Procházka s Villonem

Městem kráčím, do uší balady si pustil,
na melancholickou strunu útočí jak prase,
sotva se svou duší ze stínů jsem vykročil,
veršů pár, prásk… a jsem v nich zase.

Tma vkrádá se zvolna do ulic,
světla ubývá, v koutech mizí,
já na lidi jen koukám, neříkám nic,
ty lidi kolem jsou mi všichni cizí.

Lampy na chodník tu svítí,
do nitra lidí paprsky neprojdou,
kdo ví, kam se to všichni řítí,
kde jejich verše vlastně jsou.

Tak poslouchám balady, trpké, smutné,
ale sem tam je v nich i smích,
vítr si fouká, a verše hutné,
možná i moudro někde je v nich.

Já na ostrov došel, na řeku hledím,
teď vprostřed města chvíli sám jsem,
kol kolem teď zrovna nikdo není,
tak sedím tu sám, s Villonem.

8. 10. 2017

Facebooktwittergoogle_plusmail

Je tam

Vím, že tam je. Že stojí za mými zády a čeká, až usnu. Slyším ho, jak dýchá. Tiše a mělce. Neotočím se. Protože když to udělám, nebude tam. Zmizí. A až se otočím zpátky, zase se vrátí. Vím to, už jsem to zkoušel. Zase tam bude stát. Bez jediného pohybu mne bude sledovat. A čekat. Čekat na svou příležitost sebrat mi mou duši.

Čas běží. Už je hodina po půlnoci. Je stále těžší bránit se spánku. Oči se sami zavírají. Tělo se při hlubokém zívnutí chvěje. Už dvakrát jsem se přistihl, že jsem skoro usnul. Rychle jsem otevřel oči a zahleděl se před sebe do tmy. Cítil jsem, že se pokaždé přiblížil. O krůček, o dva. Až příště usnu, bude u mě. Pak mu bude jen stačit natáhnout ruku.

Další půlhodina je pryč. Únava mě dohání rychleji a rychleji. Koušu se do jazyka, štípu se nenápadně do nohou. Zkouším všechno možné, abych neusnul. Na chvíli vítězím. O to víc ho vnímám, jak tam je.

Potlačuju nutkání se otočit. Prohrávám. Prudce se otáčím. Jdi pryč, jdi pryč! Není tam. Zmizel. Věděl jsem to. Obracím se zpět. Jen mžik a je tam znovu.

Dalších dvacet minut. Ztratil jsem pozornost. Víčka sklapnuly. Tentokrát o tom nevím. Vzbudí mě až dotek na mém rameni. Vykřiknu. Ale už je pozdě…

Facebooktwittergoogle_plusmail

Posedlá

Byla posedlá. A já byl jediný, kdo to věděl. Když mi na pohřbu všichni kondolovali, nikdo netušil, že její smrt nebyla přirozená. Že jsem jí pomohl polštářem na tváři. Ale nešlo to jinak. Nemohl jsem jinak. Vždyť byla posedlá. Viděl jsem jí to v očích. Viděl jsem to v jejích pohybech. Cítil to při milování s ní. Už to dávno nebyla ona. Kdyby šlo jen o mne, prostě bych jen odešel. Ale šlo i o život naší dcery. Tu jsem musel ochránit. Za každou cenu. A tak jsem jí zaplatil.

Teď sedím doma u stolu a dívám se, jak má dcera večeří. Jak pomalu vkládá lžící sousta do úst. A když vidím pohled, jakým mě sleduje, vím, že ďábel naší rodinu stále neopustil…

Facebooktwittergoogle_plusmail