Večerníček č. 1 – Nápoj lásky

Motto:

Byl pozdní večer, první máj,
večerní máj byl lásky čas,
hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.

K.H. Mácha

Na slovíčko

Máme tu květen neboli máj, slovy klasika „lásky čas“. A v tomto krásném měsíci dostává se vám do ruky opět něco nového z mé autorské dílny. Čtení na dobrou noc, před spaním, na usnutí, pro dlouhý večer, zkrátka večerníček. Již teď mohu slíbit, že nebude ojedinělý a čas od času spatří světlo světa nějaký nový příběh. Nemůžu zaručit pravidelnost a ani nechci. Ale určitě mohu říct, že další večerníček se vám dostane do rukou v průběhu června. Tak se těšte.

A o čem je první z večerníčků? Jak už jsem uvedl, máme máj, lásky čas, a tak bych si dovolil jeden takový romantický příběh o jedné touze, lásce, kouzlech… I když… Ne vždy je všechno tak, jak se na první pohled zdá…

A tak poslyšte příběh, jenž se jmenuje

***

Nápoj lásky

Justýna se ohlédla a spatřila ho vycházet ze školy. Od toho okamžiku od něj nedokázala odtrhnout svůj zasněný pohled. Věděla, že by se na něj takhle dívat neměla, že by si toho někdo mohl všimnout a ona by se mohla stát terčem výsměchu. Jenže si nedokázala pomoci. Už od chvíle, co přišla na školu.

Jmenoval se Kryštof. Když ho první den potkala na chodbě školy, sevřel se jí žaludek, srdce se jí rozbušilo a vše ostatní pro ni přestalo existovat. Vysoký, tmavovlasý, s kaštanově hnědýma očima. A vůbec si jí nevšiml. Od té doby na něj nedokázala přestat myslet. A kdykoliv ho viděla, přestávala myslet úplně.

Marně doufala, že se najednou zastaví a osloví ji. Marně doufala, že by ji někam pozval. Nikdy se na ní ani nepodíval. Možná to bude tím, že ona je teprve v prváku a on už ve čtvrťáku, říkala si. Ale nebyla to pravda. Vždyť někteří z jeho spolužáků se po ní ohlíželi a jeden ji pozval na rande. Justýna však rozmrzele odmítla, neboť to nebyl Kryštof.

Největší ranou pro ni bylo, když ho před třemi týdny spatřila z jinou dívkou. Veškeré její naděje, ač byly velmi chatrné, se v tu chvíli zbortily jako domeček z karet. Probrečela pak celou noc a následující den skoro nekomunikovala s okolím. Až další den se dala jakž takž dohromady.

„Moc po něm toužíš?“ ozval se náhle za Justýnou cizí ženský hlas. Justýna se vylekaně ohlédla. Stála tam žena, asi padesátiletá, v květovaných šatech, s několika amulety okolo krku, velkými náušnicemi a prsteny na rukou.

„Cože?“ zeptala se Justýna nechápavě.

„Jestli po něm opravdu toužíš, mohu ti pomoci.“

„O čem to mluvíte?“

„Znám tvé trápení, Justýno, a tvou nešťastnou lásku. A mohu ti poskytnout lék.“

„Kdo vůbec jste?“

„Jmenuju se Benedikta a trochu se vyznám v kouzlech. A chceš-li Kryštofa získat, přijď dnes večer po setmění na Kamenný vršek. Budu tam na tebe čekat.“

Žena domluvila, usmála se a šla pryč. Justýna za ní hleděla a nevěděla, co si má myslet. Kdo je ta žena? Jak ji může znát? Jak může vědět, co ji trápí? Nikdy v životě ji neviděla. Nikomu také o Kryštofovi neříkala. Možná, že si z ní žena dělala jen srandu a nějakou náhodou vše jen trefila. Ale co když ne? Co když by jí opravdu mohla pomoci? Nevěděla. Ale při pohledu na Kryštofa vážně začínala přemýšlet o tom, že se večer na Kamenný vršek vydá…

***

Bylo po setmění a Justýna pomalu stoupala na Kamenný vršek. Trochu ji svíral strach. Ani ne tak ze tmy, jako spíše z toho, co ji nahoře čeká. Vždyť vůbec neví, co je ta žena zač. Mohlo by se stát cokoliv a nikdo o tom nebude mít ani tušení. Vždyť ani nikomu neříkala, kam jde.

