Nápad přišel při běhání, když jeden takový kabát přede mnou ležel na schodech a já ho přeskakoval dlouhým krokem…
***
Vracel se domů nočním parkem. Svou obvyklou trasou, po které kráčel už zcela automaticky, a vůbec mu nevadilo, že sem tam nějaká ta lampa nesvítí nebo jen blikne jak blesk fotoaparátu. Nebál se. Čeho taky? V téhle čtvrti byl klid. Pod jeho kroky rachotily kamínky a pomalu se blížil k východu z parku.
Pak to uviděl. Leželo to na tmavém místě pod mrtvou lampou. Malá černá hromádka. Zaměřil na ni svůj pohled. Co to k sakru je? Popošel blíž. Z nějakých tří metrů už to začal rozeznávat. Byl to kabát. Starý, černý, tlustý zimní kabát. Ušklíbl se. Asi ho tam ztratil nějaký opilý bezdomáč. Čert ví.
Udělal dalších pár kroků. Pak se zarazil. Co to bylo? Nějaký optický klam nebo se ten kabát opravdu pohnul? Jakoby se malinko zavlnil. Co když pod ním leží nějaké zvíře? Ale ne, to je blbost. Asi se mu to fakt jenom zdálo.
Znovu se rozešel. Když byl u kabátu, natáhl krok a překročil ho. A pak sebou práskl o zem. Než si stačil uvědomit, co se děje, už se na něj kabát rychle hrnul. Rozevřel se jako obrovský na zem spadlý netopýr a bleskově muže sevřel ve svém objetí. Ucítil, jak se knoflíky kabátu pod jeho zády samy zavřely do dírek. Rukávy, které ho předtím stáhly za nohy na zem, se mu omotávaly kolem krku a okamžitě ho začaly škrtit. Muž se zmítal, snažil se vymanit, ale kabát ho sevřel jako svěrací kazajka. Drtil ho, škrtil a nedával mu jedinou šanci se osvobodit. Po krátké chvíli bylo po všem.
Kabát povolil sevření rukávů kolem krku. Pak se i s mrtvým tělem začal pomalu sunout do hustého křoví vedle cesty. Tam muže postupně zkroutil do malého balíčku, celého ho omotal, až z něj nebyl vidět jediný kousek. Potom ho začal pomalu trávit.
O pár dní později pak kabát znovu ležel na cestě.
