Boty

Nápad mě doslova napad v práci, když si tam jedna zákaznice zkoušela boty… 😀

***

„Baba otravná,“ ulevila si potichu prodavačka otočená zády k zákaznici, která si zkoušela už sedmý pár bot. Na každém si něco našla. Jednou tlačily na palci, pak dřely na patě, nízký nárt, úzké a „tyhle hrůzy si fakt zkoušet nebudu!“ Pomalu, ale jistě už docházely vhodné modely, které jí mohla nabídnout. Napadly jí ještě tak dva, možná tři a pak konec.
„To jsem si zase vybrala krám,“ utrousila zákaznice po odzkoušení dalšího páru. „To mi neříkejte, že budu muset ještě do dalšího krámu. Už jsem dnes byla ve dvou. Já ty boty na večer prostě potřebuju!“
„Aby ti nohy upadly, krávo!“ zašeptala prodavačka uklízející boty do krabice a jdoucí pro další. „Kousek po kousku, prst po prstu, čůzo pitomá zasraná.“
Sáhla po jednom z posledních možných párů a podala ho zákaznici.
„Prosím,“ usmála se, „tyhle určitě budou ty pravé.“
„To jsem zvědavá,“ ušklíbla se zákaznice. Obula se a stoupla si. Udělala pár kroků a na tváři se jí objevil náznak úsměvu.
„Tak konečně boty, které se zdají v pořádku.“
Udělala pár dalších kroků. Pak se zastavila, otočila se a vyjela na prodavačku.
„Tak to snad ne, i tyhle tlačí! Úplně cítím, jak mi svírají prsty!“
Prodavačka se usmála.
„Au, ale opravdu tlačí, čím dál víc! Au, au!“
Prodavačka se stále usmívala. I v momentě, kdy se zákaznice zhroutila na zem a za zoufalého křiku se marně snažila boty zout. Usmívala se i poté, co vyděšená zákaznice se slzami v očích a za bolestného jekotu sledovala, jak se boty svírají víc a víc, drtí jí prsty, chodidla, patu a jak se kolem jejích nohou rozlévá stále větší kaluž krve….

Facebooktwittergoogle_plusmail

Kabát

Nápad přišel při běhání, když jeden takový kabát přede mnou ležel na schodech a já ho přeskakoval dlouhým krokem…

***

Vracel se domů nočním parkem. Svou obvyklou trasou, po které kráčel už zcela automaticky, a vůbec mu nevadilo, že sem tam nějaká ta lampa nesvítí nebo jen blikne jak blesk fotoaparátu. Nebál se. Čeho taky? V téhle čtvrti byl klid. Pod jeho kroky rachotily kamínky a pomalu se blížil k východu z parku.

Pak to uviděl. Leželo to na tmavém místě pod mrtvou lampou. Malá černá hromádka. Zaměřil na ni svůj pohled. Co to k sakru je? Popošel blíž. Z nějakých tří metrů už to začal rozeznávat. Byl to kabát. Starý, černý, tlustý zimní kabát. Ušklíbl se. Asi ho tam ztratil nějaký opilý bezdomáč. Čert ví.

Udělal dalších pár kroků. Pak se zarazil. Co to bylo? Nějaký optický klam nebo se ten kabát opravdu pohnul? Jakoby se malinko zavlnil. Co když pod ním leží nějaké zvíře? Ale ne, to je blbost. Asi se mu to fakt jenom zdálo.

Znovu se rozešel. Když byl u kabátu, natáhl krok a překročil ho. A pak sebou práskl o zem. Než si stačil uvědomit, co se děje, už se na něj kabát rychle hrnul. Rozevřel se jako obrovský na zem spadlý netopýr a bleskově muže sevřel ve svém objetí. Ucítil, jak se knoflíky kabátu pod jeho zády samy zavřely do dírek. Rukávy, které ho předtím stáhly za nohy na zem, se mu omotávaly kolem krku a okamžitě ho začaly škrtit. Muž se zmítal, snažil se vymanit, ale kabát ho sevřel jako svěrací kazajka. Drtil ho, škrtil a nedával mu jedinou šanci se osvobodit. Po krátké chvíli bylo po všem.

Kabát povolil sevření rukávů kolem krku. Pak se i s mrtvým tělem začal pomalu sunout do hustého křoví vedle cesty. Tam muže postupně zkroutil do malého balíčku, celého ho omotal, až z něj nebyl vidět jediný kousek. Potom ho začal pomalu trávit.

O pár dní později pak kabát znovu ležel na cestě.