Po chvilce zahlédla mezi stromy malý záblesk ohně. To musela být Benedikta. Justýna tam zamířila. Byla to skutečně Benedikta. Byla oblečená v černém plášti a v odlesku ohně vypadala strašidelně. Justýna by se jí i bála, nebýt přátelského úsměvu na jejích rtech. Přesto se ale nedokázala tvářit uvolněně.

„Vítám tě, Justýno. Věděla jsem, že přijdeš,“ uvítala ji a přitom hodila do malé misky s vroucí vodou stojící na ohni hrst nějakých bylinek.

„Nemusíš se bát,“ klidnila Benedikta Justýnu, když si všimla jejího nervózního pohledu. „Já ti neublížím. Slíbila jsem ti přece pomoc.“

„Já se vás nebojím. Jen jsem trošku nesvá.“

„Já vím. Ty mi moc nevěříš, že ti mohu pomoci v tvém soužení. Ale mohu.“

„A proč mi vůbec chcete pomáhat?“

„Protože jsi příliš krásná a mladá na to, aby ses takhle trápila. A hlavně si myslím, že žádná láska by neměla zůstat nenaplněná. Tak ti teď ke Kryštofovi pomohu.“

„Ale vždyť on má přeci…“

„Už nemá, nemusíš mít starosti. Před pár dny se rozešli. Teď už ale pojď sem. Vychází měsíc.“ Justýna pohlédla na oblohu. Opravdu vycházel měsíc a byl v úplňku. Potom přistoupila k ohni. Obsah misky divoce vřel a linula se z ní prapodivná, ale příjemná vůně. Nedokázala rozeznat, z čeho pochází, z jakých bylin. Ale byla velice opojná. Justýna ji nasála a po těle se jí rozlil velice příjemný pocit.

„Podej mi ruku!“ řekla jí náhle přísně Benedikta. Justýna tak učinila, zvědavá, co se bude dít. Benedikta ruku uchopila a pak malým nožíkem řízla do ukazováčku. Justýna sykla bolestí a sledovala, jak její krev pomalu skapává do misky a mísí se s jejím obsahem. Benedikta ruku zase pustila. Justýna se na ni podívala. Nikde nic, žádné říznutí, žádná ranka. A přitom to před tím jasně  cítila i viděla. Bylo to podivné.

Benedikta zamíchala obsah misky. Potom do ní přihodila další bylinu. V ten moment, jako když utne, se odvar přestal vařit. Justýna na to vyjeveně hleděla. To přece nebylo možné, aby se voda z ničeho nic přestala vařit, když byla stále na ohni.

„Vezmi si to a vypij!“ vyzvala ji Benedikta.

„Ale vždyť je to horký,“ ohradila se Justýna.

„Jestli chceš, aby se tvé přání splnilo, musíš pro to něco udělat a vydržet.“

Justýna pohlédla Benediktě do obličeje. Tvářila se přísně, ba přímo hrozivě, až jí z toho pohledu přeběhl mráz po zádech. Sklonila hlavu k misce. Váhavě natáhla ruce a zlehka se jí dotkla. Ke jejímu překvapení byla úplně studená. Zvedla ji a přiložila ke rtům. Usrkla a ušklíbla se. Odvar byl studený, ale příšerně hořký. Až nečekaně, ve srovnání z jeho příjemnou vůní.

