byla lehounká, jako pírko. Ale byla celá rozpálená, jak prolétla oblohou. Popálil jsem si o ni dlaně. Tak jsem ji nechal ležet a sedl si na kraj kráteru. Počkám, až trochu vychladne a pak ji zkusím vrátit zpět na jasné noční nebe…

Facebooktwittermail

Příběh o smradlavých nohou

O mých nohách to není, i když mi občas po vandru taky pěkně táhnou 🙂

***

To byly jednou jedny nohy. Nebylo na nich nic zvláštního, vypadaly jako všechny ostatní. Měly jen jednu chybu. A to dost zásadní. Strašně smrděly. Dokud byly schovány v botách, tak to nebylo tak markantní. Ale v okamžiku, kdy vylezly na světlo boží, začala se od nich linout vůně ne nepodobná zápachu několik týdnů zahnívající mrtvoly. A jednoho dne na to taky doplatily. To potkaly jedny krásný štíhlý nohy dlouhý, no, vážně až na zem. Nejdřív to vypadalo opravdu slibně. Nožky se o sebe otíraly, flirtovaly spolu a jejich lejtka docela slušně žhavily. A tak není divu, že skončily v jedné malé útulné přezouvárně. Tím to taky skončilo. Boty šly dolu, smrad ven a ty krásný nožky přiotrávený pryč. Takže naše milé nohy díky tomu nesnesitelnému smradu pěkně utřely…

Facebooktwittermail

Jednou o vánocích

Už jsou zase vánoce. Nemám je rád, nesnáším je. Jedinkrát za rok jsou lidi na sebe milý. Na to já jim kašlu.

Dneska v práci si všichni udělali vánoční sezení a přáli si veselý vánoce. Co je na nich veselýho. Raději jsem šel domů.

Jeden kolega mi nabízel stromek. Poslal jsem ho někam, co bych s nim dělal. Prej bych pod něj dal dárky. Komu. Všichni se na mě vybodli.

Na ulici po mě nějaký skautíci chtěli příspěvek na děti, co jsou o vánocích sami. Já jsem taky sám. Furt.

Na náměstí stál velkej vánoční strom ozdobenej světlama, ozdobama a fiktivníma dárkama. Koukal jsem na něj a najednou dostal příšernej vztek. Vztek na všechny ty, co mě nechali bejt, co se na mě vykašlali, na všechny ty usmívající se magory okolo, na celý tyhle blbý svátky. Vytáhl jsem zapalovač a ten strom podpálil.

Já se vám lidi na ňáký vánoce vyseru!!!

Facebooktwittermail

Svět bez barev

Barevný svět náhle ztratil své barvy. Vše je teď černobílé. Lidé, zvířata, rostliny, příroda, hory, nebe, moře, oceány, všechno. A teď je celý svět smutný. Nikdo se nesměje, nikdo se neraduje. A to se mi nelíbí. Vezmu si pastelky a vše zase vybarvím. Člověka po člověku, každé zvíře, každý strom, nebe, moře, celý svět do posledního stébla trávy. A je mi jedno, jak dlouho to bude trvat. Jednou bude vše zase barevné a plné radosti. A jestli chcete… Půjčím vám pastelky!

Facebooktwittermail

Z historických análů

V od sebe nepříliš vzdálených ruských a amerických zákopech panoval čilý ruch. Všichni se připravovali na závěrečnou a rozhodující bitvu. KDyž tu náhle se z amerického zákopu zvedla podivná vůně a vítr ji zavál do zákopu ruského. Ruští vojáci ji nasáli a všem naráz se začaly sbíhat sliny. Netrvalo to dlouho, než se první rus zvedl a s rukama nad hlavou se blížil k americkému zákopu. Za ním vylézali další a další. A tu vylétl jeden. A pak druhý. Třetí. Čtvrtý. Z amerického zákopu létal jeden čerstvý hamburger za druhým. Rusové se na ně vrhli a cpali se a cpali. Za chvíli byli narvaní k prasknutí a neschopní boje. Lehli si na bojiště a v klidu trávili. Američané, vida ležící rusy, vytáhli odkudsi své tajné zásoby piva a whisky, vylezli k rusům a začali spolu popíjet. Brzy se mezi vojáky objevila i ruská vodka, zazněla harmonika, kytara, zpěv, smích… Druhý dne ráno ležela mezi zákopy kupa od sebe nerozeznatelných opilých vojáků. Bitva byla dobojována…

Facebooktwittermail

Spisovatel

Kdysi býval poměrně úspěšný spisovatel. Nikdy sice nenapsal žádný bestseller, ale jeho knihy se vždy dobře prodávaly. Až na poslední dva romány. Ty nepřijala ani kritika, ani čtenáři. Stal se autorem ležáků. A nemohl se s tím smířit. Obzvláště poté, co jeho poslední dílo odmítl nakladatel vydat, že tohle by odmítly i tiskařské stroje vytisknout. A tak se rozhodl. Na trám na půdě uvázal provaz se smyčkou a oběsil se. O jeho osudu se dočetl mladý začínající autor a použil ho jako námět pro svůj první román. A ten román se stal bestsellerem…

Facebooktwittermail

Dívka ze zámku

Toulali jsme se s kamarádem krajem. Při tom jsme potkali krásnou dívku. Byla to dívka z jednoho zámku. A já se do ní zamiloval na první pohled. Kamarád mi povídal: „Neblázni, tohle není holka pro tebe.“ Ale moje kroky směřovaly neodvratně k ní. Usmál jsem se na ní a ona se usmála na mě. Jenže než jsem stačil něco říct, stál u nás její táta a hned se do mě pustil: „Co tu děláš, snad si nemyslíš, že jsem svou dceru vychovával pro nějakýho takovýho vandráka?! Koukej zmizet!“ Chvilku jsem váhal, ta dívka byla opravdu krásná, ale ten nutný kousek odvahy jsem nenašel. Tak jsem šel pryč. Kamarád se mi hned vysmál. „Vždyť jsem ti říkal, že není pro tebe.“ Ale já věděl své…

Facebooktwittermail

Monstrum

Mám rád tu knihu. Hluboká poklona, Mary W. Shelley.

***

Byl ošklivý, byl zrůdný. Stvořen z ničeho chtěl někam patřit. Toužil po přátelství, ale dočkal se jen ran, zloby a odporu. Toužil po lásce, místo toho se naučil jen nenávidět. Chtěl milovat, místo toho byl donucen zabít. Jeho život byl zničen hned při jeho stvoření. Sám pak zničil život svého stvořitele. Jejich duše byly spojeny, jejich osud byl zemřít v samotě. Jemu říkali ďábel, doktor Frankenstein si hrál na Boha. On byl monstrum od svého zrodu, doktor se jím stal sám. Oba ale byli jen ubohé bytosti, které chtěli ovládnout život…

Facebooktwittermail