Ty nepočítám mezi plné povídky, jsou to jen kraťounké storky zvící někdy dvou tří vět, někdy dvou tří odstavců, někdy i o malinko delší. Vždy jen krátké naťuknutí myšlenky nebo snaha o zachycení momentálního pocitu. A o ty v nich jde hlavně, nikoliv o příběh. Často tam ani žádný není. A kde je, je povětšinou podřízen atmosféře nebo pointě. Zkrátka jsou to jen „Drobné příběhy“ pro krátké počtení a jdem zase dál.
Tato část Drobných příběhů je věnována těm příběhům, které vznikly až po spuštění webu.
Seděl na lavičce před domem a hleděl na obrovskou ohnivou kouli na obloze. Vzpomínal. Vzpomínal, jak jako malý chlapec rozbil maminčin oblíbený hrnek. Maminka si myslela, že to byl kocour. Nepřiznal se. Vzpomínal, jak o pár let později naboural tátovo auto. Táta si myslel, že za zmuchlaný blatník může soused, s kterým se kvůli tomu pohádal. Ani tenkrát se nepřiznal. Vzpomínal, jak se v opilosti ve společnosti zmínil, že jeho kamarád podvádí svou přítelkyni. Přes několik lidí se jí to doneslo a rozešla se s ním. Nikdy se mu nepřiznal, že za to může. Vzpomínal na to ráno před několika měsíci, kdy zjistil, že při výpočtu trajektorie objeveného asteroidu zadal do systému chybné číslo. Ani tentokrát se nepřiznal…
Sníh se snášel do ulic. Bílá barva stala se dominantou světa. Procházel se a slyšel to křupání pod nohama. Občas podklouzl. Ale neupadl. Šel a netušil kam. Do uší mu promlouval vypravěč a on mu naslouchal. Skrze vločky, skrze vítr. Do zimy. Do setmění. Dopředu…
Stál a odvykládával svůj monolog. Pak se najednou zarazil. Něco si uvědomil. Otočil hlavu a pohlédl na lidi. Věděl, jak ho vidí. Černobílého a plochého. Nelíbilo se mu to. A nelíbily se mu ani výrazy ve tváři těch lidí. Znuděné, přihlouplé, otrávené. Rozhodl se. Udělal dva kroky a vystoupil z plátna ven. Potom rychlými kroky opustil překvapený kinosál. Lidé nechápavě zírali na plátno a na liduprázdnou scénu na něm. Co dál? Dál už byly jen titulky…
Stál za oknem a hleděl ven. Venku byla tma, v pokoji ještě větší. Ulice města byly osvětleny lampami, jeho pokoj osvětlen nebyl. Kdyby chtěl najít křeslo, stůl, hrnek s čajem, jen by popaměti šátral. Mohl využít dobrých služeb lampy v koutě, stačilo jen zmáčknout vypínač. Ale on nechtěl. Chtěl nechat vše potopené v temném moři prázdnoty. Na sklo okna si promítal film složený z útržků dnešního dne, i toho včerejšího, i některých dnů předtím. Byl to zvláštní pohled, když viděl vše, co prožil, z jiného úhlu. Zvláštní film doplněný soundtrackem z hudby šansonového zpěváka. A když film skončil, jen se zahleděl ven na střechy domů, na oblohu bez viditelných hvězd a nevěděl, jakou recenzi by měl napsat. Nakonec poslepu došel k posteli a ulehl s myšlenkou na to, jaký scénář mu asi přichystá zítřejší den a jaké filmy si bude promítat v dalších dnech…
Nápad vznikl a navazuje na mou sobotní procházku. Je ilustrován upravenými fotkami, které na ní vznikly jako malá „fotomobilní“ reportáž…
***
Stála na okraji skály a smutně hleděla do dáli. Byla krásná, ledově krásná. Oblečená v bílé rozechvělé šaty, její stříbrné vlasy vlály ve větru, bledá kůže se třpytila v paprscích nad obzorem skloněného slunce a její modré oči se leskly smutkem. Cítila to. Cítila tu sílu blížícího se jara. Teplo, které se pomalu chystalo definitivně a nemilosrdně vymazat všechny stopy její vlády. Už dříve několikrát zaútočilo a skoro zničilo její dočasné království ledu a sněhu. V posledních letech se to stávalo často, již neměla tolik síly, jako dřív, a nedokázala vládnout pevnou a nezvratitelnou silou těch několik měsíců, které jí byly dány. Bylo jí smutno. Hleděla dolů na řeku, která