„Musíš to vypít všechno!“ pobídla ji netrpělivě Benedikta. Justýna zavřela oči a pak odvar v několika rychlých hltech vypila. Hořkost pohltila celá její ústa. Pak se jí náhle zamotala hlava. Pustila misku a ta s rachotem spadla na zem. Justýna se na ni podívala. Miska se jí rozplývala před očima. Jako by byla Justýna opilá. Potom se jí podlomily nohy a upadla na zem. Benedikta se nad ní naklonila.

„Ten, po kom tvé srdce touží, je teď tvůj. Až tě potká a pohlédne ti do očí, zamiluje se. Ale pamatuj si, Justýno. Nedělám to zadarmo. Až tvá láska dojde tělesného naplnění, přijdu si pro svou odměnu. Co to bude, to se dozvíš v pravý čas. Pamatuj! Až tvá láska dojde tělesného naplnění…“

Poslední Benediktina slova slyšela Justýna už jen vzdáleně. Oči se jí zavíraly a začala usínat. Pomalu se hroutila do trávy. Vůbec se tomu nedokázala bránit. Spánek byl silnější a během chvíle mu úplně podlehla…

***

Justýnu probudilo zvonění budíku. Zamáčkla ho a chytila se za hlavu. Příšerně ji bolela. Jako kdyby měla kocovinu. Vzpomínala, proč. Matně si vybavovala, jak šla na Kamenný vršek a pila tam podivný odvar. Připadalo jí to jako sen. Jenže stále přetrvávající hořká pachuť v ústech a špinavé šaty, v kterých ležela, potvrzovaly, že to byla pravda. Ale jak se vlastně dostala domů? To si vůbec nepamatovala.

Pohlédla na budík. Měla nejvyšší čas, aby vyrazila do školy. Vstala a šla do koupelny se opláchnout. Pak se převlékla do čistého, vzala si tašku a vydala se do školy. Dorazila na poslední chvíli. Zrovna zvonilo. Rychle se pustila do schodů, aby byla ve třídě ještě před učitelem. Ani si nevšimla člověka, který scházel proti ní, a vrazila do něj. Justýna zvedla hlavu a podívala se na něj. Byl to Kryštof. Zarazila se. Celá omámená hleděla do jeho hnědých očí. I on vypadal trochu zaraženě. Pak se usmál.

„Ty jsi Justýna, že jo? No nic, já letím do třídy, aby nebyl průšvih. Určitě se ještě dneska po škole uvidíme. Zatím ahoj.“

Kryštof se ještě jednou usmál a pak běžel dál ze schodů. Justýna, celá udivená, se za ním ohlédla. Fungovalo to. Poprvé si jí všiml a dokonce znal i její jméno. Benedikta nelhala. Byl její…

Když Justýna odcházela ze školy, Kryštof venku čekal s úsměvem na rtech. V první chvíli byla Justýna hodně nejistá a nevěděla, co má dělat. Trochu se bála jít k němu. Musela přemýšlet nad tím, co když nečeká na ni. Jenže čekal. Když ji spatřil, neomylně k ní zamířil.

„Ahoj, Justýno. Už jsem myslel, že se tě nedočkám.“

„Ahoj,“ odpověděla potichu na pozdrav Justýna.

„Bohužel teďka spěchám. Ale na večer mám náhodou dva lístky do kina. Nešla by jsi se mnou?“

„Jo, ráda,“ přikývla Justýna a v duchu se zaradovala.

„Tak fajn. Ve tři čtvrtě na osm na tebe budu čekat před kinem. Zatím se měj hezky. Ahoj.“

„Ahoj,“ pozdravila Justýna a koukala se za ním, jak odchází. Ono to opravdu funguje. Asi se do ní opravdu zamiloval. Nemohla tomu uvěřit. Benediktino kouzlo zabralo. V duchu jí posílala díky…

Jak se blížil večer, byla Justýna čím dál nervóznější a netrpělivější. Nevěděla, co si má  vzít na sebe, nevěděla, co bude večer dělat, co říkat, a zároveň už se nemohla dočkat, až bude s Kryštofem. Nakonec to skončilo tak, že krátce po půl osmé na sebe hodila první šaty, co jí přišly pod ruku a vystřelila ke kinu. Stihla to jen tak tak, za pět osm, a hned se začala omlouvat.

