Při prohrábávání archivu na mě vyskočily tyhle tři „romantické“ kraťasy, které vznikly před lety za nějakým účelem, ten účel nenaplnily a zůstaly v archivu. Tak jsem je vzal, trochu poupravil a protože mají stejnou dobu i důvod napsání, jakož i téma, dal jsem je dohromady jako tři temné sestřičky. Jednu ujetou, jednu tajemně rozvernou a jednu depresivní… Přeji příjemný záhrobně romantický poslech.
Vím, že tam je. Že stojí za mými zády a čeká, až usnu. Slyším ho, jak dýchá. Tiše a mělce. Neotočím se. Protože když to udělám, nebude tam. Zmizí. A až se otočím zpátky, zase se vrátí. Vím to, už jsem to zkoušel. Zase tam bude stát. Bez jediného pohybu mne bude sledovat. A čekat. Čekat na svou příležitost sebrat mi mou duši.
Čas běží. Už je hodina po půlnoci. Je stále těžší bránit se spánku. Oči se sami zavírají. Tělo se při hlubokém zívnutí chvěje. Už dvakrát jsem se přistihl, že jsem skoro usnul. Rychle jsem otevřel oči a zahleděl se před sebe do tmy. Cítil jsem, že se pokaždé přiblížil. O krůček, o dva. Až příště usnu, bude u mě. Pak mu bude jen stačit natáhnout ruku.
Další půlhodina je pryč. Únava mě dohání rychleji a rychleji. Koušu se do jazyka, štípu se nenápadně do nohou. Zkouším všechno možné, abych neusnul. Na chvíli vítězím. O to víc ho vnímám, jak tam je.
Potlačuju nutkání se otočit. Prohrávám. Prudce se otáčím. Jdi pryč, jdi pryč! Není tam. Zmizel. Věděl jsem to. Obracím se zpět. Jen mžik a je tam znovu.
Dalších dvacet minut. Ztratil jsem pozornost. Víčka sklapnuly. Tentokrát o tom nevím. Vzbudí mě až dotek na mém rameni. Vykřiknu. Ale už je pozdě…
Byla posedlá. A já byl jediný, kdo to věděl. Když mi na pohřbu všichni kondolovali, nikdo netušil, že její smrt nebyla přirozená. Že jsem jí pomohl polštářem na tváři. Ale nešlo to jinak. Nemohl jsem jinak. Vždyť byla posedlá. Viděl jsem jí to v očích. Viděl jsem to v jejích pohybech. Cítil to při milování s ní. Už to dávno nebyla ona. Kdyby šlo jen o mne, prostě bych jen odešel. Ale šlo i o život naší dcery. Tu jsem musel ochránit. Za každou cenu. A tak jsem jí zaplatil.
Teď sedím doma u stolu a dívám se, jak má dcera večeří. Jak pomalu vkládá lžící sousta do úst. A když vidím pohled, jakým mě sleduje, vím, že ďábel naší rodinu stále neopustil…
Nápad mě doslova napad v práci, když si tam jedna zákaznice zkoušela boty… 😀
***
„Baba otravná,“ ulevila si potichu prodavačka otočená zády k zákaznici, která si zkoušela už sedmý pár bot. Na každém si něco našla. Jednou tlačily na palci, pak dřely na patě, nízký nárt, úzké a „tyhle hrůzy si fakt zkoušet nebudu!“ Pomalu, ale jistě už docházely vhodné modely, které jí mohla nabídnout. Napadly jí ještě tak dva, možná tři a pak konec.
„To jsem si zase vybrala krám,“ utrousila zákaznice po odzkoušení dalšího páru. „To mi neříkejte, že budu muset ještě do dalšího krámu. Už jsem dnes byla ve dvou. Já ty boty na večer prostě potřebuju!“
„Aby ti nohy upadly, krávo!“ zašeptala prodavačka uklízející boty do krabice a jdoucí pro další. „Kousek po kousku, prst po prstu, čůzo pitomá zasraná.“
Sáhla po jednom z posledních možných párů a podala ho zákaznici.
„Prosím,“ usmála se, „tyhle určitě budou ty pravé.“
„To jsem zvědavá,“ ušklíbla se zákaznice. Obula se a stoupla si. Udělala pár kroků a na tváři se jí objevil náznak úsměvu.
„Tak konečně boty, které se zdají v pořádku.“
Udělala pár dalších kroků. Pak se zastavila, otočila se a vyjela na prodavačku.
„Tak to snad ne, i tyhle tlačí! Úplně cítím, jak mi svírají prsty!“
Prodavačka se usmála.
„Au, ale opravdu tlačí, čím dál víc! Au, au!“
Prodavačka se stále usmívala. I v momentě, kdy se zákaznice zhroutila na zem a za zoufalého křiku se marně snažila boty zout. Usmívala se i poté, co vyděšená zákaznice se slzami v očích a za bolestného jekotu sledovala, jak se boty svírají víc a víc, drtí jí prsty, chodidla, patu a jak se kolem jejích nohou rozlévá stále větší kaluž krve….
