Chodba

Nevím, proč to sem dávám. Vím, proč jsem to napsal. Pro ten pocit, který čas od času každého z nás potká… Ale proč to vlastně dávám sem? Asi sem dávám už opravdu všechno…

***

Jdeš černou tmou. Šatráš po zdech a hledáš vypínač. Marně. Všude kolem tebe jsou jen prázdné vlhké zdi podivné chodby. Jen sem tam ti přes ruku přeběhnou chlupaté nohy pavouků. Ani nevíš, jak ses do té chodby dostal. Prostě jsi jen ráno otevřel oči a místo ve své posteli jsi seděl uprostřed prázdna. Doufání, že najdeš světlo a že to světlo ti ukáže dveře ven, se stalo jen zbytečným přáním. Slyšíš výkřik. Otáčíš se a snažíš se zjistit, odkud přišel. Marně. Uděláš krok a další výkřik. A pak si to uvědomuješ, kdo to tu křičí. Je to tvé vlastní volání o pomoc odrážející se od zdí dlouhé nekonečné chodby. A ani zdaleka si nejseš jistý, že se ta ozvěna donese někam ven, někam k cizím uším. Najednou cítíš, že se podlaha pod tvýma nohama začíná naklánět. Nemůžeš jít dál! Nemůžeš jít hloubš! Otáčíš se a chceš jít na druhou stranu. Ale nohy ti na vlhké podlaze podkluzují. Padáš na kolena. Natahuješ ruce vpřed a doufáš, že přeci jen najdou něco, za co se můžeš chytit. Hlavně dřív, než se podlaha nakloní příliš prudce…

Facebooktwittermail

Jeden komentář u “Chodba”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..