„Promiň. Já… Nějak jsem nestíhala. Víš… Doma…“

„To je v pořádku, Justýno,“ uklidnil ji Kryštof. Jestli byl netrpělivý, že Justýna nejde, teď to na něm nebylo vůbec znát. „Film ještě nezačal.“ Justýna se usmála a při tom nervózně rejdila očima po okolí. Vůbec nevěděla, co má říct.

„Tak půjdem do sálu, ne?“ zachránil ji Kryštof.

„Tak jo,“ souhlasila Justýna a následovala Kryštofa do kina. Uvaděčka jim utrhal lístky, vystoupili po schodech do sálu, našli svá místa a usedli. Takřka hned poté zhasla světla, roztáhla se opona a začalo se promítat.

Justýna koukala na plátno, ale vůbec film nevnímala. Nedokázala to. V hlavě měla jen Kryštofa. Pokradmu po něm hodila okem. Všimla si, že má ruku na opěradle. Po chvilce váhání se jí dotkla. Kryštof se na ni podíval a usmál. Potom ji za ruku uchopil a po zbytek filmu ji už nepustil.

Když film skončil, vyšli z kina a Kryštof se rozhodl, že Justýnu doprovodí domů. Kráčeli ulicemi, drželi se za ruce a povídali si. Po dvaceti minutách Justýna zastavila. Byla doma.

„Tak tady bydlíš?“ podíval se Kryštof na malý rodinný domek. „To si budu pamatovat.“ Potom se podíval na Justýnu. Zahleděl se jí do očí. Pak se k ní pomalu naklonil a políbil ji. Justýna se zachvěla. V tu chvíli pro ni přestal existovat svět. Vnímala jen Kryštofovi rty, jemně se dotýkající těch jejích. Když je odtáhl, ještě chvíli si ten pocit vychutnávala.

„Uvidíme se zítra. Dobrou noc. A ať se ti zdá něco krásného,“ řekl jí Kryštof něžně.

„Dobrou noc, Kryštofe,“ odpověděla mu s úsměvem Justýna a vydala se k domku. Ve dveřích se ještě ohlédla a zamávala Kryštofovi, stále ještě stojícímu na chodníku. Potom šla k sobě do pokoje. Tu noc se jí spalo opravdu krásně…

Následující dny a týdny si Justýna připadala jako v sedmém nebi. Návštěvy kina, cukrárny, procházky parkem nebo po lese, příjemné chvíle strávené u Kryštofa za tónů hudby. Kryštof na ni byl nevýslovně hodný a milý a ona byla hrozně šťastná. A pak měla jejich láska dostoupit vrcholu…

„Justýno, moji rodiče odjíždí v sobotu pryč,“ řekl jí jednoho krásného dne Kryštof, „a vrátí se až v neděli. Měli bysme byt jen pro sebe, jestli chceš přijít.“

Justýně vyskočilo srdce až do krku. Byt jen pro sebe. Jen ona a Kryštof. Úplně sami. Celou noc. Justýna se podívala Kryštofovi do očí. Viděla v nich Kryštofovu lásku a touhu po ní. V tu chvíli dobře věděla, že to chce. Že přijde. „Moc tě miluju,“ zašeptala a políbila ho…

***

Justýna se probudila. Ležela v Kryštofově náručí a cítila se neskutečně šťastná. Podívala se na Kryštofa. Ještě spal. Pomalu mu přejela prstem po hrudi. Pak ho políbila. Kryštof se probudil. Podíval se na Justýnu a usmál se.

„Ahoj, lásko,“ zašeptala Justýna.

„Ahoj. Jak jsi se vyspala?“

„Krásně.“

„A nerušil tě nikdo?“

„Ne. Jen jeden takovej kluk.“

„A nebyl na tebe ošklivej?“

„Ne, byl moc milej a hodnej a něžnej…“

„Justýno!“ zaslechla náhle Justýna ženský hlas. Trhla sebou.

