Rubrika: Různé ze šuplíku

Bardská klání, téma šesté: Hledal jsem téma. Čas ho přinesl sám… 🙁

***

Utichla slova, zavládlo ticho,
padá sníh na pole bitevní,
odešli pryč, staří bojovníci,
v čase jsou navždy ztracení.

Odnáší vítr papíry zmuchlané,
navždycky čisté zůstanou,
a myšlenky, jež mrtvé padly,
těžko už někdy povstanou.

Zasychá inkoust na dně kalamářů,
stává se jen černou tmou,
ve které mizí bardská klání
i bardi s poezií svou.

Pera jsou zlomená, leží v koutě,
utichl navždy jejich hlas,
a slova, jež před tím na papír psala,
zůstanou už jen někde v nás…

Ještě to mělo jednu sloku, ale tu nakonec vyjímám zvlášť, neboť se celá posunula někam jinam. Stala se jen pouhým povzdechem, který nemá dost sil, aby se udržel v celé básni… Přesto ji sem přihodím, na konec, ať do tmy volá, co jejím obsahem jest…

Byli tu bardi, byly tu bitvy,
per a slov válečný ryk…
A teď je konec? Doopravdy?
Není tu žádný bojovník?

13.2.2009

Bardská klání, téma páté: říjen. Tady už bohužel můj duelant do souboje nenastoupil. 🙁

***

Za okny panuje říjen,
listí ze stromů odlétá,
venku snáší se déšť,
je daleko od léta.

Pod dekou z šedých mraků
mezi mokrým listím stojíš,
dlaně ti smutně stydnou
a ty už se trochu bojíš.

Bojíš se, že není nikdo,
kdo by tě tady teď hřál,
kdo by tvé zmrzlé ruce
do těch svých vzal.

Tu oponou z deště
náhle prostoupil kdosi,
kdo ve svých dlaních
kousek tepla nosí.

Bere tě tiše za ruce,
jak krásně to hřeje,
jen ať ta chvíle nekončí,
ty tajně si přeješ.

Říjnový déšť už dávno spadl,
v hromádce listí zůstáváš stát,
dlaně jsou stále spojené,
ty začínáš se šťastně smát.

30.10.2008

Bardská klání, téma čtvrté: báseň o alkoholu v jakémkoliv pojetí a podobě.

***

Někdo kdysi řekl: Je pravda ve víně,
prý se skrývá až na samotném dně.
A tak jsem láhev vzal a dolil.
Pak jsem sklenku vypil a oči do ní valil.
A nic. Jen pusté prázdno.
Marně jsem brejlil na dno.
A když do sebe leju už čtvrtou, pátou sklenku,
začínám mít pocit, že pravda je tam někde venku.

8.10.2008

Bardská klání, téma třetí: romantická báseň. V textu musí být použita slova: dotek, hvězda, psát, pramen, ulice. Bonusové nepovinné slovo: bagr.

***

Po ulici jel na svém bagru
bagrista jízdou pomalou.
V tom spatřil státi na chodníku
dívku mladou půvabnou.

Hned jeho oči láskou hoří,
padá naň touha veliká,
však dívka náhle do auta sedá
a rychle v dáli zaniká.

Smutně teď jede bagrista,
souží se, souží pro krásu.
Za jeden dotek snad i bagr dal by,
za jeden dotek do vlasů.

Na stavbu přijel s žalem v srdci,
práce jde těžce, pomalu.
Jen stále v hlavě promítá si
tu jednu krásnou představu.

Jak sedí na stavbě pod hvězdami
s tou krásnou dívkou v obětí,
jak jí skládá tiché verše,
které do dáli odletí.

Jak hraje si s prameny jejích vlasů,
jak na bagru něžně líbá ji,
jak dají oba průchod citům,
jak se milují potají.

Tu náhle siréna zazní,
je konec doby pracovní,
krutý to zvuk, jenž zrádně trhá
bagristovo tiché zasnění.

Odchází z práce a v prvním baru
rozhodl se spláchnout žal.
Jen vstoupil dovnitř, pohlédl kolem,
tu překvapeně na schodech tiše stál.

Byla tam dívka krásné tváře
a on tu tvář již dobře znal.
Tu sebral odvahu a během chvíle
dívku na drink něžně zval.

Co bylo dál, chcete vědět?
Zkrátka, měla ho ráda, měl ji rád.
Šťastný ten příběh, co bagr vyprávěl mi,
rozhodl jsem se jen pro vás psát…

16.10.2008

Bardská klání, téma druhé: krutost.

***

Rána do tváře,
drásání v duši,
sražení k zemi,
kde do mě buší.

V prachu se válím,
jen zdvíhám ruce,
rozbité na padrť
je moje srdce.

Bez jediného doteku,
bez kapky krve,
jsem více zmlácený,
víc než kdy prve.

