Dávno předávno se mi hlavou honila myšlenka na to, že bych k povídce Muž na měsíci udělal nějaké pěkné video. Bylo to krátké vzplanutí v době, kdy jsem si hrál s jedním animačním programem. Jenže pak jsem si s ním hrát přestal a myšlenka odplula vodou pryč.
Před časem ne tak dávným se tahle myšlenka vrátila zpátky ve formě šťouchanců od mého bratra, že bych tuhle povídku mohl načíst a pustit na youtube. No a s tím se i vrátila myšlenka, že bych k čistému audiu udělal i nějaký jednoduchý video doprovod. Nejsem žádný zručný kreslíř ani animátor, takže výsledek je, jaký je. Jednoduchý. 🙂
A bratrovi jsem se za šťouchanec odměnil tím, že jsem ho požádal o hudební doprovod. A on mi po nějaké té domluvě nakonec nahrál původní originální skladbu stvořenou čistě pro tuto povídku. A za to mu velice děkuji. Tak nechť se vám povídka líbí a můžu přislíbit, že nezůstane jen u jedné, ale další cca tři kousky jsou ještě v úvaze. 🙂
Pro L. Něco bez temnoty a depky… Něco klidného a obyčejného… Plus malý audio bonus… 😉
***
Ráno se vkrádalo do peřin spáčů a slunce vyhrávalo jednu z bitev nikdy nekončící války s nocí. Růže ve váze lehce pootevřela okvětní lístky a nasměrovala proužek vůně směrem k tváři spící dívky. Chřípí jejího nosu se roztáhla a vsála růžovou vůni dovnitř. Ústa pod nosem změnila svůj tvar do lehkého úsměvu a dívka pomalu otevřela oči. Její zrak skouzl k růži ve váze, která jí kynula z nočního stolku vedle její hlavy. Posadila se a nahla se k rudě červenému květu. Zavřela oči a znovu nasála růžovou vůni. Chvíli si jí vychutnávala. Pak oči zase otevřela.
„Ahoj růžičko,“ usmála se na květinu. Pak se zvedla a šla k oknu. Na modré obloze si mraky hrály na honěnou, slunce se šplhalo od horizontu nahoru, kolem poletovali ptáci. Po zemi se válely poslední kupky sněhu třpytící se ve slunečních paprscích. Dívka otevřela dveře a vyšla na balkon. Z nebe se snesl vítr a obkroužil ji kolem dokola. Dívka se otřásla chladem. Vítr od ní odletěl pryč a namířil si to přímo do cesty slunečních paprsků. Pár jich pochytal a pak se znovu vrátil k dívce. Pomalu ji obejmul. Sluneční paprsky v jeho náručí příjemně hřály a jejich teplo se rozlilo dívce po těle. Uvolnila se a nechávala vítr hladit ji po těle.
Náhle se vítr rozhodl, pevně ji sevřel a začal ji unášet k nebi. Dívka se nejdříve lekla a trhla sebou. Ale vítr ji nepustil. Po krátké chvíli se uklidnila a s důvěrou se nechala nést. Vítr s ní vylétl nad město. Viděla, jak se lidi probouzí a vyráží vstříc nástrahám jejich dalšího dne, vstříc radostem i starostem, úsměvům i slzám, vstříc setkáváním a rozchodům. Pak ji vítr unášel dál, za město, nad lesy a skály, potoky a řeky. Po krátkém letu se vítr začal snášet k zemi k jedné pasece uprostřed lesů. Postavil dívku do jejího středu. Rozhlédla se. Mezi kupičkami sněhu ve staré trávě rostly sněženky a pár bledulí. Jejich bílé květy vítr rozhoupával a do dívčiných uší zanesl tichou melodii, kterou ty malé zvonky hrály. Dívka zavřela oči, roztáhla ruce a zaposlouchaná do té zvláštní melodie začala pomalu tančit. Pomalu se točila po pasece, vítr létal kolem a stále znovu a znovu hrál na květinovou zvonkohru. Po chvíli ji tanec i hudba úplně pohltily a vše jiné přestala vnímat. Stala se součástí melodie, stala se součástí paseky. Skoro ani nepostřehla, když ji ruce větru znovu sevřely a začaly ji zvedat nad paseku. Se zavřenýma očima a roztaženýma rukama se nechala vynášet vhůru k nebi a ke slunci…
Když oči znovu otevřela, stála zase zpátky na balkoně. V uších jí pořád ještě zněla květinová melodie, vítr létal po nebi a hrál si s mraky. Usmála se a vrátila se zpět do pokoje. Uviděla růži. Její okvětní lístky se lehce chvěly v průvanu jako na pozdrav. Přišla k ní, znovu zavřela oči a přivoněla…
To po mě takhle jednou večer blíže nejmenovanou osobou (Osobo, neběžely tudy dvě děti?) byla vyžadována pohádka. A abych si ji vymyslel. Hned a z fleku. No to teda byla voda na můj mlýn blbých keců a výmluv. Ale neprošlo mi to a pohádku jsem prostě vymyslit musel. Naštěstí mě osvítil duch svatý nápaditý a já si vzpomněl na písničku V bufetu od Karla Plíhala – depresivní blues pro děti o trpaslíku Ondřejovi, který se zamiloval do sádrové trpaslice. A tak jsem si to vzal jako námět a pohádka byla na světě. A co bylo důležité, zafungovala, neboť ta osoba na druhé straně ICQ (hahaha, vyprávět pohádku po ICQ, úlet, co?) začala pomalu, ale jistě usínat. Takže jsem tu pohádku nakonec ani nedokončil. Což bylo fajn, neb v těch pokročilých nočních hodinách čert ví, jaké strasti bych asi nebohému trpaslíkovi vymyslel. Dopsal jsem ji o pár dní později a ještě o nějakej kus později jí zcela překopal konec. Tohle je tedy definitivní verze (asi) a zde je jak k přečtení, tak i, tradá, absolutní novinka u mě na webu, dokonce k poslechu v mém „úžasném“ podání. Tak dobrou noc 🙂