„Slyšel jsi to?“ podívala se překvapeně na Kryštofa.

„Co?“

„Justýno! Pamatuješ si?“

„Ten hlas.“

„Jakej hlas?“

„Justýno! Pamatuješ si? Až tvá láska dojde tělesného naplnění, přijdu si pro svou odměnu.“ Justýna zatajila dech. Benedikta. Úplně na ni zapomněla. Zapomněla, že jí před pár týdny pomohla. Zapomněla, že Benedikta chtěla odměnu.

„No tak, jakej hlas?“ zeptal se Kryštof naléhavě.

„Žádnej. To je dobrý. To se mi asi jen něco zdálo,“ odpověděla mu zaraženě.

„Justýno. Dnes večer na Kamenném vršku. Přijď tam. Budu tam na tebe čekat. Dnes večer na Kamenném vršku,“ neslo se ještě chvíli pokojem jako ozvěna.

„Justýno, co je s tebou?“ zeptal se nechápavě Kryštof.

„Nic. To je v pořádku. Jen jsem se tak zamyslela.“

„A nad čím?“

„Jak tě šíleně miluju,“ odpověděla Justýna, zase se usmála a přitulila ke Kryštofovi…

***

Slunce zmizelo za obzorem, mezi stromy se vkrádalo šero a Justýna pomalu stoupala na Kamenný vršek. Věděla už přesně, kam jít. Cestou přemýšlela nad tím, co bude Benedikta chtít. O jakou odměnu si řekne. Netroufala si to odhadnout. Co vůbec mohl chtít někdo tak ochotný, jako Benedikta? Někdo, kdo jí tak přátelsky pomohl?

Po pár minutách už byla na místě. Tentokrát ale nespatřila žádný oheň, ani Benediktu. Zarazila se. Vždyť říkala, že na ni bude čekat. Jenže Benedikta čekala. Zahalená v černém plášti a stojící v šeru mezi stromy byla snadno k přehlédnutí. Justýna si jí všimla až poté, co promluvila.

„Konečně jsi přišla!“ Justýna sebou trhla.

„Vylekala jste mě, Benedikto,“ řekla, když ji spatřila.

„No a?“ Justýna se zarazila. Benediktin hlas nebyl tak přátelský, jako minule. Zněl spíše zle, nenávistně a pohrdavě.

„Já… Víte…“ vykoktávala ze sebe Justýna nervózně. „Já jsem vám vděčná, že jste mi pomohla.“

„Vděk já nepotřebuju. Za svou pomoc chci něco jiného.“

„A co?“ zeptala se Justýna se strachem.

„Chci Kryštofa! Chci, abys mi ho sem přivedla. Chci jeho srdce! Živé a tlukoucí!!!“

„Ale to přece… To nemůžete… To přece nejde!!!“

„Můžu a chci!!!“ zakřičela Benedikta. „Přiveď mi ho sem nebo si ho vezmu sama!“

„To nemůžete! Kryštofa ne! Kryštofa mi nemůžete vzít!“

„Jestli mi ho sem nepřivedeš, tak bude trpět. Bude umírat v strašlivých bolestech. A až se mu v hlavě objeví myšlenka, která mu prozradí, proč tomu tak je, bude tě proklínat. Proklínat tvou sobeckost, s jakou jsi ho obloudila, tvůj chtíč, s jakým jsi ho vytrhla z náruče jeho dívky, celou tvou duši!“

„Jeho dívky… Ale to přece… Vždyť jste říkala, že…“

„Cha cha, jseš příliš důvěřivá. Byli stále spolu a byli šťastní. To ty jsi přetrhla jejich vztah. A teď za to zaplatíš. Zaplatíš Kryštofovým srdcem, které jsi tak podloudně získala.“

„Nééé! To nééé! Prosím, Kryštofa ne. Nechte ho být. Benedikto, prosím!“

„Kryštofa ne? Chceš to snad vít za něj? Dobrá. Vždyť můžeš!“ zvolala Benedikta posměšně. Pak prudce zvedla pravou ruku a stiskla ji v pěst. Justýna ucítila strašlivou bolest u srdce. Jako by jí ho někdo strčil do lisu. Chytila se za hrudník.