Jedno už budu vědět,
až zvednu se znova,
krutější než rána pěstí,
jsou lidská slova.

26.8.2008

Bardská klání, téma první: začátek.

***

Kdysi dávno, hned po začátku všehomíra,
kdysi dávno, když ještě neexistovala víra,
vzniklo pouto.

Kdysi dávno, kdy nevěděl nikdo nic,
kdysi dávno nevzniklo nic víc
než srdce.

Kdysi dávno, spojily se dlaně,
kdysi dávno chytli se dva lidé za ně,
vznikla láska.

Kdysi dávno jeden příběh vznikl,
kdysi dávno, ale dodnes nezanikl,
stále trvá.

9.8.2008

Bardská klání… To je ale dávná historie… Nějakým blíže nespecifikovaným způsobem jsme takhle s kamarádem Wendysem na webcancáku (návštěvní knize) našeho turistického oddílu Severka začali společně básnit. První kroky vznikly tak zcela samovolně, Wendys něco nahodil, já navázal, on po mě… Ty první společné mixované věci uvádím zde. Následně jsme nahazovali každý pár svých vlastních kousků. Některé z nich, které tam vznikly jsou zde na webu: tady a tady. Jenže ne všichni měli pro naše autorské tvoření pochopení a tak jsme byli víceméně vykázáni do skrytu našeho neveřejného tvůrčího fóra, které jsme založili původně s úmyslem, že na něm budeme chystat různé tvůrčí věci, které pak budeme na akcích realizovat. A tak jsme se přesunuli, založili si komůrku s názvem Bardská klání a výstižným podtitulem, který se mě i po těch letech strašně líbí (a vymyslel ho Wendys, ne já): „Místo kordů tu budou svištět pera… “ Vždy jeden z nás nahodil téma a pak jsem na to téma oba něco napsali. A ačkoliv nám to nakonec moc dlouho nevydrželo, tak nějaké výsledky a nějaké výtvory to přineslo. Ty své zde zveřejním v samostatných příspěvcích. Takže: „Do střehu!“

***

W:
To, co zítra se stane, nikdo nečeká, to, co zítra se stane, básníci ve svých dílech popisují,
to, co se zítra stane… na to už dlouho čekám.

Z:
To, co včerejší den přinesl, rukama protéká. Co zítřejší den přinese, rukama protéká.
Co dnešní den přináší, rukama pevně uchop…

W:
Když rukou neuchopíš tu naděli vratkou, ona vratká zůstane,
když proteče ti jako voda z rukou, neskutečnou navždy zůstane…

Z:
Co slunce sežehlo na popel, noc už těžko vskřísí.
Co jednou si po poli rozesel, to těžce potom sklízíš…

27.-.28.5.2008

***

Mamon

Z:
Mamon zaslepil mi moje oči,
neznám radost, neznám krásu,
jen kolem mamonu se stále točím,
jen bohatství přinese mi spásu.

W:
Vím že ty nejsi taková,
mamonem posedlá,
ty nejsi jako ostatní,
ty vlastníš krásu nevšední,
s tebou ostatní lidé mizí,
mé oči už jen tvé vidí.

1.- 2.6.2008

Končí se neděle.
Ráno, až se probudíme,
uvítá nás pondělí,
začátek nového cyklu
našich životů…
Do té doby nám
černá noc poskytne
náruč pro klidný spánek
a vlny nočního ticha
přinesou sny,
různorodé scénáře
prazvláštních filmů…
A my se staneme
diváky,
režiséry
i herci…
Krásné představení,
světe…

24.6.2007

Tak jedna stará šuplíkovka. Soubor datován 4. 12. 2007, takže někdy tehdá (asi) to vzniklo… Inspirace… Hm, dnes už kdo ví, kde jsem k tomu přišel… 🙂

***

Ležíme vedle sebe,
přikrýváš mě a já přikrývám tebe.
Ruce jsou spoutaný touhle chvílí,propletené nocí…

Přemohl nás genius loci,
schovaný v peřinách…
Vše se pomalu ztrácí v snách.
A přitom by jeden druhého nejradši zmuchlal a zahodil…

Jsme klubko hadů, co se do sebe zamotalo.
něco jsme si dali, ale pořád je to málo.
Jsme dva soupeři na jednom poli
a čekáme, kdo koho první skolí……..

Řekli jsme si:
„Miluješ mě, miluju tě…“
A přitom jsme se oklamali.

Jen jsme si v oči lhali.
A teď oba jen mlčky ležíme
a jenom se tváříme,
že je to všechno vlastně hrozně fajn…….

Ptám se: čí to byl nápad, kdo měl právo týhle noci?
Kdo z nás vlastně zneužil té moci,
co měl ve svých dlaních položených na tváři?
A proč se na sebe díváme dalekohledem jak hvězdáři???