odnášela ledové kry vstříc dálkám. Jakoby s nimi odcházela i ona, její já, její duše. Otočila se a odcházela mezi stromy nedalekého lesa. Kráčela pomalu, šetřila se, svou sílu ještě bude potřebovat. Došla na začátek úzkého údolí, kterým protékal malý, sotva na krok široký potok. Tady ještě vládla. Tady ještě zůstávaly zbytky jejího království, jejího mrazivého umění. Údolí bylo pokryto velkými mapami sněhu a potok… Potok stále ještě zurčel pod ledovým mostem, jenž nad ním vybudovala. Větve a klacky v něm spadlé byly pokryty rampouchy a ledovými sochami. A malé či větší vodopádky a kaskády byly pořád ještě proměněné v ledové sloupky a bílé zmrzlé schody. Místy sice byly v ledu díry a proudy vody si pod ním pomalu prorážely větší a větší prostor, ale s blížící se nocí přicházelo i ochlazení a ona mohla dočerpat trochu sil. Během noci mohla zase zpevnit ledový most, opravit bílá mrazivá sousoší a zmrazit sněhové mapy tak, aby se tím vším mohla ještě nějaký čas těšit. Dřív, než poslední kousky jejího království zmizí. Dřív, než bude muset definitivně odejít. Dřív, než se bude muset vrátit na daleký sever, kde bude několik dalších měsíců spát a čekat na další příležitost ukázat svou sílu…
Pro L. Něco bez temnoty a depky… Něco klidného a obyčejného… Plus malý audio bonus… 😉
***
Ráno se vkrádalo do peřin spáčů a slunce vyhrávalo jednu z bitev nikdy nekončící války s nocí. Růže ve váze lehce pootevřela okvětní lístky a nasměrovala proužek vůně směrem k tváři spící dívky. Chřípí jejího nosu se roztáhla a vsála růžovou vůni dovnitř. Ústa pod nosem změnila svůj tvar do lehkého úsměvu a dívka pomalu otevřela oči. Její zrak skouzl k růži ve váze, která jí kynula z nočního stolku vedle její hlavy. Posadila se a nahla se k rudě červenému květu. Zavřela oči a znovu nasála růžovou vůni. Chvíli si jí vychutnávala. Pak oči zase otevřela.
„Ahoj růžičko,“ usmála se na květinu. Pak se zvedla a šla k oknu. Na modré obloze si mraky hrály na honěnou, slunce se šplhalo od horizontu nahoru, kolem poletovali ptáci. Po zemi se válely poslední kupky sněhu třpytící se ve slunečních paprscích. Dívka otevřela dveře a vyšla na balkon. Z nebe se snesl vítr a obkroužil ji kolem dokola. Dívka se otřásla chladem. Vítr od ní odletěl pryč a namířil si to přímo do cesty slunečních paprsků. Pár jich pochytal a pak se znovu vrátil k dívce. Pomalu ji obejmul. Sluneční paprsky v jeho náručí příjemně hřály a jejich teplo se rozlilo dívce po těle. Uvolnila se a nechávala vítr hladit ji po těle.
Náhle se vítr rozhodl, pevně ji sevřel a začal ji unášet k nebi. Dívka se nejdříve lekla a trhla sebou. Ale vítr ji nepustil. Po krátké chvíli se uklidnila a s důvěrou se nechala nést. Vítr s ní vylétl nad město. Viděla, jak se lidi probouzí a vyráží vstříc nástrahám jejich dalšího dne, vstříc radostem i starostem, úsměvům i slzám, vstříc setkáváním a rozchodům. Pak ji vítr unášel dál, za město, nad lesy a skály, potoky a řeky. Po krátkém letu se vítr začal snášet k zemi k jedné pasece uprostřed lesů. Postavil dívku do jejího středu. Rozhlédla se. Mezi kupičkami sněhu ve staré trávě rostly sněženky a pár bledulí. Jejich bílé květy vítr rozhoupával a do dívčiných uší zanesl tichou melodii, kterou ty malé zvonky hrály. Dívka zavřela oči, roztáhla ruce a zaposlouchaná do té zvláštní melodie začala pomalu tančit. Pomalu se točila po pasece, vítr létal kolem a stále znovu a znovu hrál na květinovou zvonkohru. Po chvíli ji tanec i hudba úplně pohltily a vše jiné přestala vnímat. Stala se součástí melodie, stala se součástí paseky. Skoro ani nepostřehla, když ji ruce větru znovu sevřely a začaly ji zvedat nad paseku. Se zavřenýma očima a roztaženýma rukama se nechala vynášet vhůru k nebi a ke slunci…
