Kapka

Byl jsem po noční a jel metrem domů. Příjemně unaven po dobře odvedené práci, v žaludku mě hřála snídaně a už jsem se těšil, až se konečně natáhnu a vyspím na další noční šichtu. Na tuhle brzkou ranní hodinu, když ještě venku panovala tma, bylo kolem mne docela dost lidí. Ranní ptáčata.

Nechtělo se mi sedět a tak jsem stál mezi lidmi, v jedné ruce drže otevřenou knihu a v druhé tyč, abych neupadl. Zabrán do čtení jsem si ani nevšiml, že vedle mě stojící slečna mě už chvilku úkosem pozoruje. Postřehl jsem to až v momentu, kdy vlak přibrzdil, já sebou cukl a přitom se ohlédl kolem. Můj zrak se zanořil do jejího. Usmála se. Já též.

„Promiňte,“ oslovila mě.

„Ano?“ odvětil jsem v očekávání věcí příštích.

„Máte u rtů takovou malou kapičku, takhle tady,“ ukázala prstem na své tváři do pravého koutku úst. Jak v obráceném zrcadle jsem udělal ten samý pohyb. Měla pravdu, opravdu jsem tam měl kapku od snídaně. Setřel jsem ji prstem a následně olízl. Pak jsem si uvědomil, že slušněji by vypadalo, kdybych si ten prst otřel do kapesníku, a trochu jsem se za to olíznutí zastyděl. Ale už se stalo.

„Asi marmeláda, že?“ Stále se smála, jakoby můj prohřešek přehlédla.

„Hm, asi…“ odvětil jsem s lehkým úsměvem. „Díky za upozornění.“

„Není zač, ať máte hezký den,“ řekla, ještě se usmála a pak už se otočila a více si mě nevšímala.

Inu, musím říct, že to byla opradu příjemná slečna, s hezkou tváří a úsměvem, který dokázal zahřát u srdce dokonce i mě. Škoda, že do svítání už zbývá jen tak málo času. Malý dezert by určitě neuškodil. Podvědomě jsem si olízl své špičáky a věnoval jí ještě jeden pohled. Pak jsem pokrčil rameny a vrátil se ke své knize…


Více ke vzniku povídky: Sedmidenní výzva

Facebooktwittermail

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..