Dnes ráno jsem otevřel oči, překulil se na gauči a kouknul z okna ven. „A hele, sluníčko,“ vypadlo ze mě. Nj, sluníčko. Opřelo se mi do tváře, vjelo mi do kůže, pod kůži… A pod kůží probudilo jeden můj oblíbený proces. Proces, na jehož konci je volání odkudsi z mého nitra. Volání, které mě táhlo někam ven, do přírody, protáhnout se, projít se, kouknout se… A já ho vyslyšel.
Nějakou chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem si natáhnul gaťata, mikinu, šátek kolem krku, husky outdoor bundu, natáhnul moje nový pohory, nasadil kšiltofku, do jedné kapsy strčil malou petku s vodou, do druhé dvoustovku „pro případ potřeby“, hodil si přes rameno foťák, zaklapnul za sebou dveře a za chvíli už si to moje nohy štrádovaly nahoru na Pastýřák. Výběh k Zámečku s oblíbeným kocháním městem z vyhlídky. Po nábřeží, po parku pod zámkem, vlastně i na samotném Pastýřáku se couralo hafo lidí, které to stejně jako mě vytáhlo ven. Řekou si pluly malé ledové kry a odnášely zimu kamsi směrem k moři. To chce foto, říkal jsem si. Sáhnul jsem po foťáku a ejhle. Zanedbal jsem doma kontrolu funkčnosti baterií. Zkrátka je fajn, když člověk s sebou tahá nefunkční věc… Co bych to dál rozebíral. Nu což, rozloučil jsem se s Pastýřákem a pokračoval směrem dál, přes Červeňák na vyhlídku nad Přípeř.
Mazec byl, jak bylo všude lidu. Najednou jsem cítil, že možná až moc lidu. Že já ty lidi kol kolem vlastně ani nechci. Že jsou tam dneska nějak navíc. A tak se mi cesta trochu změnila v útěk. V útěk před lidma. Jen se mi nějaký objevili na cestě, hned jsem přidal tempo, abych si to štrádoval zasejc sám. Aspoň na chvíli se mi to vyplatilo, když jsem u jednoho krmelce zahlédl skupinku srn na gáblíku. Ruka mi cukla k foťáku, než si mozek stihl uvědomit zbytečnost toho pohybu. Tak jsem aspoň sáhl do kapsy pro mobil, ale na dálku fotit hnědé srny proti hnědému lesu mobilem… No comment…
Nu což, vidět tam nejsou, ale vážně tam jsou, to mi můžete věřit. 😉
Vážně vám to lidi stojí za to tahat se s tím až do lesa?
v hromádce u kapradí.
Nespinká sám,
s maminkou je tam,
tykadlama ho hladí.“
(Tohle napsal jiný Zdenda, než já, Zdenda Svěráků)
😀