Když oči znovu otevřela, stála zase zpátky na balkoně. V uších jí pořád ještě zněla květinová melodie, vítr létal po nebi a hrál si s mraky. Usmála se a vrátila se zpět do pokoje. Uviděla růži. Její okvětní lístky se lehce chvěly v průvanu jako na pozdrav. Přišla k ní, znovu zavřela oči a přivoněla…
Z modrého nebe zářilo slunce a po dlouhých pošmourných týdnech zase vracelo na tváře lidí dávno ztracený úsměv. Zima ještě vládla, ale v drobných náznacích dávalo jaro vědět, že se pomalu zase chystá vrátit. Zafoukal vítr. Odkudsi přihnal malý zapomenutý mrak. A z něj zčistajasna vypadla jedna jediná sněhová vločka. S pomocí větru pomalu klouzala k zemi. Rozhlížela se. Viděla pod sebou město, ulice, lidi, domy, střechy pokryté zbytky sněhu. „Sestřičky,“ zasmála se vločka a namířila si to na jednu ze střech. Těšila se, jak se uchýlí do společnosti již dlouhý čas žijících sněhových vloček a bude si s nima povídat o světě, jaký je. Vždyť už na něj nějaký čas shlížely. Jenže jeden ze slunečních paprsků si osaměle letící vločky všiml. Namířil si to přímo na ní a nemilosrdně ukončil její dosavadní existenci. Místo vločky letěla k zemi jen malá kapka. Minula střechu a zamířila si to přímo mezi lidi, kde dopadla na tvář jedné dívky. Pomalu po ní začala stékat. Dívka ji okamžitě setřela a podívala se nahoru. Viděla jen modrou oblohu bez jediného mraku. Zakroutila hlavou a šla dál. Vítr přestal foukat…
Občas se vyplatí prohrabat se mejly. Takhle jsem tam zase objevil jednu zapadlou věcičku, co se mi tam válela už od června. Mám z ní pocit, že jsem měl asi tenkrát lehkou melancholii, kdo ví… Tak to sem přihodím a jsem zvědav, co kde zase objevím… 🙂
***
Osamělý vlk se toulal krajinou. Okolní svět byl zapadaný sněhem, skrytý ve tmě. Hvězdy byly schované za mraky a jen slabý svit měsíce se dokázal prodrat skrz. Sem tam se snášely vločky a pomalu zakrývaly jeho stopy. Ale nebyly dost rychlé, aby je dokázaly skrýt očím lovce, který po nich kráčel. Zahalený do teplých kožešin, s batohem na zádech a puškou v ruce. Neomylně sledoval vlka, který nikam nepospíchal. Stopoval ho už několik hodin s neskutečnou trpělivostí. Už od míst, kde se vlk utkal s jeho psem. Mladé, ale dosud nezkušené zvíře nemělo proti ostřílenému vlkovi jedinou šanci. A lovec teď nechtěl zase dát jedinou šanci vlkovi. Byl odhodlaný ho najít a zabít, i kdyby to mělo trvat dny nebo týdny. Po čase si lovec všiml, že se stopy začaly stáčet a ve velikém oblouku se vracet zpátky. Zpátky za něj! Připadalo mu, jako by vlk o něm věděl a chtěl mu vpadnout do zad. Ale to přece není možné, žádný vlk není tak chytrý. Lovec se zamyslel. Co dál? Jít po stopách dál a nebo se vrátit? Než se ale stačil rozhodnout, zaslechl za sebou zavrčení. Lovec si pomalu sundal rukavice. Teď bude muset být rychlý. Napočítal do tří, nadechl se, sáhl po řemenu pušky a než se stačil otočit, už ji svíral v rukou. Jenže v tu samou chvíli skočil i vlk. Lovec bez váhání zmáčkl spoušť. Vyšla rána… O chvíli později ležela ve sněhu dvě těla. Lovcovo s prokousnutým hrdlem a přes něj vlčí se střelnou ranou v krku. Začlo chumelit…
To ráno se podíval z okna. To, co viděl, ho pekelně otrávilo. Skrz dlouhé provazy deště totiž neviděl vůbec nic. Domy, které stály naproti, stromy vedle nich, obloha… To vše se ztrácelo za rozostřenou oponou vody. Do toho měl dneska vstávat? Vždyť už teď měl náladu na houby a velmi dobře tušil, co s ní provedou první cáry vody, co mu stečou po tváři a za krk, a také první šlápnutí do kaluže. A také představa obličejů všech těch lidí kol kolem. Proč by na ně měl zase koukat? Tak to ne. Otočil se na druhý bok, přikryl se dekou až ke krku a zavřel oči. „Dneska mi můžeš políbit, světe!“
