Černá paní

Asi bych k tomu napsal dvě věci. Ta první je, že je to celé napsané podle mého skutečného snu. Tedy jak to „vypráví“ hrdina na začátku druhé části, tak se mi to skutečně zdálo. A ta druhá. Ano, taky se mi to zdálo jako seriál. Probudil jsem se, usnul, šup, noční můra pokračovala dalším dílem. Probudil jsem se, usnul, šup, noční můra pokračovala ještě dalším dílem. Zábavka, když se vám pak nechce už znovu usnout, protože víte, že vás zase něco bude děsit ze sna. Myslím, že jsem pak opravdu čekal, až se rozední. Ale už si nejsem moc jistý, už je to přeci jen šest let… No, takže na závěr popřeji: dobrou noc, pokud právě usínáte, a dobrou noc, pokud právě znovu usínáte, a dobrou noc, pokud právě zase znovu usínáte… 😀

Hudba: Displace by Danny Greenwood – https://pixabay.com/users/dannygreenw…

Pokračovat ve čtení „Černá paní“Facebooktwittermail

3x krátce o lásce (až za hrob!)

Při prohrábávání archivu na mě vyskočily tyhle tři „romantické“ kraťasy, které vznikly před lety za nějakým účelem, ten účel nenaplnily a zůstaly v archivu. Tak jsem je vzal, trochu poupravil a protože mají stejnou dobu i důvod napsání, jakož i téma, dal jsem je dohromady jako tři temné sestřičky. Jednu ujetou, jednu tajemně rozvernou a jednu depresivní… Přeji příjemný záhrobně romantický poslech.

Obrázky: pixabay.com

Hudba (v pořadí poslechu):
You and Me: https://pixabay.com/users/sergequadra…
Crime: https://pixabay.com/users/sergequadra…
Divinity Injured: https://pixabay.com/users/wally_groov…

Pokračovat ve čtení „3x krátce o lásce (až za hrob!)“Facebooktwittermail

Sejdeme se v nebi?

Dlouho mi trvalo, než jsem tohle dotáhl do konce, i když je to tak krátké. Nepitval bych se v tom. 😀 Ze hry se dozvíte, zda se opravdu sejdem v nebi nebo ne. Protože díky novinářům, kterým tuhle věnuji, si tím nejsem tak jistej. Pro přesné doplnění vkládám do komentáře sbírku titulků, díky kterým jsem příšel na námět téhle ptákoviny. 😀

Za pomoc děkuji: Jiříkovi, Gábovi, Přemkovi a Růžovi.

MP3 ke stažení zde: https://uloz.to/file/ucq5ELS3LCCX/sej…

Facebooktwittermail

Zájezd snů

Krátká hříčka, která vznikla jako literární cvičení na stránkách Triumvirátu. Jenže mi tak trochu místo literárního cvičení vznikl scénář. Hmm, asi nějaká deformace. 🙂 A protože mi bylo líto to jen tak vyhodit, tak jsem za pomoci mých přátel Petera Sojky a Jiříka Pobudy převedl scénář do audiopodoby. Přeji příjemnou zábavu při poslechu.

MP3 soubor ke stažení zde: https://uloz.to/!XAfYfYwZHrdw/zajezd-…

Facebooktwittermail

Krátký a přesmutný stromečkův příběh

V čase vánočním je dobré nezapomenout na ty, kteří pro naší radost dávají své mládí, svou krásu, svou vůni… A ztratí přitom zbytek svého života. Vánoční stromečkové a stromečky… Až se na ně dnes večer podívate, poděkujte jim. Tento příběh je věnován jim…

Napsal: Já

Nahráno v roce 2018

MP3 ke stažení zde: https://uloz.to/!4afEnDEnY1Eg/stromec…

Facebooktwittermail

Jak se stalo, že se Ježíšek na vánoce vykašlal

Malá vánoční srandička o tom, proč se Ježíšek naštval a vykašlal se na vánoce. Za pomoc při vzniku děkuji svým mluvícím přátelům: Vítkovi,Jitce, Liborovi a Lucce.

Autor: Já

Hudba:
Corporatemusic
„Joy to the World Christmas Carol“
„Caribbean music“
Instantperson
„TV News“
Zdroj hudby: Jamendo.com

Nahráno v roce 2018.

