Tvůrčí výzva. 52 týdnů, 52 příběhů, každý týden nový. Projekt 52.
Dám to?
(Vymyslel jsem si na sebe takovou tvůrčí výzvičku, která vzešla z mého předchozího plánu, že bych mohl na youtube dávat novou nahranou povídku každý týden (kterej prostě nevyšel). Tak jsem tomu nastavil nějaký pravidla a tenhle týden začínám. Následujících 52 týdnů budu mít o zábavu postaráno. Každý týden napsat krátkou storku a nahrát ji na youtube. Název výzvy je vám teda teď jasnej. Tematicky to bude všehochuť. Jsem převelice zvědav, k jakému číslu se dostanu, než se zaseknu. Ať už z lenosti či neschopnosti. Heh. 😅
8. 2. 2024 )
Projekt zatím stále běží a sledovat a poslouchat ho můžete na těchto platformách:
Ač se to tak třeba někomu nemusí zcela jevit, nepíšu jen temný nebo ujetý nebo melancholický věci, ale sem tam se mi povede napsat i něco pohodovějšího, úsměvnějšího. A to je i tahle krátká povídka.
Mám takové tušení, že jsem ji napsal inspirován nějakým článkem, kde psali, že takhle opravdu odletěli rodičové bez dcerušky do tradáááá… Zbytek story už je jen moje fantasie. 🙂
Dlouhovlasý mladík ve vytahaném šedém triku s potiskem Ježíše, hnědých kraťasech a sandálech kráčel ulicí a táhl za sebou starou tašku na kolečkách. U schránek se vždy zastavil, vyndal z ní letáky a rozstrkal je do děr bez ohledu na nálepky zakazující vhazování reklam. Jen ať si přečtou, co přijde. Jen ať vědí.
Došel na křižovatku a zastavil na přechodu mezi skupinkou dalších čekajících. Kýchl. Ani si nedal ruku před ústa, jak ho vždy učili. Bylo mu to jedno. I pohoršené pohledy lidí kolem. Jen sáhl do tašky pro pár letáčků a začal je okolostojícím nabízet. Někdo si ho ani nevšiml, někdo nahlédl na výrazný nadpis a odmítl, někdo si bezmyšlenkovitě leták vzal a strčil do kapsy, někdo si vzal, přečetl a pak vyhodil do koše. Pokrčil rameny. Netrápil se tím. Jejich chyba, že nestojí o varování.
Na semaforu se rozsvítila zelená. Skupina lidí se dala do pohybu. Chvilku postál a pak šel za nimi. Když došel na druhý chodník, pokračoval ve svém stereotypu. Zastavit u dveří, nastrkat do schránek, rozdávat kolemjdoucím. Jeden z mužů se zastavil a nahlas se začetl.
„Konec světa se blíží. Jezdci Apokalypsy brzy přicválají a smrt začne kosit miliony. Zbývá jen málo času, abyste se obrátili k Bohu a jeho synovi, Ježíši Kristu a modlili se za spasení.“
Muž zakroutil hlavou a leták roztrhal.
„Proč proboha rozdáváš takový sračky?“
Mladík se jen usmál a pokrčil rameny. Necítil potřebu s mužem debatovat. Muž odešel pryč a on pokračoval dál. Došel na zastávku zaplněnou čekajícím davem lidí. Prodral se do jeho středu. Přitom rozdal pár dalších letáků.
„Jaká zase kurva Apokalypsa? To už s tím zase někdo votravuje?“
Nereagoval. Nepotřeboval. Věděl své. Chtělo se mu kýchnout. Rozhlédl se. Matka s dítětem, mladý zamilovaný pár, důchodci a další běžní lidé. Vlastně na tom nezáleželo. A tak se tomu nebránil a naplno kýchl…
Seděl na verandě a pozoroval oblohu, jako už mnoho večerů předtím. Mnohem raději koukal na hvězdy na nebi než na „hvězdy“ v televizi. Proto byl možná jeden z prvních, kdo si všiml, že jedna z nich spadla. A k jeho velkému překvapení, ohnivá čára, který prosvištěla tmou, zahučela do nedalekého lesa. Sakra, z nebe spadne meteorit a jen pár kiláků od něj. A dokonce tušil, kam asi. Jaká byla pravděpodobnost, že bude mít takovou kliku?
