Rubrika: Čerstvě zaschlé

Čerstvě zaschlé

Tak jsem tak uvažoval a nakonec jsem se rozhodl udělat takovou menší čáru u básniček, které se nedotýkají žádného z ostatních „cyklů“ a ty, které vznikly před spuštěním webu, šoupnout do sekce šuplíkové a přidat novou rubriku, kteroužto jsem pojmenoval příznačně Čerstvě zaschlé. Takže jen tomu zaschla propiska či jiné psací náčiní na papíře, tak to půjde sem. A basta…

Facebooktwittermail

V obchoďáku

Tma snáší se na obchoďák,
lidé chodí a hlučí,
radši jsou v domech hrůzy
než venku.
Jak říká kolegyně Sylva:
jsou to debilové!
ale já si myslím,
že to nebude tak horký.
Možná to bude tím,
že venku prší,
že jich je tolik uvnitř.
Možná tím,
že prostě obchoďáky jsou
jejich chrámy.
Taková už je doba.
Já ji jen asi trošku nechápu.

31. 3. 2018

Facebooktwittermail

Zelený čtvrtek na Střeleckém ostrově

Řeka Vltava si teče,
na Střelecký ostrov svítí slunce,
s Václavem Hrabětem vedeš monolog,
zatímco kolem chodí lidé
a drží se za ruce.

Sleduješ Karlův most,
ucpaný a plný,
kde za ruku se ani chytit nejde,
možná jen za vlastní,
a město hučí proudy aut.

Mrak schovává slunce,
slyšíš hlas zvonu
a taky holek jdoucích kolem,
jsou z ciziny,
asi někde z jihu,
přišli si udělat hromadu fotek
a taky nějaký selfie.

Je Zelený čtvrtek,
ale stromy jsou ještě holé
a na Střeleckém ostrově nekvetou kytky,
jen holuby, kachny, rackové, labutě
a lampy,
za pár hodin se rozsvítí.

Ale to už budeš jinde…

Facebooktwittermail

Procházka s Villonem

Městem kráčím, do uší balady si pustil,
na melancholickou strunu útočí jak prase,
sotva se svou duší ze stínů jsem vykročil,
veršů pár, prásk… a jsem v nich zase.

Tma vkrádá se zvolna do ulic,
světla ubývá, v koutech mizí,
já na lidi jen koukám, neříkám nic,
ty lidi kolem jsou mi všichni cizí.

Lampy na chodník tu svítí,
do nitra lidí paprsky neprojdou,
kdo ví, kam se to všichni řítí,
kde jejich verše vlastně jsou.

Tak poslouchám balady, trpké, smutné,
ale sem tam je v nich i smích,
vítr si fouká, a verše hutné,
možná i moudro někde je v nich.

Já na ostrov došel, na řeku hledím,
teď vprostřed města chvíli sám jsem,
kol kolem teď zrovna nikdo není,
tak sedím tu sám, s Villonem.

8. 10. 2017

Facebooktwittermail

… (hnout se)

Občas ta krize přijde, občas se hlavou honí ledacos. A chce to ven… Je lepší to pustit ven…

***

Potřebuju někoho,
kdo se mnou dokáže hnout,
nejsem si jist,
jestli to dokážu sám,
jestli ten někdo je ve mně.

Je to blbý,
být pořád sám
uprostřed davu lidí,
který už dávno přestali bejt lidi,
jsou jen hromádky strachu,
aby jim někdo nevzal
jejich televizi
a taky buřty a pivo
a jejich nenávist.

Jestli je vůbec kam se hnout,
všechno tě jednou dožene
a nakonec stejně zase
skončíš sám
uprostřed ničeho.

Už nevíš,
kdo je skutečný
a kdo jen virtualní,
už nevíš,
kdo jsi.

A nakonec to všechno zazdíš,
protože i tuhle báseň
jsi napsal
do mobilního telefonu…

26. 2. 2017

Facebooktwittermail

Ven

Občas jsem tak poslouchal. Hudbu. Různou. Přicházely obrazy, nápady. A slova. Tak jsem je psal. No, dnes jsem poslouchal. Lehce zkusil psát. Ale.. Ale co… Je to venku… Ať si v tom najde, kdo chce, co chce…

***

Ven.
Ven.
Dostaň to ven.
Křič.
Běž.
Dostaň to ven.
Tma.
Noc.
Jen to je uvnitř.
Hvězdy.
Měsíc.
Navždy zhasly.
Ven.
Ven.
Dostaň to ven.
Běž.
Křič.
Tichý je hlas.
Propast.
Pád.
Už jen mlčíš.
Ven.
Ven.
Zůstals uvnitř.

Facebooktwittermail

… (V plamenech)

Inu, courat se setmělým městem, poslouchat Lili Marlene… To pak člověka napadají verše… 🙂

***

Hrad stojí v plamenech,
hoří náš život,
mění se v popel.
Do černé noci
září tvé bílé tělo,
v slzách se plameny
odráží.
V zádech cítím žár,
když odcházím
do temnot.
Slyším tvůj pláč,
vaří se krev,
už nikdy se
neotočím.
Raději si uříznu
ruce, než se tě
znovu chtít dotknout.
Raději si vypíchnu
oči, než tě
znovu vidět.
Raději nechám své
nohy odnést mě
do neznáma,
než znovu cítit
tu bolest.
Hluboký les
otvírá náruč,
cesta zpět ztratí
se v něm.
Uprostřed staletých stromů,
uprostřed skal,
zavřu oči,
zacpu uši,
navždy zkamením.
Pak už nebudeš víc…

Facebooktwittermail