MP3 ke stažení zde: https://uloz.to/!NhMJ4rILdy94/jak-se-…

Facebooktwittermail

Muž na měsíci

Dávno předávno se mi hlavou honila myšlenka na to, že bych k povídce Muž na měsíci udělal nějaké pěkné video. Bylo to krátké vzplanutí v době, kdy jsem si hrál s jedním animačním programem. Jenže pak jsem si s ním hrát přestal a myšlenka odplula vodou pryč.

Před časem ne tak dávným se tahle myšlenka vrátila zpátky ve formě šťouchanců od mého bratra, že bych tuhle povídku mohl načíst a pustit na youtube. No a s tím se i vrátila myšlenka, že bych k čistému audiu udělal i nějaký jednoduchý video doprovod. Nejsem žádný zručný kreslíř ani animátor, takže výsledek je, jaký je. Jednoduchý. 🙂

A bratrovi jsem se za šťouchanec odměnil tím, že jsem ho požádal o hudební doprovod. A on mi po nějaké té domluvě nakonec nahrál původní originální skladbu stvořenou čistě pro tuto povídku. A za to mu velice děkuji. Tak nechť se vám povídka líbí a můžu přislíbit, že nezůstane jen u jedné, ale další cca tři kousky jsou ještě v úvaze. 🙂

Povídka v mp3 + soundtrack ke stažení zde: https://www.uloz.to/!qbjwckecvqRF/mnm…

Old Good Tom (autor hudby): https://www.youtube.com/user/oldgoodtom/ Old Good Tom na FCB: https://www.facebook.com/oldgoodtom/

Facebooktwittermail

Je tam

Vím, že tam je. Že stojí za mými zády a čeká, až usnu. Slyším ho, jak dýchá. Tiše a mělce. Neotočím se. Protože když to udělám, nebude tam. Zmizí. A až se otočím zpátky, zase se vrátí. Vím to, už jsem to zkoušel. Zase tam bude stát. Bez jediného pohybu mne bude sledovat. A čekat. Čekat na svou příležitost sebrat mi mou duši.

Čas běží. Už je hodina po půlnoci. Je stále těžší bránit se spánku. Oči se sami zavírají. Tělo se při hlubokém zívnutí chvěje. Už dvakrát jsem se přistihl, že jsem skoro usnul. Rychle jsem otevřel oči a zahleděl se před sebe do tmy. Cítil jsem, že se pokaždé přiblížil. O krůček, o dva. Až příště usnu, bude u mě. Pak mu bude jen stačit natáhnout ruku.

Další půlhodina je pryč. Únava mě dohání rychleji a rychleji. Koušu se do jazyka, štípu se nenápadně do nohou. Zkouším všechno možné, abych neusnul. Na chvíli vítězím. O to víc ho vnímám, jak tam je.

Potlačuju nutkání se otočit. Prohrávám. Prudce se otáčím. Jdi pryč, jdi pryč! Není tam. Zmizel. Věděl jsem to. Obracím se zpět. Jen mžik a je tam znovu.

Dalších dvacet minut. Ztratil jsem pozornost. Víčka sklapnuly. Tentokrát o tom nevím. Vzbudí mě až dotek na mém rameni. Vykřiknu. Ale už je pozdě…

Facebooktwittermail

Roznašeč

Dlouhovlasý mladík ve vytahaném šedém triku s potiskem Ježíše, hnědých kraťasech a sandálech kráčel ulicí a táhl za sebou starou tašku na kolečkách. U schránek se vždy zastavil, vyndal z ní letáky a rozstrkal je do děr bez ohledu na nálepky zakazující vhazování reklam. Jen ať si přečtou, co přijde. Jen ať vědí.

Došel na křižovatku a zastavil na přechodu mezi skupinkou dalších čekajících. Kýchl. Ani si nedal ruku před ústa, jak ho vždy učili. Bylo mu to jedno. I pohoršené pohledy lidí kolem. Jen sáhl do tašky pro pár letáčků a začal je okolostojícím nabízet. Někdo si ho ani nevšiml, někdo nahlédl na výrazný nadpis a odmítl, někdo si bezmyšlenkovitě leták vzal a strčil do kapsy, někdo si vzal, přečetl a pak vyhodil do koše. Pokrčil rameny. Netrápil se tím. Jejich chyba, že nestojí o varování.