Byl jsem po noční a jel metrem domů. Příjemně unaven po dobře odvedené práci, v žaludku mě hřála snídaně a už jsem se těšil, až se konečně natáhnu a vyspím na další noční šichtu. Na tuhle brzkou ranní hodinu, když ještě venku panovala tma, bylo kolem mne docela dost lidí. Ranní ptáčata.
Nechtělo se mi sedět a tak jsem stál mezi lidmi, v jedné ruce drže otevřenou knihu a v druhé tyč, abych neupadl. Zabrán do čtení jsem si ani nevšiml, že vedle mě stojící slečna mě už chvilku úkosem pozoruje. Postřehl jsem to až v momentu, kdy vlak přibrzdil, já sebou cukl a přitom se ohlédl kolem. Můj zrak se zanořil do jejího. Usmála se. Já též.
„Promiňte,“ oslovila mě.
„Ano?“ odvětil jsem v očekávání věcí příštích.
„Máte u rtů takovou malou kapičku, takhle tady,“ ukázala prstem na své tváři do pravého koutku úst. Jak v obráceném zrcadle jsem udělal ten samý pohyb. Měla pravdu, opravdu jsem tam měl kapku od snídaně. Setřel jsem ji prstem a následně olízl. Pak jsem si uvědomil, že slušněji by vypadalo, kdybych si ten prst otřel do kapesníku, a trochu jsem se za to olíznutí zastyděl. Ale už se stalo.
„Asi marmeláda, že?“ Stále se smála, jakoby můj prohřešek přehlédla.
„Hm, asi…“ odvětil jsem s lehkým úsměvem. „Díky za upozornění.“
„Není zač, ať máte hezký den,“ řekla, ještě se usmála a pak už se otočila a více si mě nevšímala.
Inu, musím říct, že to byla opradu příjemná slečna, s hezkou tváří a úsměvem, který dokázal zahřát u srdce dokonce i mě. Škoda, že do svítání už zbývá jen tak málo času. Malý dezert by určitě neuškodil. Podvědomě jsem si olízl své špičáky a věnoval jí ještě jeden pohled. Pak jsem pokrčil rameny a vrátil se ke své knize…
Seděl na lavičce před domem a hleděl na obrovskou ohnivou kouli na obloze. Vzpomínal. Vzpomínal, jak jako malý chlapec rozbil maminčin oblíbený hrnek. Maminka si myslela, že to byl kocour. Nepřiznal se. Vzpomínal, jak o pár let později naboural tátovo auto. Táta si myslel, že za zmuchlaný blatník může soused, s kterým se kvůli tomu pohádal. Ani tenkrát se nepřiznal. Vzpomínal, jak se v opilosti ve společnosti zmínil, že jeho kamarád podvádí svou přítelkyni. Přes několik lidí se jí to doneslo a rozešla se s ním. Nikdy se mu nepřiznal, že za to může. Vzpomínal na to ráno před několika měsíci, kdy zjistil, že při výpočtu trajektorie objeveného asteroidu zadal do systému chybné číslo. Ani tentokrát se nepřiznal…
A ještě jedna věc na bouřkové motivy z dávné historie…
***
Hromoví jezdci opět vtrhli do kraje, kopyta jejich koní budou pustošit a ničit, blesky z jejích očí spálí starobylá místa, jejichž původ si ani ti nejstarší z nejstarších nepamatují a malá robata v kolébkách je budou později znát již jen z vyprávění. To lidské hemžení je pro ně nezajímavé a nicotné, strach, který se vkrátá do lidských duší s jejich příchodem, přehlížejí. Jen temná obloha je jejich hájemství a ničivý cval od horizontu k horizontu náplní jejich nesmrtelných životů…
Přijde ďábel, tváří se moc hezky, přesvědčuje nás, že jeho nabídka je ta pravá a tak se mu upíšeme, chvíli je to paráda a pak tradá a začíná peklo. A přijde žena, tváří se moc hezky, přesvědčuje nás, že ona je ta pravá a tak se upíšeme, chvíli je to paráda a pak tradá a začíná peklo.
