Archiv rubriky: Povídky

Seděl na lavičce před domem a hleděl na obrovskou ohnivou kouli na obloze. Vzpomínal. Vzpomínal, jak jako malý chlapec rozbil maminčin oblíbený hrnek. Maminka si myslela, že to byl kocour. Nepřiznal se. Vzpomínal, jak o pár let později naboural tátovo auto. Táta si myslel, že za zmuchlaný blatník může soused, s kterým se kvůli tomu pohádal. Ani tenkrát se nepřiznal. Vzpomínal, jak se v opilosti ve společnosti zmínil, že jeho kamarád podvádí svou přítelkyni. Přes několik lidí se jí to doneslo a rozešla se s ním. Nikdy se mu nepřiznal, že za to může. Vzpomínal na to ráno před několika měsíci, kdy zjistil, že při výpočtu trajektorie objeveného asteroidu zadal do systému chybné číslo. Ani tentokrát se nepřiznal…

Sníh se snášel do ulic. Bílá barva stala se dominantou světa. Procházel se a slyšel to křupání pod nohama. Občas podklouzl. Ale neupadl. Šel a netušil kam. Do uší mu promlouval vypravěč a on mu naslouchal. Skrze vločky, skrze vítr. Do zimy. Do setmění. Dopředu…

Stál a odvykládával svůj monolog. Pak se najednou zarazil. Něco si uvědomil. Otočil hlavu a pohlédl na lidi. Věděl, jak ho vidí. Černobílého a plochého. Nelíbilo se mu to. A nelíbily se mu ani výrazy ve tváři těch lidí. Znuděné, přihlouplé, otrávené. Rozhodl se. Udělal dva kroky a vystoupil z plátna ven. Potom rychlými kroky opustil překvapený kinosál. Lidé nechápavě zírali na plátno a na liduprázdnou scénu na něm. Co dál? Dál už byly jen titulky…

Stál za oknem a hleděl ven. Venku byla tma, v pokoji ještě větší. Ulice města byly osvětleny lampami, jeho pokoj osvětlen nebyl. Kdyby chtěl najít křeslo, stůl, hrnek s čajem, jen by popaměti šátral. Mohl využít dobrých služeb lampy v koutě, stačilo jen zmáčknout vypínač. Ale on nechtěl. Chtěl nechat vše potopené v temném moři prázdnoty. Na sklo okna si promítal film složený z útržků dnešního dne, i toho včerejšího, i některých dnů předtím. Byl to zvláštní pohled, když viděl vše, co prožil, z jiného úhlu. Zvláštní film doplněný soundtrackem z hudby šansonového zpěváka. A když film skončil, jen se zahleděl ven na střechy domů, na oblohu bez viditelných hvězd a nevěděl, jakou recenzi by měl napsat. Nakonec poslepu došel k posteli a ulehl s myšlenkou na to, jaký scénář mu asi přichystá zítřejší den a jaké filmy si bude promítat v dalších dnech…

Nápad vznikl a navazuje na mou sobotní procházku. Je ilustrován upravenými fotkami, které na ní vznikly jako malá „fotomobilní“ reportáž…

***

Stála na okraji skály a smutně hleděla do dáli. Byla krásná, ledově krásná. Oblečená v bílé rozechvělé šaty, její stříbrné vlasy vlály ve větru, bledá kůže se třpytila v paprscích nad obzorem skloněného slunce a její modré oči se leskly smutkem. Cítila to. Cítila tu sílu blížícího se jara. Teplo, které se pomalu chystalo definitivně a nemilosrdně vymazat všechny stopy její vlády. Už dříve několikrát zaútočilo a skoro zničilo její dočasné království ledu a sněhu. V posledních letech se to stávalo často, již neměla tolik síly, jako dřív, a nedokázala vládnout pevnou a nezvratitelnou silou těch několik měsíců, které jí byly dány. Bylo jí smutno. Hleděla dolů na řeku, která odnášela ledové kry vstříc dálkám. Jakoby s nimi odcházela i ona, její já, její duše. Otočila se a odcházela mezi stromy nedalekého lesa. Kráčela pomalu, šetřila se, svou sílu ještě bude potřebovat. Došla na začátek úzkého údolí, kterým protékal malý, sotva na krok široký potok. Tady ještě vládla. Tady ještě zůstávaly zbytky jejího království, jejího mrazivého umění. Údolí bylo pokryto velkými mapami sněhu a potok… Potok stále ještě zurčel pod ledovým mostem, jenž nad ním vybudovala. Větve a klacky v něm spadlé byly pokryty rampouchy a ledovými sochami. A malé či větší vodopádky a kaskády byly pořád ještě proměněné v ledové sloupky a bílé zmrzlé schody. Místy sice byly v ledu díry a proudy vody si pod ním pomalu prorážely větší a větší prostor, ale s blížící se nocí přicházelo i ochlazení a ona mohla dočerpat trochu sil. Během noci mohla zase zpevnit ledový most, opravit bílá mrazivá sousoší a zmrazit sněhové mapy tak, aby se tím vším mohla ještě nějaký čas těšit. Dřív, než poslední kousky jejího království zmizí. Dřív, než bude muset definitivně odejít. Dřív, než se bude muset vrátit na daleký sever, kde bude několik dalších měsíců spát a čekat na další příležitost ukázat svou sílu…

