Co jsem stvořil…
Než mě začne mlátit nějaký purista, jsem si velmi dobře vědom toho, že tyto básničky vlastně vůbec neodpovídají definici haiku. Ani co do počtu slabik, ani co do jiných pravidel. Ale nejde mi o pravidla, jde mi o pocit, o okamžik. A pokud tam je, vy ho tam najdete a přejde do vás, tak v tom případě pravidla nehrají žádnou roli. A to je pro mě potom haiku. 🙂
V bílých květech schovaný
na svět se probouzí
budoucí život.
22. 4. 2018
Procházíš se Prahou,
slunce jasně svítí,
ulice jsou plné lidí.
Po zimě vrací se život
na ostrov plující
uprostřed řeky.
Když tvůrci odcházejí,
příběhy zůstávají
a vypráví.
Ve spacáku ležíš
a do uší zní ti
příběh strašidelný.
24. 3. 2018
____________________________________________
PS: Tak pro zajímavost, co jsem to v lese ve spacáku poslouchal. Já ty staré klasiky hrůzy prostě mám rád…
http://mluveny.panacek.com/pov…/3346-indianska-zena-200.html
Na cestě po skalách
s bratrem po boku
pohlížíš do kraje.
24. 3. 2018
Po dlouhých týdnech
pod hvězdnou oblohou
u ohně sedíš.
24. 3. 2018
Stromy rostoucí vzhůru
hledají nebe,
ale nevidí ho.
27.1.2018
Les ztratil se v mlze
a cesta, po které kráčíš,
ztratila se s ním.
27.1.2018
Svět odráží se v kapkách,
to, co velké zdálo se,
je náhle malé.
27.1.2018
Příběhy vyprávěné u ohně,
za okny tichá noc,
jen déšť bubnuje do střechy.
27.1.2018
Tunel je cesta,
běží v něm čas,
nikdo nečeká.
14.1.2018
Začal nový rok,
změnila se číslovka,
jen my jsme stejní.
1.1.2018
Zima je bez sněhu,
noci bez mrazu,
v krbu je oheň.
26.12.2017
Ruka když pracuje,
mysl se čistí,
únava uspává.
4.11.2017