No, to je zase jednou volovina… 🙂
Rubrika: Povídky
Meteorit
Seděl na verandě a pozoroval oblohu, jako už mnoho večerů předtím. Mnohem raději koukal na hvězdy na nebi než na „hvězdy“ v televizi. Proto byl možná jeden z prvních, kdo si všiml, že jedna z nich spadla. A k jeho velkému překvapení, ohnivá čára, který prosvištěla tmou, zahučela do nedalekého lesa. Sakra, z nebe spadne…
Chyba
Seděl na lavičce před domem a hleděl na obrovskou ohnivou kouli na obloze. Vzpomínal. Vzpomínal, jak jako malý chlapec rozbil maminčin oblíbený hrnek. Maminka si myslela, že to byl kocour. Nepřiznal se. Vzpomínal, jak o pár let později naboural tátovo auto. Táta si myslel, že za zmuchlaný blatník může soused, s kterým se kvůli tomu…
Hromoví jezdci
A ještě jedna věc na bouřkové motivy z dávné historie… *** Hromoví jezdci opět vtrhli do kraje, kopyta jejich koní budou pustošit a ničit, blesky z jejích očí spálí starobylá místa, jejichž původ si ani ti nejstarší z nejstarších nepamatují a malá robata v kolébkách je budou později znát již jen z vyprávění. To lidské…
Žena a ďábel
Přijde ďábel, tváří se moc hezky, přesvědčuje nás, že jeho nabídka je ta pravá a tak se mu upíšeme, chvíli je to paráda a pak tradá a začíná peklo. A přijde žena, tváří se moc hezky, přesvědčuje nás, že ona je ta pravá a tak se upíšeme, chvíli je to paráda a pak tradá a…
Když přichází démon
Co může vzniknout, když je venku bouřka… 🙂 *** Hřmí……… Blesk sjel z oblohy a jedním úderem rozlomil strom vedví a zažehl jeho zbylé větve……… Kdesi na konci světa se otevřela zem a branou pekel vstoupil na zem démon….. Jeho rudé oči se rozhlédli po krajině utopené ve tmě…. „Dnes v noci tento svět zničím!“…
Zimní kráčení
Sníh se snášel do ulic. Bílá barva stala se dominantou světa. Procházel se a slyšel to křupání pod nohama. Občas podklouzl. Ale neupadl. Šel a netušil kam. Do uší mu promlouval vypravěč a on mu naslouchal. Skrze vločky, skrze vítr. Do zimy. Do setmění. Dopředu…
Na plátně
Stál a odvykládával svůj monolog. Pak se najednou zarazil. Něco si uvědomil. Otočil hlavu a pohlédl na lidi. Věděl, jak ho vidí. Černobílého a plochého. Nelíbilo se mu to. A nelíbily se mu ani výrazy ve tváři těch lidí. Znuděné, přihlouplé, otrávené. Rozhodl se. Udělal dva kroky a vystoupil z plátna ven. Potom rychlými kroky…
Noční kino
Stál za oknem a hleděl ven. Venku byla tma, v pokoji ještě větší. Ulice města byly osvětleny lampami, jeho pokoj osvětlen nebyl. Kdyby chtěl najít křeslo, stůl, hrnek s čajem, jen by popaměti šátral. Mohl využít dobrých služeb lampy v koutě, stačilo jen zmáčknout vypínač. Ale on nechtěl. Chtěl nechat vše potopené v temném moři…
Po stopách odcházející Zimy…
Nápad vznikl a navazuje na mou sobotní procházku. Je ilustrován upravenými fotkami, které na ní vznikly jako malá „fotomobilní“ reportáž… *** Stála na okraji skály a smutně hleděla do dáli. Byla krásná, ledově krásná. Oblečená v bílé rozechvělé šaty, její stříbrné vlasy vlály ve větru, bledá kůže se třpytila v paprscích nad obzorem skloněného slunce…
V náruči větru
Pro L. Něco bez temnoty a depky… Něco klidného a obyčejného… Plus malý audio bonus… 😉 *** Ráno se vkrádalo do peřin spáčů a slunce vyhrávalo jednu z bitev nikdy nekončící války s nocí. Růže ve váze lehce pootevřela okvětní lístky a nasměrovala proužek vůně směrem k tváři spící dívky. Chřípí jejího nosu se roztáhla…
Vločka
Z modrého nebe zářilo slunce a po dlouhých pošmourných týdnech zase vracelo na tváře lidí dávno ztracený úsměv. Zima ještě vládla, ale v drobných náznacích dávalo jaro vědět, že se pomalu zase chystá vrátit. Zafoukal vítr. Odkudsi přihnal malý zapomenutý mrak. A z něj zčistajasna vypadla jedna jediná sněhová vločka. S pomocí větru pomalu klouzala…
Stopy ve sněhu
Že všechno vždycky musím dusit někde v šuplíku nebo na harddisku, zapomenout na to a pak to náhodou vytáhnout… 🙂 Tohle naštěstí není tak staré, napsáno v září loňského roku, takže sotva půl roku. Je to jen taková jednohubka bez větších ambicí, takže od toho ani nic velkého nečekejte. Jen malý skromný příběh s nádechem…
Vlk
Občas se vyplatí prohrabat se mejly. Takhle jsem tam zase objevil jednu zapadlou věcičku, co se mi tam válela už od června. Mám z ní pocit, že jsem měl asi tenkrát lehkou melancholii, kdo ví… Tak to sem přihodím a jsem zvědav, co kde zase objevím… 🙂 *** Osamělý vlk se toulal krajinou. Okolní svět…
Ráno
To ráno se podíval z okna. To, co viděl, ho pekelně otrávilo. Skrz dlouhé provazy deště totiž neviděl vůbec nic. Domy, které stály naproti, stromy vedle nich, obloha… To vše se ztrácelo za rozostřenou oponou vody. Do toho měl dneska vstávat? Vždyť už teď měl náladu na houby a velmi dobře tušil, co s ní…