Tak jedna stará šuplíkovka. Soubor datován 4. 12. 2007, takže někdy tehdá (asi) to vzniklo… Inspirace… Hm, dnes už kdo ví, kde jsem k tomu přišel… 🙂
***
Ležíme vedle sebe,
přikrýváš mě a já přikrývám tebe.
Ruce jsou spoutaný touhle chvílí,propletené nocí…
Přemohl nás genius loci,
schovaný v peřinách…
Vše se pomalu ztrácí v snách.
A přitom by jeden druhého nejradši zmuchlal a zahodil…
Jsme klubko hadů, co se do sebe zamotalo.
něco jsme si dali, ale pořád je to málo.
Jsme dva soupeři na jednom poli
a čekáme, kdo koho první skolí……..
Řekli jsme si:
„Miluješ mě, miluju tě…“
A přitom jsme se oklamali.
Jen jsme si v oči lhali.
A teď oba jen mlčky ležíme
a jenom se tváříme,
že je to všechno vlastně hrozně fajn…….
Ptám se: čí to byl nápad, kdo měl právo týhle noci?
Kdo z nás vlastně zneužil té moci,
co měl ve svých dlaních položených na tváři?
A proč se na sebe díváme dalekohledem jak hvězdáři???
Přijde vlastně ještě někdy ráno,
vykoukněte někdo z okna a řekněte ano,
protože mám strach, že tu takhle budem ležet napořád.
A zahodit tuhle chvíli je to jediné, co si můžem přát….
Až ráno vyjde slunce,
vydáme se každý jiným směrem.
Byli jsme nevěrní každý sám sobě.
Něco jsi mi vzala, něco jsem vzal tobě.
A už se nikdy nikde nepotkáme.
Však to oba dva moc dobře známe…….
A to je všechno, co se stalo týhle noci….