Nic nového se neděje, když krajina ztrácí svou zelenou tvář, pláně stávají se pustinou, podzim zahnal zvířata do stájí, myšlenky poletují mezi seschlým listím a pak v mrazivém větru odlétají do příliš velké dálky, než aby pero zvládlo je zachytit…
Tak po té minulé temnotě zase něco veselejšího 🙂 A díky L. za inspiraci 😉
***
Ten večer se blešák Eman potuloval po prostěradle celý roztrpčený. Už od rána ho bolely kusadla a bylo mu jasné, že dnes si asi nelokne. I ostatním blechám v posteli se vyhýbal, jen aby nemusel poslouchat ty jejich kecy o tom, kolik krve dnes zase vypijou a jak se zas pěkně zmažou. Když se pak jejich živitel jako každou noc vrátil z hospody notně podroušený, všechny přiskákaly a daly se do díla. Jedna blecha po druhé si vybírala své místečko a tam se s chutí zakousla. Čas od času se jejich hostitel převalil a podrbal. Jejich vysoce vyvinuté reflexy je ale vždy ochránily a stačily uskočit dřív, než je prsty rozmáčkly. Eman neměl náladu se koukat na ostaní, jak lačně pijí teploučkou krev, a zašil se na chodidlo. Tam zpravidla nikdo nechodil. Jen tam tak postával a z nudy nohama přejížděl po holé kůži. Po pár přejetích noha cukla. Emana to pobavilo. Tak znovu párkrát přejel po chodidle. Noha znovu cukla. Eman se rozesmál. Pochodoval po chodidle a neustále nohama přejížděl tam a zpět a bavil se tím, jak sebou vždy cuklo. Po chvíli se na noze objevil jeho kamarád Béďa a podle červeně svítícího bříška a očíček bylo vidět, že už něco vypil. „Co vyvádíš, Emane?“ ptal se se zájmem. „Ale, jen tak si hraju. Sleduj,“ řekl Eman a pošimral nohama chodidlo. To sebou následně cuklo. Béďa to zkusil taky. Se stejně úspěšným výsledkem. Rozesmál se a rovnou se připojil k Emanově zábavě. Netrvalo dlouho a brzy tam byly i další blechy. Když viděly, jakou dobrou legraci Eman s Béďou mají, přidaly se též. A protože jedno chodidlo pro ně bylo málo, zabraly brzy i druhé. Jenže i to jim brzy nestačilo a tak se party blech rozskákaly po těle a hledaly, kde je jejich živitel lochtivej. A tak se rozjela velká lochtací party. Blechy střídavě lochtaly a řezaly se smíchy a střídavě se zakusovaly a doplňovaly si stav krve v těle. I Eman brzy od smíchu zapomněl na bolavá kusadla a dal si notnou porci jeho oblíbené tekutiny. Jejich živitel se tu noc příliš dobře nevyspal. Neustále se přehazoval a škubal, jak ho šimralo tu a támhle, a do toho se pořád drbal na svědivých místech. Bleší mejdan se tu noc opravdu vydařil…
Nevím, proč to sem dávám. Vím, proč jsem to napsal. Pro ten pocit, který čas od času každého z nás potká… Ale proč to vlastně dávám sem? Asi sem dávám už opravdu všechno…
***
Jdeš černou tmou. Šatráš po zdech a hledáš vypínač. Marně. Všude kolem tebe jsou jen prázdné vlhké zdi podivné chodby. Jen sem tam ti přes ruku přeběhnou chlupaté nohy pavouků. Ani nevíš, jak ses do té chodby dostal. Prostě jsi jen ráno otevřel oči a místo ve své posteli jsi seděl uprostřed prázdna. Doufání, že najdeš světlo a že to světlo ti ukáže dveře ven, se stalo jen zbytečným přáním. Slyšíš výkřik. Otáčíš se a snažíš se zjistit, odkud přišel. Marně. Uděláš krok a další výkřik. A pak si to uvědomuješ, kdo to tu křičí. Je to tvé vlastní volání o pomoc odrážející se od zdí dlouhé nekonečné chodby. A ani zdaleka si nejseš jistý, že se ta ozvěna donese někam ven, někam k cizím uším. Najednou cítíš, že se podlaha pod tvýma nohama začíná naklánět. Nemůžeš jít dál! Nemůžeš jít hloubš! Otáčíš se a chceš jít na druhou stranu. Ale nohy ti na vlhké podlaze podkluzují. Padáš na kolena. Natahuješ ruce vpřed a doufáš, že přeci jen najdou něco, za co se můžeš chytit. Hlavně dřív, než se podlaha nakloní příliš prudce…
