Co jsem stvořil…
Večerníčky je čistě hororový projekt určený pro šíření mých hororů a zajištění čtení před spaním pro ostatní. Jejich historie se počítá od 1. 2. 2002, kdy jsem na jednom vandříku s názvem „Krakenyáda“ začal večer vyprávět hororový večerníček, ale nedovyprávěl. Následně jsem ale přislíbil, že ho dokončím a dodám v písemné formě. To se trochu protáhlo, ale nápad s večerníčky zůstal. A tak jsem nejdřív vypustil večerníček s názvem Nápoj lásky a poté Totberg. A pak…
Motto:
Co skrýváš za víčky
a plameny svíčky,
snad houf bílejch holubic
nebo jen žal…
Robert Křesťan
Na slovíčko
No je tomu dávno pradávno, co se mezi vámi objevil poslední z mých dvou večerníčků (uf, astronomické číslo, jen co je pravda). Někdy v červnu roku tohoto to bylo krásné půlkulaté jubileum. A tak to už docela uzrál čas na další příběh. Nebo se vám snad zdá pět let málo? Hehe.
Ale než se na něj vrhneme, podíváme se trošku do historie. A proč? Protože tento příběh vydávání večerníčků vlastně nastartoval. Vše začalo jednoho krásné únorového večera na skoro zimním vandru do oblasti Roverských skal (near the village Blíževedly, kam stejně vedou všechny cesty), na kterém chyběla jen ta zima, ve srubu Kačabača, kdy mě Matěj s Krakenem (vlastním jménem David pro neznalé a pochopíte po prvních větách příběhu, proč to tu zdůrazňuji) vyzvali k vyprávění nějakého strašidelného příběhu na dobrou noc – večerníčku. A tak jsem tedy vyprávěl. Ten večer zůstal příběh nedokončen a bohužel i večer následující. Ale doma jsem pak zasedl ke stolu, vzal papír a tužku a psal. Po čase i dopsal. A jak už to tak u mě bývá, odložil do šuplíku a nechal „vyhnít“. A příběh hnil a hnil, až mi v šuplíku málem shnil, jako kdysi ve škole jedna zapomenutá svačina, co mi zapadla hluboko do školní tašky, a já se pak divil, že mi to učení tak smrdí . Léta plynuly a já jednoho večera otevřel šuple a říkám si, hergot, co to tu tak zapáchá? A koukám, on to tento starý příběh. Přečetl jsem si ho a zjistil, že uhnil tak dokonale, že vlastně už na něm nemám co měnit a zbývalo ho buď jen zmuchlat a hodit do koše a nebo pustit mezi lidi. Po krátké úvaze jsem se rozhodl, že hodit do koše, to bych tomu příběhu nemohl udělat a rozhodl jsem se pro druhou variantu. Prolétly jen drobné korektury a šup s příběhem do světa. A tak se vlastně kruh uzavřel a vše konečně dostává svůj smysl.
Tu a tam se mě někdo zeptá, zda bude něco dál, zda něco zase napíšu. Přiznávám, nevím. Pár nápadů mi v hlavě leží, jen ta vůle jim dát tvar schází. A třeba jednou, kdo ví, třeba jednou nažhavím svou klávesnici a písmenka mi začnou lítat na monitor… Třeba jednou stvořím své Opus Magnum, které budou hltat fandové po celém vesmíru a sám velký Stephen K. přede mnou poklekne a v pokorné úctě pronese jedinou větu: „Zde prosím přijmi trůn krále, já již nejsem hoden…“ No dobře, je to blbost, ale zní to krásně, ne?
Tož už jsem se vyblábolil dost a dost a měli bychom se dostat taky k samotnému večerníčku. A o čem že je třetí a přitom vlastně první večerníček? Je o tom, že ne každá vítězná sázka pro nás znamená opravdovou výhru a že občas naše oči vidí to, co bysme vidět nechtěli…
A tak poslyšte příběh, jenž se jmenuje
Pokračovat ve čtení „Večerníček č. 3 – Sázka“
Motto:
Na hradě Okoři,
světla už nehoří,
bílá paní šla už dávno spát…
…ale někde jinde se začínaj dít věci!
Na slovíčko
Je červen a já slíbil, že v průběhu června se vám dostane do ruky další večerníček. A tak tu tedy je. Tentokrát jsem hrábl do archivu a vytáhl povídku, kterou jsem před rokem dopsal, před půlrokem doladil a poslal do jedný soutěže (ale kde nic, tu nic) a teď ji tedy nabízím k přečtení i vám. Co kdy bude dalšího, to teď absolutně netuším. Snad možná ještě „letos“…
A o co jde ve večerníčku č. 2? Protože se blíží léto, dovolil bych si drobné varování pro vaše toulky, že na slovech opilých starců může i něco být, že normální bouřka bývá někdy nenormální a starý opuštěný hrad nemusí být tak zcela opuštěný…
A tak poslyšte příběh, jenž se jmenuje
Pokračovat ve čtení „Večerníček č. 2 – Totberg“
Motto:
Byl pozdní večer, první máj,
večerní máj byl lásky čas,
hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
K.H. Mácha
Na slovíčko
Máme tu květen neboli máj, slovy klasika „lásky čas“. A v tomto krásném měsíci dostává se vám do ruky opět něco nového z mé autorské dílny. Čtení na dobrou noc, před spaním, na usnutí, pro dlouhý večer, zkrátka večerníček. Již teď mohu slíbit, že nebude ojedinělý a čas od času spatří světlo světa nějaký nový příběh. Nemůžu zaručit pravidelnost a ani nechci. Ale určitě mohu říct, že další večerníček se vám dostane do rukou v průběhu června. Tak se těšte.
A o čem je první z večerníčků? Jak už jsem uvedl, máme máj, lásky čas, a tak bych si dovolil jeden takový romantický příběh o jedné touze, lásce, kouzlech… I když… Ne vždy je všechno tak, jak se na první pohled zdá…
A tak poslyšte příběh, jenž se jmenuje
Pokračovat ve čtení „Večerníček č. 1 – Nápoj lásky“