„Jak se ti to líbí, Justýno?“ zeptala se s cynickým smíchem Benedikta. „A to je jen začátek, haha!“

Benedikta zvedla ruku do vzduchu. Ve stejný okamžik se začala Justýna zvedat ze země a vznášet se. Stoupala stále výš a výš, až se zastavila asi deset metrů nad zemí. Pak Benedikta povolila pěst a namířila prsty na Justýnu. Její šaty vzplály. Justýna se rozkřičela tak, až její bolestí naplněný křik vyplašil ptáky a ti se vyděšeně rozlétli do okolí. Pak Benedikta mávla rukou dolu. Justýna se zřítila na zem a dopad ji omráčil.

Když se po chvíli probrala, necítila žádnou bolest a na těle neměla jedinou popáleninu, jedinou odřeninu, ani žádnou zlomeninu od dopadu na zem. Chtěla se zvednout, jenže to nešlo. Nemohla se vůbec pohnout.

„Tak už jsi se probrala?“ ozval se odkudsi Benediktin hlas. Justýna se za ním chtěla ohlédnout, ale nemohla.

„Nesnaž se. Stejně se ani nehneš,“ ušklíbla se Benedikta a postavila se nad Justýnu. „Teď bude stačit, když se budeš pořádně dívat. Mám pro tebe totiž překvapení.“

Benedikta vytáhla z pod pláště krátkou, bohatě vyřezávanou hůlku a nakreslila jí do vzduchu kruh. Po obvodu kruhu vzplály malé ohnivé plamínky. A v tom kruhu se objevil obraz. Obraz mladíka klidně ležícího na posteli a čtoucího knihu. Justýna vytřeštila oči zděšením Byl to Kryštof!

Když Benedikta viděla, že ho Justýna poznala, ušklíbla se a máchla před kruhem rukou. Plameny se zvětšily a obraz zmizel. Pak Benedikta zvedla hlavu a ruce otevřenými dlaněmi vzhůru k nebi. Nad lesem se náhle ozval zoufalý křik.

„Áááá! Justýno!“ Justýna se zachvěla. Poznala, komu patří.

„Kryštofe,“ zašeptala.

„Justýno! Pomoz mi!“

„Kryštofe, ne!“ řekla už hlasitěji.

„Justýno! Nééé!“

„Kryštofééé!!!“ vykřikla Justýna.

„Justýno…“ Křik pomalu zanikal, až ustal úplně.

„Kryštofe… Promiň mi to. Prosím tě, promiň mi to,“ zašeptala Justýna a rozplakala se. Benedikta sklonila hlavu a sundala ruce. Vítězoslavně se podívala na Justýnu a ukázala jí předmět, který v nich držela. Justýna ho z hrůzou poznala. Bylo to lidské srdce! Tlukoucí lidské srdce! Kryštofovo srdce!!!

„Néééééééééééééééé!“ rozkřičela se Justýna. „Néééééééééééééééé!!!“

Benedikta se rozesmála. Potom ji začala obklopovat mlha, až ji celou pohltila. Když se rozplynula, byla Benedikta pryč. Nad lesem ještě chvíli zněl její krutý smích. Justýna se zase mohla hýbat. Sedla si. Náhle zjistila, že má vlhké a lepkavé ruce. Podívala se na ně. Ve svitu měsíce, který mezitím vyšel, poznala, že je má od krve. Vykřikla a dala se do hysterického pláče…


Pozn.: Oficiálně vydáno květen 2002

Facebooktwittermail

Jeden komentář u “Večerníček č. 1 – Nápoj lásky”

  1. Hihi, další hrdinka mých povídek slaví svátek. A dnes je to Justýna…… Tak hlavně hodně lásky, Justýno 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..