Nápad přišel při běhání, když jeden takový kabát přede mnou ležel na schodech a já ho přeskakoval dlouhým krokem…
***
Vracel se domů nočním parkem. Svou obvyklou trasou, po které kráčel už zcela automaticky, a vůbec mu nevadilo, že sem tam nějaká ta lampa nesvítí nebo jen blikne jak blesk fotoaparátu. Nebál se. Čeho taky? V téhle čtvrti byl klid. Pod jeho kroky rachotily kamínky a pomalu se blížil k východu z parku.
Pak to uviděl. Leželo to na tmavém místě pod mrtvou lampou. Malá černá hromádka. Zaměřil na ni svůj pohled. Co to k sakru je? Popošel blíž. Z nějakých tří metrů už to začal rozeznávat. Byl to kabát. Starý, černý, tlustý zimní kabát. Ušklíbl se. Asi ho tam ztratil nějaký opilý bezdomáč. Čert ví.
Udělal dalších pár kroků. Pak se zarazil. Co to bylo? Nějaký optický klam nebo se ten kabát opravdu pohnul? Jakoby se malinko zavlnil. Co když pod ním leží nějaké zvíře? Ale ne, to je blbost. Asi se mu to fakt jenom zdálo.
Znovu se rozešel. Když byl u kabátu, natáhl krok a překročil ho. A pak sebou práskl o zem. Než si stačil uvědomit, co se děje, už se na něj kabát rychle hrnul. Rozevřel se jako obrovský na zem spadlý netopýr a bleskově muže sevřel ve svém objetí. Ucítil, jak se knoflíky kabátu pod jeho zády samy zavřely do dírek. Rukávy, které ho předtím stáhly za nohy na zem, se mu omotávaly kolem krku a okamžitě ho začaly škrtit. Muž se zmítal, snažil se vymanit, ale kabát ho sevřel jako svěrací kazajka. Drtil ho, škrtil a nedával mu jedinou šanci se osvobodit. Po krátké chvíli bylo po všem.
Kabát povolil sevření rukávů kolem krku. Pak se i s mrtvým tělem začal pomalu sunout do hustého křoví vedle cesty. Tam muže postupně zkroutil do malého balíčku, celého ho omotal, až z něj nebyl vidět jediný kousek. Potom ho začal pomalu trávit.
Když jsem před časem narazil na výzvu zaslání příspěvků do jedné horrorové antologie – povídek zvaných drabble, kterým já radši říkám hezky česky kraťasy – tak jsem taky zkusil pár kousků napsat a poslal je. Výsledek je, že na sobě holt musím ještě zapracovat, abych někdy příště poslal věci kvality dostatečné pro zveřejnění. Tvorba je holt stálá cesta, kde dosažení cíle je dlážděno tvrdými a i neúspěšnými tréninky… 😀 Prozatím tedy mé pokusy nasypu aspoň sem…
A teď se přiznejte, koho z vás už takhle někdy v noci na záchodě napadlo, co kdyby tam pod vámi v míse něco bylo? 😀
***
Poprvé se Ivaně stala nepříjemná věc na záchodě tehdy, když na ni vyprskla voda a zmáčela jí celé pozadí. Podruhé, když za ní následující den po té, co se zvedla, samo od sebe prásklo dřevěné prkýnko. Potřetí, když se z odpadu vyvalil fakt nepříjemný zápach. To vše jí zatím nepřišlo podivné.
Jenže podobné události se jí v následujících dnech začaly stávat pravidelně. Marná snaha spláchnout, kdy ani na několikátý pokus voda z nádrže nevytekla, aby se pak záchod spláchl sám. Podivné zvuky z odpadu. Nezvednutelné prkýnko.
Řekla o tom svému příteli Petrovi.
„Hele, Ivčo. Nevím, co se ti děje, ale ten záchod jsem zkontroloval a je naprosto v pořádku. A mě se na něm nic divnýho nestalo.“
Začala si připadat jako cvok.
Vše vyvrcholilo ten večer, kdy seděla na míse a zčistajasna se jí na záda připláclo prkýnko. Sevřelo ji jako dvě dřevěné čelisti. Pokusila se zvednout. Marně. Pak ucítila něco na svém zadku. Cosi vlhkého a drsného jí přejelo přes obě půlky. Jak nějaký velký jazyk. Potom se to přesunulo do jejího rozkroku. Vykřikla a pokusila se vytrhnout. Nešlo to. Sevření povolilo až ve chvíli, kdy Petr otevřel dveře. Skulila se k jeho nohám.
„Co je?“
„Ono… Tam…“
Chvíli nebyla schopná mluvit. Když se uklidnila, vše mu vylíčila.