Přijde vlastně ještě někdy ráno,
vykoukněte někdo z okna a řekněte ano,
protože mám strach, že tu takhle budem ležet napořád.
A zahodit tuhle chvíli je to jediné, co si můžem přát….

Až ráno vyjde slunce,
vydáme se každý jiným směrem.
Byli jsme nevěrní každý sám sobě.

Něco jsi mi vzala, něco jsem vzal tobě.
A už se nikdy nikde nepotkáme.
Však to oba dva moc dobře známe…….
A to je všechno, co se stalo týhle noci….

Černou nocí nese se
duše vraha.
Mrtvolně těžký vzduch
padá k zemi a
sráží se v chuchvalce
mlhy.
Kaluž krve pomalu
odtejká do kanálu.
Oči mrtvého se nedopočítají
hvězd.
Ruka svírá roztrhanou
smlouvu o dílo.
Ta vražda nebyla
nutná!

Tajemná záhada vznášející se
nad pyramidou v Egyptě
proniká do mysly a
deptá ji.
Faraon mávnutím ruky
oslepuje oči náhodného
návštěvníka.
Výkřik sfingy vyhnal
duši z těla a zahnal
ji na útěk.
Duchové mrtvých sápou
opuštěné tělo na kousky
v marné snaze
získat ho pro
sebe.
Vítr zahlazuje pískem
stopy po tomto
hloupém incidentu a
oznamuje světu:
„Už se to nestane!“

Podivné psychedelično mysli.
Más strach z vlastního
strachu.
Zhmotni ho a zabije
tě.
Tvé vyděšené duchovno ti
ukazuje všechny podoby
hrůzy.
Ty tváře tě děsí.
Je to pohled jako do zrcadla.
Marně je rozbíjíš,
marně utíkáš.
Tvé ruce pořezané od
střepů za tebou nechávají
stopu a děs
útočí ze všech koutů.
Nezahrávej si už s
nejtemnější stránkou
tvého vědomí i
nevědomí.
Ráno je ještě
daleko!

Otráven levnými
horory ubíráš se
vstříc hluboké
noci najít hrůzu.
Temná ulice vede
tě ke hřbitovu,
věčnému místu
odpočinku dávno
mrtvých.
Ve stínu křížů a
náhrobků
cítíš duše zatracených,
odsouzenců k věčnému
bloudění na povrchu
zemském.
Vztahují k tobě své
nehmotné ruce
a žádají o odpuštění,
rozhřešení.
Ustupuješ před nimi
do stínů korun
staletých stromů.
Úpění trpících
ti drásá uši a
ty se celý
třeseš.
Měsíc v úplňku
osvětluje tenhle
smutný háj.
Pohlížíš na kříže,
náhrobky,
do tváří ztrápenců.
Našel jsi hrůzu.
Hrůzu před vlastní
smrtí!

Možná bych měl založit rubriku pro hororovou poezii. Ále, prdim na to… 🙂

***

V temném zákoutí
starého hradu
skrývá se
zlo.
Podivní hosté
tančí na plese
hradního pána.
Krajinu plnou
prastarých stromů
ozařuje úplňkový
měsíc.
Do noci se ozvalo
táhlé a smutné
zavytí vlka.
Osamělý poutník
prochází lesem
svírán strachem
z dávné legendy.
Odkudsi přilétl
netopýr a snesl
se poutníkovi
na rameno.
Rychlé kousnutí,
přidušený výkřik,
pád těla k zemi,
krvavé hody.
Strašlivý pán
si k sobě přizval
další duši k
věčnému životu
nočního netvora.
Na hradě příbyl
další host.

Dneska je úplněk. Zakulacený měsíc si to valí temnou polozamračenou oblohou a já si tak vzpomínám na jednu věc, co jsem kdysi napsal. Čas ji zveřejnit…

***

Přišel úplněk,
v tobě se probouzí
nejtemnější stránka
tvého já a ty
nemáš sílu ji
zastavit.
Tělesná i duševní
transformace probíhá
pomalu a ty
trpíš.
Pak již nejseš sám
sebou.
Vybíháš do lesů,
připojuješ se ke smečce
svých divokých
bratří a noční lov
začíná.
První z obětí končí
na zemi roztrhaná
na cáry a pak
přicházi další a
další.
Ráno se probouzíš
na zemi ve svém
domě v krvavé
louži.
Jen pomalu přichází
uvědomění tvých
nočních činů.
Bojíš se další noci
ovládnuté úplňkovým
měsícem.
Doufáš, že přiletí
ten spásný kousek
stříbra a ukončí tvé
trápení.
Zatím můžeš jen
trpět a se strachem
sledovat proměny
tolik nenáviděného
měsíce.