Hřmí……… Blesk sjel z oblohy a jedním úderem rozlomil strom vedví a zažehl jeho zbylé větve……… Kdesi na konci světa se otevřela zem a branou pekel vstoupil na zem démon….. Jeho rudé oči se rozhlédli po krajině utopené ve tmě…. „Dnes v noci tento svět zničím!“
Sníh se snášel do ulic. Bílá barva stala se dominantou světa. Procházel se a slyšel to křupání pod nohama. Občas podklouzl. Ale neupadl. Šel a netušil kam. Do uší mu promlouval vypravěč a on mu naslouchal. Skrze vločky, skrze vítr. Do zimy. Do setmění. Dopředu…
Stál a odvykládával svůj monolog. Pak se najednou zarazil. Něco si uvědomil. Otočil hlavu a pohlédl na lidi. Věděl, jak ho vidí. Černobílého a plochého. Nelíbilo se mu to. A nelíbily se mu ani výrazy ve tváři těch lidí. Znuděné, přihlouplé, otrávené. Rozhodl se. Udělal dva kroky a vystoupil z plátna ven. Potom rychlými kroky opustil překvapený kinosál. Lidé nechápavě zírali na plátno a na liduprázdnou scénu na něm. Co dál? Dál už byly jen titulky…
Stál za oknem a hleděl ven. Venku byla tma, v pokoji ještě větší. Ulice města byly osvětleny lampami, jeho pokoj osvětlen nebyl. Kdyby chtěl najít křeslo, stůl, hrnek s čajem, jen by popaměti šátral. Mohl využít dobrých služeb lampy v koutě, stačilo jen zmáčknout vypínač. Ale on nechtěl. Chtěl nechat vše potopené v temném moři prázdnoty. Na sklo okna si promítal film složený z útržků dnešního dne, i toho včerejšího, i některých dnů předtím. Byl to zvláštní pohled, když viděl vše, co prožil, z jiného úhlu. Zvláštní film doplněný soundtrackem z hudby šansonového zpěváka. A když film skončil, jen se zahleděl ven na střechy domů, na oblohu bez viditelných hvězd a nevěděl, jakou recenzi by měl napsat. Nakonec poslepu došel k posteli a ulehl s myšlenkou na to, jaký scénář mu asi přichystá zítřejší den a jaké filmy si bude promítat v dalších dnech…
Nápad vznikl a navazuje na mou sobotní procházku. Je ilustrován upravenými fotkami, které na ní vznikly jako malá „fotomobilní“ reportáž…
***
Stála na okraji skály a smutně hleděla do dáli. Byla krásná, ledově krásná. Oblečená v bílé rozechvělé šaty, její stříbrné vlasy vlály ve větru, bledá kůže se třpytila v paprscích nad obzorem skloněného slunce a její modré oči se leskly smutkem. Cítila to. Cítila tu sílu blížícího se jara. Teplo, které se pomalu chystalo definitivně a nemilosrdně vymazat všechny stopy její vlády. Už dříve několikrát zaútočilo a skoro zničilo její dočasné království ledu a sněhu. V posledních letech se to stávalo často, již neměla tolik síly, jako dřív, a nedokázala vládnout pevnou a nezvratitelnou silou těch několik měsíců, které jí byly dány. Bylo jí smutno. Hleděla dolů na řeku, která odnášela ledové kry vstříc dálkám. Jakoby s nimi odcházela i ona, její já, její duše. Otočila se a odcházela mezi stromy nedalekého lesa. Kráčela pomalu, šetřila se, svou sílu ještě bude potřebovat. Došla na začátek úzkého údolí, kterým protékal malý, sotva na krok široký potok. Tady ještě vládla. Tady ještě zůstávaly zbytky jejího království, jejího mrazivého umění. Údolí bylo pokryto velkými mapami sněhu a potok… Potok stále ještě zurčel pod ledovým mostem, jenž nad ním vybudovala. Větve a klacky v něm spadlé byly pokryty rampouchy a ledovými sochami. A malé či větší vodopádky a kaskády byly pořád ještě proměněné v ledové sloupky a bílé zmrzlé schody. Místy sice byly v ledu díry a proudy vody si pod ním pomalu prorážely větší a větší prostor, ale s blížící se nocí přicházelo i ochlazení a ona mohla dočerpat trochu sil. Během noci mohla zase zpevnit ledový most, opravit bílá mrazivá sousoší a zmrazit sněhové mapy tak, aby se tím vším mohla ještě nějaký čas těšit. Dřív, než poslední kousky jejího království zmizí. Dřív, než bude muset definitivně odejít. Dřív, než se bude muset vrátit na daleký sever, kde bude několik dalších měsíců spát a čekat na další příležitost ukázat svou sílu…