„Chceš snad říct, že máme posedlej záchod nebo co?“
V jeho hlase cítila výsměch. Už se s ním o tom nebavila. Odešla do koupelny, zamkla se, vyčůrala ve sprchovém koutě, dala si sprchu a šla si lehnout.
Petr si otevřel pivo a pustil si televizi. Po půlhodině ucítil tlak v podbřišku. Zvedl se a šel na záchod. Ani nerozsvěcel, jen si stáhl trenky a poslepu si sedl na mísu.
„Posedlej záchod… Co ta holka krucinál blbne?“
Náhle sevřelo prkýnko i jeho. Poté ucítil cosi vlhkého a drsného, jak mu přejelo přes zadek až do rozkroku a zašátralo na varlatech. Ozvalo se zabublání, cosi zasmrdělo a pak ucítil v rozkroku silnou ostrou bolest. Sáhl si tam… A vykřikl hrůzou, protože nenahmatal nic…
To jsem takhle kouknul v sobotu na kalendář a zjistil, že… A dostal chuť něco k tomu napsat… A trochu se to zvrhlo… 😀
***
Podíval jsem se do kalendáře a obestřel mě neklid. Pravda, cítil jsem to už pár dní, občas se mi v noci zježily chlupy na těle, chvílemi jsem byl lehce agresivnější. A kalendář mě ujistil v tom, že už je to tady zase. Už jen dva dny. Zase se mnou bude k nevydržení. Zase budu myslet jen na tu jednu mizernou věc. Úplněk. A proměna. Běhání po čtyřech, lov nevinných obětí, ranní probouzení v kalužích krve.
Tohle všechno mi ale nevadí, s tím problém nemám. Ale už zase, zatraceně, zase budu značkovat patníky a rohy baráků!!!
***
Po čase se tenhle kraťas dočkal přepracování do formy rozhlasového rozhovoru, který je ke slyšení zde, pod názevm Skryté životy.
„Drahý, rozhodně si na sebe dnes červené šaty brát nebudu. Jestli dorazí i od Hastrmanů, budeme akorát jako semafor. Cože? Já vím, že na těch červených skvrny od krve nejsou vidět. Tak se prostě letos tak nezřídíš a nebudeš mě polívat.“
***
U Vlkodlaků
„Miláčku, už jsi nachystaná? Mám pro tebe překvapení.“
„Opravdu? Ukaž. Jé, srdíčko. Ty jsi tak romantický.“
„A je opravdu Valentýnské, bezpečně jsem slyšel, jak ho maminka oslovuje Valentýne.“
***
U Hastrmanů
„Pentličky, pentličky. Zase jenom pentličky. Nechceš mě vzít někdy třeba k Versacemu?“
***
U Hejkalů
„A ne že se zase zhulákáš jako minule a bude tě slyšet úplně všude. Pro jednou místo řádění s vodníkem a zpěvu při měsíčku bys mě mohl vzít někam stranou a jen tak něžně mi šeptat do ouška.“
***
U Bludiček
„Ach, drahá, jsem z tebe zase celý ztracený.“
***
U Kostlivých
„Ne lásko, určitě nemám pocit, že jsi od loňska přibrala. Jsi stále tak krásně štíhlá.“
Prudký vichr se opíral do oken a rozechvíval skleněné tabulky v lehké symfonii křehkosti. Stromy vrhaly dovnitř své stíny, které tančily po zdech v divokém sabatu. Anténa na střeše drnčela, jak na ní vítr hrál jako na jednostrunou děsivou kytaru. Zahřmělo. Zablesklo se. Ten krátký mžik světla zachytil její vyděšenou tvář jako na fotografii. Ležela v posteli, přikrytá dekou, a při každém zahřmění se jí zježily chloupky na rukou. Neměla ráda bouřky. Neměla ráda zvuk hromu ani záblesky světla. A do toho ještě zaslechla další zvuk. Zvuk připomínající dopad čehosi velkého přímo na střechu. Možná to byla jen větev, ale možná…
Ano, teď to slyšela jasně. Něco se pohybovalo po střeše, něco tam škrábalo po střešních taškách. Hýbalo se to. Sunulo se to k okraji střechy, přímo nad její okno. Ne, to přece nemůže být nic zlého. Třeba je to jen větev, třeba se uvolnila střešní taška a sune se dolů. Jenže… Tohle bylo pomalé, rytmické. Přece to slyšela zcela jasně. Krok, další, další. A teď, teď to dosáhlo kraje a břinklo to o okap. Přikryla si hlavu dekou. Ne, nechtěla to vidět. Nechtěla vědět, co to je. Nechtěla vědět, čemu patří ten stín, který právě zakryl její výhled ven. Pak se v prudkém náporu větru okno otevřelo. Jeho křídla se rozletěla, narazila do zdi a sklo se vysypalo. A potom… Potom to skočilo dovnitř…
