… (Dlaždič)

To jsem onehdá něco dělal na počítači a když jsem se s tím už nějakou dobu sral, tak se to posralo a všechno zmizelo. A tady je záznam toho, jak jsem se tenkrát nasral… A jestli má někdo pocit, že jsem tu poněkud vulgární, odpovídám jen: ale hovno… 🙂

***

Je to v prdeli,
když se tvá několikahodinová
práce během vteřiny
pokurví.
V takovém případě
se stávám dlaždičem
a vyrábím chodníky
vedoucí do daleka.
Jsou bez začátku
a bez konce.
Kdybych po nich šel,
puknu vzteky.
Těch několik hodin
zmizelo ve sračkách.

Facebooktwittermail

… (Papír)

Někdy ten papír, ten pomuchlaný cár, co ležel zapadlý kdesi, někdy toho zná víc, než ten na konci ruky, co po něm čmárala…

***

Tvá ústa jsou němá,
tvé oči slepé,
tvé uši hluché,
necítíš vůně,
nemůžeš nahmatat nic,
nepoznáš chutě v tvých ústech.
Jsi nejbídnější z bídných.
A přesto se tvá tvář
usmívá.
Poznal jsi krásy světa.
A přesto se cítíš
šťastný.
Poznal jsi lásku.
Závidím ti,
ty bezruký,
beznohý,
beze smyslů,
navždy odtržený od
světa.
Ty odtržený
liste papíru.

Facebooktwittermail

… (Houslista)

Přemýšlel jsem… Ale jo, tak já ji sem taky přidám. Holt padaly ze mě věci…

***

Je mi smutno na duši
a spadlý list
nepopsaného papíru volá
svou prázdnotou do ticha
pokoje.
Já se k tobě obracím
svými myšlenkami
a čekám,
že mi odpovíš.
Jenže ticho vládne dál,
protože máš uši
zalepené dálkou
a ústa jsou němá
nevědomostí.
A tak hrej
ty starý houslisto,
který stojíš v koutě
a bezzubými ústy se
směješ přiběhu,
který má ruka
vložila na papír.
Hrej,
ať je ticho alespoň
na chvíli zabité.
Hrej,
ať je veselo…

Facebooktwittermail

… (Kniha)

Myslím, že po těch letech, co pracuju v knihovně, už bych asi motiv knihy nepoužil. Taky tohle vzniklo ještě před touto pracovní etapou…

***

V liduprázdném knihkupectví
prohlížím si regály plné
opuštěných knih.
Snad jakoby o ně lidi
ztratili zájem.
Jen ruce prodavaček
se jich dotýkají,
aby setřely prach.
Beru je do rukou,
hladím hřbet,
přivoním,
prolistuju stránky.
Čiší z nich touha
po lidských očích.
Ale i já je navracím
zpět jejich samotě v regálech.
Má lásko,
tebe si nekoupím…

Facebooktwittermail

O smutné pohádce

No, když se tak zamyslím, už je to sakra nějaký pátek, co mi z pod pera vypadnul poslední z drobných příběhů. Už mě to i docela mrzelo, že mi to nejde. Ale nakonec, drobná inspirace a je tu. Snad to nebude jen ta jedna vlaštovka, co jaro nedělá…

***

Kdesi kdysi v jednom království stál zámek. U zámku věž, ve věži pokoj a v pokoji princezna. Žila tam už dlouho, zavřená a osamělá. Společnost jí dělal jen starý černý havran, který toho však příliš nenamluvil. Vlastně nenamluvil vůbec nic, protože celý den prospal a noc taky. Princezna jen smutně seděla u okna a hleděla do dáli. Čekání, až jednou přijede vysněný zachránce, bylo nekonečné. A nemusel to být ani princ, stačil by i obyčejný veselý mládenec ze zapadlé vesničky. Jenže se neobjevoval ani princ, ani mládenec. Čas letěl a princezna už jen těžko věřila tomu, že se jednou na její tváři zase objeví úsměv. Tu a tam vzala do ruky svou loutnu, ale písně, které na ni hrála, byly jen plné slz a smutku. Jednoho večera se nečekaně starý havran probudil. Princezna zrovna hrála jednu ze svých neveselých písní. Havran poslouchal. A když dohrála, načechral si peří a povídá: „Poněkud smutná pohádka, ve které jsem se to ocitnul. Pohádky by ale přeci měly končit vesele. Aspoň všechny, ve kterých jsem dosud byl, tak skončily. Budu se do toho muset vložit.“ A jen to dořekl, vyletěl z okna a zamířil si to do světa. A letěl a letěl, až princezně zmizel z očí. A jak to bylo dál? No jak řekl starý havran, pohádky přece mají končit vesele. A starý havran, ten má vždycky pravdu…

Facebooktwittermail