Básničky

Básničky. Dost zvláštní kapitolka. Když se ohlídnu zpátky, dost dlouho jsem je ve své tvorbě bral spíše jako druhořadou věc. Povídková tvorba u mě stála výše. Ale přesto jich vznikalo dost a dost, mnohem více než povídek. Fakt je jeden, do básniček se často všechny ty pocity, co se člověku honí hlavou, zachycovaly mnohem jednodušeji.

Básničky dávají mnohem vyšší míru volnosti, hraní si se slovy, s větami, člověk v nich může dělat cokoliv. Může zkoušet různé styly, formy, rýmovat a nebo se držet volného verše, jít přímým tahem na branku nebo vše zamotávat do různých asociací, imaginací a hnát to do sfér, ve kterých se i autor sám může ztratit. A tak se postupem času stalo, že se básničky vyšplhaly na mém žebříčku na roveň ostatního psaného slovat. A zatímco povídky jsou u mě dnes poněkud opomíjené a skoro nevznikají, nějaká ta básnička se čas od času zrodí.

Jak už jsem nakousl, dá se vyzkoušet mnoho různých forem a stylů, psát na různá témata. A ani u mě to není vyjímka. Však si to tu můžete přečíst sami, kam všude jsem zabrousil. Je tu pár ucelenějších celků, ale část Různé, to je opravdu mozaika složená z mnoha odlišných střípků. Více se dozvíte v jednotlivých částech téhle sekce.

Každopádně nepřečtete si tu úplně vše, co jsem kdy napsal. Jsou věci, které jsou dosti příšerné na to, abych je vystavil pohledům čtenářů. Jsou věci, které ilustrují určitou část mého života, ale prostě zveřejnit se nedají. Jejich forma, obsah, vyznění… No sám si to raději moc nečtu, protože je to vážně děs a hrůza. A pak jsou taky věci, které prostě vznikly, měly své určení, dostaly se tam, kam měly, ale čas už na ně navál písek a nevím, jestli by bylo správné ten písek odhrnovat. A něco prostě bylo napsáno, ale je to až příliš jen mé na to, abych to pouštěl ven. Možná, že časem své pohledy změním a přihodím sem i věci, které si teď nechávám pro sebe. No, příliš tomu nevěřím. Ale i tak toho zbylo dost na to, abyste si tu početli, budete-li chtít.

A tak otevřete oči a
shlédněte na papír,
jenž před vás vítr přivál,
přečtěte těch pár slov,
pár vět,
a nechte hlavou znít to,
co ná vás dýchlo
z těch pomalu vybledávajících řádků
starého rukopisu
vzniklého v časech
dávnějších,
než je dnešní den.
A pak…
Pak opusťte své židle
a vyražte vstříc světu
prožívat své vlastní verše,
svou vlastní poezii
života.

Facebooktwittermail

V obchoďáku

Tma snáší se na obchoďák,
lidé chodí a hlučí,
radši jsou v domech hrůzy
než venku.
Jak říká kolegyně Sylva:
jsou to debilové!
ale já si myslím,
že to nebude tak horký.
Možná to bude tím,
že venku prší,
že jich je tolik uvnitř.
Možná tím,
že prostě obchoďáky jsou
jejich chrámy.
Taková už je doba.
Já ji jen asi trošku nechápu.

31. 3. 2018

Facebooktwittermail

Zelený čtvrtek na Střeleckém ostrově

Řeka Vltava si teče,
na Střelecký ostrov svítí slunce,
s Václavem Hrabětem vedeš monolog,
zatímco kolem chodí lidé
a drží se za ruce.

Sleduješ Karlův most,
ucpaný a plný,
kde za ruku se ani chytit nejde,
možná jen za vlastní,
a město hučí proudy aut.

Mrak schovává slunce,
slyšíš hlas zvonu
a taky holek jdoucích kolem,
jsou z ciziny,
asi někde z jihu,
přišli si udělat hromadu fotek
a taky nějaký selfie.

Je Zelený čtvrtek,
ale stromy jsou ještě holé
a na Střeleckém ostrově nekvetou kytky,
jen holuby, kachny, rackové, labutě
a lampy,
za pár hodin se rozsvítí.

Ale to už budeš jinde…

Facebooktwittermail