Facebooktwittergoogle_plusmail

Roznašeč

On to možná vlastně není ani horror, ale nechce se mi řešit, kam s tím… 🙂

***

Dlouhovlasý mladík ve vytahaném šedém triku s potiskem Ježíše, hnědých kraťasech a sandálech kráčel ulicí a táhl za sebou starou tašku na kolečkách. U schránek se vždy zastavil, vyndal z ní letáky a rozstrkal je do děr bez ohledu na nálepky zakazující vhazování reklam. Jen ať si přečtou, co přijde. Jen ať vědí.
Došel na křižovatku a zastavil na přechodu mezi skupinkou dalších čekajících. Kýchl. Ani si nedal ruku před ústa, jak ho vždy učili. Bylo mu to jedno. I pohoršené pohledy lidí kolem. Jen sáhl do tašky pro pár letáčků a začal je okolostojícím nabízet. Někdo si ho ani nevšiml, někdo nahlédl na výrazný nadpis a odmítl, někdo si bezmyšlenkovitě leták vzal a strčil do kapsy, někdo si vzal, přečetl a pak vyhodil do koše. Pokrčil rameny. Netrápil se tím. Jejich chyba, že nestojí o varování.
Na semaforu se rozsvítila zelená. Skupina lidí se dala do pohybu. Chvilku postál a pak šel za nimi. Když došel na druhý chodník, pokračoval ve svém stereotypu. Zastavit u dveří, nastrkat do schránek, rozdávat kolemjdoucím. Jeden z mužů se zastavil a nahlas se začetl.
„Konec světa se blíží. Jezdci Apokalypsy brzy přicválají a smrt začne kosit miliony. Zbývá jen málo času, abyste se obrátili k Bohu a jeho synovi, Ježíši Kristu a modlili se za spasení.“
Muž zakroutil hlavou a leták roztrhal.
„Proč proboha rozdáváš takový sračky?“
Mladík se jen usmál a pokrčil rameny. Necítil potřebu s mužem debatovat. Muž odešel pryč a on pokračoval dál. Došel na zastávku zaplněnou čekajícím davem lidí. Prodral se do jeho středu. Přitom rozdal pár dalších letáků.
„Jaká zase kurva Apokalypsa? To už s tím zase někdo votravuje?“
Nereagoval. Nepotřeboval. Věděl své. Chtělo se mu kýchnout. Rozhlédl se. Matka s dítětem, mladý zamilovaný pár, důchodci a další běžní lidé. Vlastně na tom nezáleželo. A tak se tomu nebránil a naplno kýchl…

Facebooktwittergoogle_plusmail

Záchod

Když jsem před časem narazil na výzvu zaslání příspěvků do jedné horrorové antologie – povídek zvaných drabble, kterým já radši říkám hezky česky kraťasy – tak jsem taky zkusil pár kousků napsat a poslal je. Výsledek je, že na sobě holt musím ještě zapracovat, abych někdy příště poslal věci kvality dostatečné pro zveřejnění. Tvorba je holt stálá cesta, kde dosažení cíle je dlážděno tvrdými a i neúspěšnými tréninky… 😀 Prozatím tedy mé pokusy nasypu aspoň sem…

A teď se přiznejte, koho z vás už takhle někdy v noci na záchodě napadlo, co kdyby tam pod vámi v míse něco bylo? 😀

***

Poprvé se Ivaně stala nepříjemná věc na záchodě tehdy, když na ni vyprskla voda a zmáčela jí celé pozadí. Podruhé, když za ní následující den po té, co se zvedla, samo od sebe prásklo dřevěné prkýnko. Potřetí, když se z odpadu vyvalil fakt nepříjemný zápach. To vše jí zatím nepřišlo podivné.

Jenže podobné události se jí v následujících dnech začaly stávat pravidelně. Marná snaha spláchnout, kdy ani na několikátý pokus voda z nádrže nevytekla, aby se pak záchod spláchl sám. Podivné zvuky z odpadu. Nezvednutelné prkýnko.

Řekla o tom svému příteli Petrovi.

Hele, Ivčo. Nevím, co se ti děje, ale ten záchod jsem zkontroloval a je naprosto v pořádku. A mě se na něm nic divnýho nestalo.“

Začala si připadat jako cvok.

Vše vyvrcholilo ten večer, kdy seděla na míse a zčistajasna se jí na záda připláclo prkýnko. Sevřelo ji jako dvě dřevěné čelisti. Pokusila se zvednout. Marně. Pak ucítila něco na svém zadku. Cosi vlhkého a drsného jí přejelo přes obě půlky. Jak nějaký velký jazyk. Potom se to přesunulo do jejího rozkroku. Vykřikla a pokusila se vytrhnout. Nešlo to. Sevření povolilo až ve chvíli, kdy Petr otevřel dveře. Skulila se k jeho nohám.

Co je?“

Ono… Tam…“

Chvíli nebyla schopná mluvit. Když se uklidnila, vše mu vylíčila.

Chceš snad říct, že máme posedlej záchod nebo co?“

V jeho hlase cítila výsměch. Už se s ním o tom nebavila. Odešla do koupelny, zamkla se, vyčůrala ve sprchovém koutě, dala si sprchu a šla si lehnout.

Petr si otevřel pivo a pustil si televizi. Po půlhodině ucítil tlak v podbřišku. Zvedl se a šel na záchod. Ani nerozsvěcel, jen si stáhl trenky a poslepu si sedl na mísu.

Posedlej záchod… Co ta holka krucinál blbne?“

Náhle sevřelo prkýnko i jeho. Poté ucítil cosi vlhkého a drsného, jak mu přejelo přes zadek až do rozkroku a zašátralo na varlatech. Ozvalo se zabublání, cosi zasmrdělo a pak ucítil v rozkroku silnou ostrou bolest. Sáhl si tam… A vykřikl hrůzou, protože nenahmatal nic…

Facebooktwittergoogle_plusmail