Byla jednou jedna děvčica. Maruška se, tuším, jmenovala. A nebo Ivanka? Už nevím. Ale na tom zas tolik nezáleží. Prostě ta Maruška, nebo Ivanka, měla zlou nevlastní sestru a ještě zlejší macechu. Vymejšlely si pro ní všechny možné i nemožné úkoly, jen aby je nemohla splnit a ony ji mohly krutě ztrestat. Ale stále jim to bylo málo. Jednoho dne se rozhodly, že se jí nadobro zbaví. A tak nebohou Marušku, nebo Ivanku, poslaly do lesa na jahody. Bez nich se prý nemá vracet. Na tom by nebylo nic zvláštního, jenže zrovna byl leden. A to dá rozum, že místo jahod mohla přinést akorát velké prd. Maruška, nebo Ivanka, bloudila po lese, v závějích, v mrazu, klepala kosu a sprostě nadávala. A pak zahlédla mezi stromy oheň. Přišla k němu a okolo něj spatřila sedět dvanáct vousatých mužů. Zaradovala se. „Nejste vy náhodou dvanáct měsíčků?“ zeptala se jich. Všech dvanáct mužů ji zpražilo pohledem a jeden jí drsně řekl: „Si blbá, či co? Jakejch dvanáct měsíčků? Dvanáct bezdomovců, ty huso!“ Maruška, nebo Ivanka, chvíli stála jak tumpachová. Pak se zhroutila do sněhu a dala se do hysterického nářku. Při tom vykřikovala zoufalé věty o tom, že je ztracená, jahody žádné nenajde, macecha se sestrou ji nepustí domu a ona chcípne mrazem někde v lese. Když to bezdomovci viděli a slyšeli, Marušky, nebo Ivanky, se jim zželelo a vzali ji mezi sebe. Od té doby už v lese nežilo bezdomovců dvanáct, ale třináct. A měsíčci? Vy snad ještě věříte na pohádky?