Na semaforu se rozsvítila zelená. Skupina lidí se dala do pohybu. Chvilku postál a pak šel za nimi. Když došel na druhý chodník, pokračoval ve svém stereotypu. Zastavit u dveří, nastrkat do schránek, rozdávat kolemjdoucím. Jeden z mužů se zastavil a nahlas se začetl.

„Konec světa se blíží. Jezdci Apokalypsy brzy přicválají a smrt začne kosit miliony. Zbývá jen málo času, abyste se obrátili k Bohu a jeho synovi, Ježíši Kristu a modlili se za spasení.“

Muž zakroutil hlavou a leták roztrhal.

„Proč proboha rozdáváš takový sračky?“

Mladík se jen usmál a pokrčil rameny. Necítil potřebu s mužem debatovat. Muž odešel pryč a on pokračoval dál. Došel na zastávku zaplněnou čekajícím davem lidí. Prodral se do jeho středu. Přitom rozdal pár dalších letáků.

„Jaká zase kurva Apokalypsa? To už s tím zase někdo votravuje?“

Nereagoval. Nepotřeboval. Věděl své. Chtělo se mu kýchnout. Rozhlédl se. Matka s dítětem, mladý zamilovaný pár, důchodci a další běžní lidé. Vlastně na tom nezáleželo. A tak se tomu nebránil a naplno kýchl…

Facebooktwittermail

Chyba

Seděl na lavičce před domem a hleděl na obrovskou ohnivou kouli na obloze. Vzpomínal. Vzpomínal, jak jako malý chlapec rozbil maminčin oblíbený hrnek. Maminka si myslela, že to byl kocour. Nepřiznal se. Vzpomínal, jak o pár let později naboural tátovo auto. Táta si myslel, že za zmuchlaný blatník může soused, s kterým se kvůli tomu pohádal. Ani tenkrát se nepřiznal. Vzpomínal, jak se v opilosti ve společnosti zmínil, že jeho kamarád podvádí svou přítelkyni. Přes několik lidí se jí to doneslo a rozešla se s ním. Nikdy se mu nepřiznal, že za to může. Vzpomínal na to ráno před několika měsíci, kdy zjistil, že při výpočtu trajektorie objeveného asteroidu zadal do systému chybné číslo. Ani tentokrát se nepřiznal…

Facebooktwittermail

Po stopách odcházející Zimy…

Nápad vznikl a navazuje na mou sobotní procházku. Je ilustrován upravenými fotkami, které na ní vznikly jako malá „fotomobilní“ reportáž…

***

Stála na okraji skály a smutně hleděla do dáli. Byla krásná, ledově krásná. Oblečená v bílé rozechvělé šaty, její stříbrné vlasy vlály ve větru, bledá kůže se třpytila v paprscích nad obzorem skloněného slunce a její modré oči se leskly smutkem. Cítila to. Cítila tu sílu blížícího se jara. Teplo, které se pomalu chystalo definitivně a nemilosrdně vymazat všechny stopy její vlády. Už dříve několikrát zaútočilo a skoro zničilo její dočasné království ledu a sněhu. V posledních letech se to stávalo často, již neměla tolik síly, jako dřív, a nedokázala vládnout pevnou a nezvratitelnou silou těch několik měsíců, které jí byly dány. Bylo jí smutno. Hleděla dolů na řeku, která odnášela ledové kry vstříc dálkám. Jakoby s nimi odcházela i ona, její já, její duše. Otočila se a odcházela mezi stromy nedalekého lesa. Kráčela pomalu, šetřila se, svou sílu ještě bude potřebovat. Došla na začátek úzkého údolí, kterým protékal malý, sotva na krok široký potok. Tady ještě vládla. Tady ještě zůstávaly zbytky jejího království, jejího mrazivého umění. Údolí bylo pokryto velkými mapami sněhu a potok… Potok stále ještě zurčel pod ledovým mostem, jenž nad ním vybudovala. Větve a klacky v něm spadlé byly pokryty rampouchy a ledovými sochami. A malé či větší vodopádky a kaskády byly pořád ještě proměněné v ledové sloupky a bílé zmrzlé schody. Místy sice byly v ledu díry a proudy vody si pod ním pomalu prorážely větší a větší prostor, ale s blížící se nocí přicházelo i ochlazení a ona mohla dočerpat trochu sil. Během noci mohla zase zpevnit ledový most, opravit bílá mrazivá sousoší a zmrazit sněhové mapy tak, aby se tím vším mohla ještě nějaký čas těšit. Dřív, než poslední kousky jejího království zmizí. Dřív, než bude muset definitivně odejít. Dřív, než se bude muset vrátit na daleký sever, kde bude několik dalších měsíců spát a čekat na další příležitost ukázat svou sílu…

