Co jsem stvořil…
Tak už zase běžím. Online. Zase jsou tu ty moje volovinky, co jsem tak různě napsal, stvořil, vycvaknul či nějak jinak přivedl na svět, ke kouknutí, přečtení, poslechu či jiným aktivitám. Svět internetu je zase o něco bohatší. 😀
Pokračovat ve čtení „Už zase online“
Živote,
omlouvám se,
že tě občas marním.
Omlouvám se,
že tě nežiju tak naplno,
jak bych mohl.
Omlouvám se,
že tebou jen tak proplouvám
ode dne ke dni.
Jsem takový,
jakým jsi mě udělal.
Jsi takový,
jakým jsem tě udělal.
Živote,
který jsi se mnou spojen,
půjdeme spolu dál.
Amen.
Tohle je ta kniha,
ve které najdeš vše,
co nabízí tenhle svět.
Můžeš si v ní listovat,
můžeš si v ní číst,
můžeš v ní poznávat.
Je to ta kniha,
kde najdeš vše.
Vše, co máš kolem sebe.
Hluboký vesmír nahoře,
miliardy svítících hvězd,
dole jsem já.
Jdu si prostě cestou,
lesem, polem, křovím,
s batohem na zádech.
Za dávných časů
žili tady lidé.
Osud je vyhnal.
Vesmírem nesou se slova
plná zapomenutých tužeb
věčných hledačů.
(inspirováno povídkami G. R. R. Martina)
Kolem je zeleno,
řeka si plyne.
Cesta je přede mnou.
18.6.2017
Nebe je plné hvězd,
slyšíš noční ptáky.
Řeka šumí do tmy.
17.6.2017
Po starém hradě poskakuje pták.
Možná se z dávných časů
vrátil hradní pán.
17.6.2017
Když čas před tebou utíká,
házíš bágl na záda
a zkoušíš ho doběhnout.
Není nic ztracenějšího
než včerejší den.
Pamatuj na zítřek.
Natahuješ ruku,
nakláníš větev,
voníš ke květům.
Na starém hradě,
odkud lidé odešli,
už zase bydlí lidé.
Na louce ležíš,
pomalu usínáš,
hvězdy ti nad hlavou svítí.
Od hradu ke hradu kráčíš,
cestou kupředu
poznáváš minulost.