Z modrého nebe zářilo slunce a po dlouhých pošmourných týdnech zase vracelo na tváře lidí dávno ztracený úsměv. Zima ještě vládla, ale v drobných náznacích dávalo jaro vědět, že se pomalu zase chystá vrátit. Zafoukal vítr. Odkudsi přihnal malý zapomenutý mrak. A z něj zčistajasna vypadla jedna jediná sněhová vločka. S pomocí větru pomalu klouzala k zemi. Rozhlížela se. Viděla pod sebou město, ulice, lidi, domy, střechy pokryté zbytky sněhu. „Sestřičky,“ zasmála se vločka a namířila si to na jednu ze střech. Těšila se, jak se uchýlí do společnosti již dlouhý čas žijících sněhových vloček a bude si s nima povídat o světě, jaký je. Vždyť už na něj nějaký čas shlížely. Jenže jeden ze slunečních paprsků si osaměle letící vločky všiml. Namířil si to přímo na ní a nemilosrdně ukončil její dosavadní existenci. Místo vločky letěla k zemi jen malá kapka. Minula střechu a zamířila si to přímo mezi lidi, kde dopadla na tvář jedné dívky. Pomalu po ní začala stékat. Dívka ji okamžitě setřela a podívala se nahoru. Viděla jen modrou oblohu bez jediného mraku. Zakroutila hlavou a šla dál. Vítr přestal foukat…

Občas se vyplatí prohrabat se mejly. Takhle jsem tam zase objevil jednu zapadlou věcičku, co se mi tam válela už od června. Mám z ní pocit, že jsem měl asi tenkrát lehkou melancholii, kdo ví… Tak to sem přihodím a jsem zvědav, co kde zase objevím… 🙂

***

Osamělý vlk se toulal krajinou. Okolní svět byl zapadaný sněhem, skrytý ve tmě. Hvězdy byly schované za mraky a jen slabý svit měsíce se dokázal prodrat skrz. Sem tam se snášely vločky a pomalu zakrývaly jeho stopy. Ale nebyly dost rychlé, aby je dokázaly skrýt očím lovce, který po nich kráčel. Zahalený do teplých kožešin, s batohem na zádech a puškou v ruce. Neomylně sledoval vlka, který nikam nepospíchal. Stopoval ho už několik hodin s neskutečnou trpělivostí. Už od míst, kde se vlk utkal s jeho psem. Mladé, ale dosud nezkušené zvíře nemělo proti ostřílenému vlkovi jedinou šanci. A lovec teď nechtěl zase dát jedinou šanci vlkovi. Byl odhodlaný ho najít a zabít, i kdyby to mělo trvat dny nebo týdny. Po čase si lovec všiml, že se stopy začaly stáčet a ve velikém oblouku se vracet zpátky. Zpátky za něj! Připadalo mu, jako by vlk o něm věděl a chtěl mu vpadnout do zad. Ale to přece není možné, žádný vlk není tak chytrý. Lovec se zamyslel. Co dál? Jít po stopách dál a nebo se vrátit? Než se ale stačil rozhodnout, zaslechl za sebou zavrčení. Lovec si pomalu sundal rukavice. Teď bude muset být rychlý. Napočítal do tří, nadechl se, sáhl po řemenu pušky a než se stačil otočit, už ji svíral v rukou. Jenže v tu samou chvíli skočil i vlk. Lovec bez váhání zmáčkl spoušť. Vyšla rána… O chvíli později ležela ve sněhu dvě těla. Lovcovo s prokousnutým hrdlem a přes něj vlčí se střelnou ranou v krku. Začlo chumelit…

To ráno se podíval z okna. To, co viděl, ho pekelně otrávilo. Skrz dlouhé provazy deště totiž neviděl vůbec nic. Domy, které stály naproti, stromy vedle nich, obloha… To vše se ztrácelo za rozostřenou oponou vody. Do toho měl dneska vstávat? Vždyť už teď měl náladu na houby a velmi dobře tušil, co s ní provedou první cáry vody, co mu stečou po tváři a za krk, a také první šlápnutí do kaluže. A také představa obličejů všech těch lidí kol kolem. Proč by na ně měl zase koukat? Tak to ne. Otočil se na druhý bok, přikryl se dekou až ke krku a zavřel oči. „Dneska mi můžeš políbit, světe!“