Na mokré ulice se pomalu snášela tma. Oblohou se honily šedé mraky a sem tam pustily něco ze svého obsahu dolů. Po ulicích vládl klid, většina lidí byla doma, málokdo se toulal takhle na večer v nevlídném počasí venku. Jen osamělá postava zachumlaná v dlouhém mokrém kabátě stála opřená o nesvítící lampu. Její tvář byla skrytá pod krempou klobouku a těžko se dalo rozeznat, co je zač. Okolo letící noční můra jí zakroužila před obličejem a pak usedla na klopu kabátu. Postava vyndala ruku z kapsy a bleskurychlým pohybem můru chytla dřív, než stačila roztáhnout křídla a uletět. Svírala ji ve svých hubených kostnatých prstech a prohlížela si ji. Pak zmáčkla. Můra lehce křupla a bylo po ní. Postava rozevřela prsty a můra spadla na vlhký asfalt. V tu chvíli mraky pustily na zem další várku vody. Postava strčila ruku zpátky do kapsy, odlepila se od lampy a vydala se ulicí pryč. Po chvilce zmizela za rohem. Voda tekoucí po ulici obejmula mrtvou můru a odnášela ji do kanálu. Opuštěná lampa párkrát blikla a nakonec se rozsvítila, aby viděla na ten zvláštní pohřeb. Mraky odletěly o kus dál a déšť zase na chvíli ustal. Můra zmizela pod mříží kanálu. Ulice zůstala prázdná…
V parku v dětském koutku visela houpačka. Na dvou řetězech v dřevěné konstrukci pověšené plastové sedátko. Visela tam, vítr s ní občas jemně zhoupl a všude kolem panoval klid. Jeden z mála okamžiků, kdy široko daleko nebyl jediný prcek, který by si v dětském koutku chtěl hrát. Prcek možná ne. Ale odkudsi, kdo ví, co ji tam přivedlo, se vynořila dívka a sedla si na houpačku. Chytla se za řetězy a začala se houpat. Nejdřív jen tak zlehka a pomalu, ale pak přidávala a houpala se čím dál tím víc a výš. Koukala se kolem sebe na park, jak se k ní střídavě přibližuje a zase se vzdaluje. Pak zavřela oči a vnímala jen vzduch, který svou tváří rozrážela. Když je znovu otevřela, nechtěla věřit, co vidí. Už nebyla uprostřed parku. Byla kdesi vysoko nad zemí. Řetězy od houpačky vedly kamsi do mraku nad ní. A ona pod sebou viděla celý širý svět. Města, lesy, řeky, jezera, pole, louky. A mezi tím jen jako malé tečky lidé. Zafoukal vítr a mrak se dal do pohybu. A nesl ji pořád dál. Brzy přelétávala vysoké zasněžené hory a než se nadála, pod ní se rozprostřely moře a širé oceány. Po nějaké chvíli ji vítr zanesl na odvrácenou stranu Země. Viděla pod sebou noční krajinu. Města osvětlená světly, města spící i s bohatým nočním životem. Mrak se náhle zastavil. Mrak ano, ale houpačka ne. Houpala se dál. Dívka se dívala na noční krajinu, na hvězdy nad sebou a najednou, její oči se zavřely a ona usnula. Když se probudila, seděla na již klidné houpačce zase v parku. Dívala se na stromy před sebou a nechápavě kroutila hlavou. Pak se rozesmála a znovu se začala houpat. Nejdřív jen tak zlehka a pomalu, ale pak přidávala a houpala se čím dál tím víc a výš…
Tak velkej nos, co měl ten chlápek na obličeji, už jsem vážně dlouho nepotkal. Aspoň pět cenťáků širokej a rozjetej po notné části tváře. A dopředu vyčníval jak Kilimandžáro z africké pláně. Podle nosa, poznáš kosa, říká se. A tohle teda musel bejt pořádnej kos. Asi. Kdo ví. Každopádně jestli si to štrádoval rovnou za nosem, tak určitě neměl problém s kufrováním. Jeho směr byl stoprocentně rovnej a podle toho nosu musel kráčet pořádně širokou a pohodlnou cestou. Zkrátka měl se líp, než já, kterej chodí neustále někam do zatáčky. A když se podívám do zrcadla, tak je mi jasný proč…