Facebooktwittermail

V náruči větru

Pro L. Něco bez temnoty a depky… Něco klidného a obyčejného… Plus malý audio bonus… 😉

***

Ráno se vkrádalo do peřin spáčů a slunce vyhrávalo jednu z bitev nikdy nekončící války s nocí. Růže ve váze lehce pootevřela okvětní lístky a nasměrovala proužek vůně směrem k tváři spící dívky. Chřípí jejího nosu se roztáhla a vsála růžovou vůni dovnitř. Ústa pod nosem změnila svůj tvar do lehkého úsměvu a dívka pomalu otevřela oči. Její zrak skouzl k růži ve váze, která jí kynula z nočního stolku vedle její hlavy. Posadila se a nahla se k rudě červenému květu. Zavřela oči a znovu nasála růžovou vůni. Chvíli si jí vychutnávala. Pak oči zase otevřela.

„Ahoj růžičko,“ usmála se na květinu. Pak se zvedla a šla k oknu. Na modré obloze si mraky hrály na honěnou, slunce se šplhalo od horizontu nahoru, kolem poletovali ptáci. Po zemi se válely poslední kupky sněhu třpytící se ve slunečních paprscích. Dívka otevřela dveře a vyšla na balkon. Z nebe se snesl vítr a obkroužil ji kolem dokola. Dívka se otřásla chladem. Vítr od ní odletěl pryč a namířil si to přímo do cesty slunečních paprsků. Pár jich pochytal a pak se znovu vrátil k dívce. Pomalu ji obejmul. Sluneční paprsky v jeho náručí příjemně hřály a jejich teplo se rozlilo dívce po těle. Uvolnila se a nechávala vítr hladit ji po těle.

Náhle se vítr rozhodl, pevně ji sevřel a začal ji unášet k nebi. Dívka se nejdříve lekla a trhla sebou. Ale vítr ji nepustil. Po krátké chvíli se uklidnila a s důvěrou se nechala nést. Vítr s ní vylétl nad město. Viděla, jak se lidi probouzí a vyráží vstříc nástrahám jejich dalšího dne, vstříc radostem i starostem, úsměvům i slzám, vstříc setkáváním a rozchodům. Pak ji vítr unášel dál, za město, nad lesy a skály, potoky a řeky. Po krátkém letu se vítr začal snášet k zemi k jedné pasece uprostřed lesů. Postavil dívku do jejího středu. Rozhlédla se. Mezi kupičkami sněhu ve staré trávě rostly sněženky a pár bledulí. Jejich bílé květy vítr rozhoupával a do dívčiných uší zanesl tichou melodii, kterou ty malé zvonky hrály. Dívka zavřela oči, roztáhla ruce a zaposlouchaná do té zvláštní melodie začala pomalu tančit. Pomalu se točila po pasece, vítr létal kolem a stále znovu a znovu hrál na květinovou zvonkohru. Po chvíli ji tanec i hudba úplně pohltily a vše jiné přestala vnímat. Stala se součástí melodie, stala se součástí paseky. Skoro ani nepostřehla, když ji ruce větru znovu sevřely a začaly ji zvedat nad paseku. Se zavřenýma očima a roztaženýma rukama se nechala vynášet vhůru k nebi a ke slunci…

Když oči znovu otevřela, stála zase zpátky na balkoně. V uších jí pořád ještě zněla květinová melodie, vítr létal po nebi a hrál si s mraky. Usmála se a vrátila se zpět do pokoje. Uviděla růži. Její okvětní lístky se lehce chvěly v průvanu jako na pozdrav. Přišla k ní, znovu zavřela oči a přivoněla…

Music by AK-99, licence: Creative Commons.Facebooktwittermail