Nechtěné kouzlo

Někdy se kouzelníkova magie trochu zvrhne a místo obyčejného triku se začnou dít prapodivné věci.

***

„Tak, naše přehlídka mistrů ilusionistického umění se přehoupla do druhé poloviny. Už jste viděli jeden dramatický únik, zničehonic se před vámi zjevila helikoptéra, dívka se změnila v tygra, viděli jste mistra karetních triků i neposedný provaz. A teď, se svojí kouzelnou bednou a půvabnou asistentkou, přichází mladý ruský ilusionista Ivan Plušenko.“

Konferenciér domluvil a odešel do zákulisí. Pak se roztáhla opona dosud zakrývající část pódia. Před černou bednou položenou na metr vysokém stole stál mladý blonďatý muž v bílé volné košili a černých kalhotách. Vedle něj stála dívka v těsných stříbrných minišatech. Lidé v sále zatleskali.

Hned poté zazněla hudba od Vangelise, světla v sále potemněla, jen pár reflektorů svítilo na kouzelníka a jeho asistentku. Oba dva se otočili a přistoupili k bedně. Kouzelník zepředu a asistentka zezadu.

Obě dvě stěny bedny byly otevírací. Dole měly panty a nahoře byly zajištěny petlicemi připevněnými ke konstrukci bedny. Kouzelník vytáhl na řetízku pověšené zajišťující kolíčky. Stejně tak učinila i jeho asistentka. Potom oba dva naráz stěny otevřeli a ukázali tak publiku, že bedna je naprosto prázdná.

Pak přešla dívka dopředu a kouzelník se postavil k bedně z boku. Dívka vytáhla kolík z petlice, kterou bylo zajištěné víko bedny, a kouzelník víko zvedl. Poté vzal opodál stojící schůdky a přistavil je zepředu bedny. Dívka po nich vystoupala a vstoupila do bedny.

Kouzelník vzal schůdky a dal je zase stranou. Jeho asistentka si zatím v bedně lehla na bok a hlavu si podepřela rukou. Kouzelník přistoupil k zadní stěně bedny, zavřel ji a zajistil petlicí. Stejně tak učinil i s přední stěnou.

Dívka se na chvíli zvedla z bedny, dlaně si položila na její kraj, dala si na ně hlavu a usmála se na svého kolegu. Ten odkudsi vyčaroval růži a podal ji dívce. Dívka si ji vzala a zmizela v bedně. Kouzelník sklopil víko a také ho zajistil petlicí.

Potom se ze stropu spustila čtyři lana se skobami. Kouzelník jednu skobu po druhé upevnil do malých ok na rozích bedny. Když to dokončil, postavil se dozadu za bednu a napřáhl nad ní ruce. Pak je prudce zvedl. Lana se napjala a bedna začala stoupat. Zastavila se asi pět metrů nad zemí.

Hned poté se z rohů bedny začalo kouřit. Po chvilce kouř celou bednu zahalil. Pak náhle kouzelník mávl rukama. V místech, kde byly petlice, se zablesklo, ozvala se rána a přední i zadní stěna se naráz otevřely. Když se kouř rozptýlil, mohli diváci zjistit, že je bedna prázdná. Dívka byla pryč, na dně bedny ležela jen růže. Kouzelník se uklonil a za nadšeného potlesku publika odešel do zákulisí…

***

Nataša se natáhla v bedně a počkala, až se zaklapne víko. Potom uvolnila popruhy nenápadně připevněné na zadní stěně bedny. Do dvou malých strčila nohy. Šlo to ztuha, popruhy byly těsné. Ale bylo to kvůli jejímu bezpečí. Pak se nacvičeným pohybem přitiskla ke stěně, upevnila si popruh v pase a pořádně ho utáhla. Nakonec položila růži doprostřed bedny a strčila ruce do posledních dvou popruhů.

Stihla to přesně. Hned poté totiž sebou bedna cukla a začala se zvedat. Když se zastavila, uslyšela Nataša zasyčení. To spustily dýmovnice ukryté v konstrukci bedny a také to byl signál, aby začala počítat do deseti. Už dobře věděla, že až dojde k desítce, malé nálože odpálí petlice, stěna se vyklopí a s ní to pěkně škubne.

Jenže tentokrát bylo něco špatně. Ačkoliv by neměl kouř do bedny vůbec pronikat, byla ho bedna během pár vteřin plná. Pálil Natašu v očích, štípal v nose. Začala slzet a rozkašlala se. Měla nutkání vytáhnout ruce z popruhů a dát si je před obličej. Jenže si uvědomovala, že stěna se co nevidět vyklopí a nemuselo by to dobře dopadnout. Pak se v bedně náhle zablesklo a ona omdlela…

***

Boris se Sergejem stáli nad bednou a zmateně se dívali na spokojeně se usmívajícího Ivana, který právě přicházel z pódia.

„Co je? Kde je Nataša?“ zeptal se Ivan. Boris se Sergejem se na sebe podívali, potom se podívali na Ivana a pokrčili rameny.

„No tak, kde je?“ zeptal se jich Ivan už přísněji.

„My… Nevíme,“ odpověděl mu Boris.

„Jak, nevíte!“

„No, nevíme. Když jsme stáhli bednu z pódia a sundali ji z jeřábu, tak tam Nataša nebyla,“ řekl mu Sergej a Ivan z jeho znepokojeného hlasu vycítil, že nejspíš asi mluví pravdu.

„Tak to mi řekněte, kde je?“ začal být Ivan už notně nervózní.

„Já fakt nevím,“ odpověděl mu Boris a nechápavě se podíval na bednu. „Vypadá to, jakobys ji opravdu nechal zmizet…“

***

Nataša otevřela oči, ale nic neviděla. Okolo ní byla naprostá tma. Zašátrala rukama kolem sebe. Po hmatu poznala, že leží v bedně. Ale ne v té, s kterou už tolikrát vystupovala. V nějaké jiné, cizí, neznámé.

Zaslechla hudbu. Vangelis. Přesně ta samá skladba, při které dělali s Ivanem svůj trik se zmizením. Jenomže tohle není jejich trik. Tohle je něco jiného. Dostala strach.

Pak se bedna lehce zachvěla. Nataša se strachem očekávala, co se bude dít. Zjistila to za chvíli. Vršek bedny se dal do pohybu a pomalu sjížděl dolů. Nataša vykřikla. Pak sebou začala zmítat, snažila se dostat ven, bušila do boků bedny, křičela. Všechno marně. Jakoby ji nikdo neslyšel.

Víko sjíždělo pořád níž a níž a Nataša měla čím dál míň prostoru. Už se ani nemohla pořádně hýbat. Děs pomalu ovládal její mysl i celé tělo, přestala sebou zmítat, přestala mlátit do bedny, přestala křičet. Už  cítila víko nad svou hlavou. Zvedla ruce v zoufalé snaze víko zastavit. To ale stále nemilosrdně klesalo. Ucítila bolestivé křupnutí v levici. Pak se v bedně náhle zablesklo a Nataša ztratila vědomí…

***

Nataša otevřela oči. Levá ruka ji nesnesitelně bolela. Byla zlomená. Přitiskla si ji k hrudníku a druhou rukou si ji držela. Pak si teprve všimla, kde je. Stála v nějaké vysoké, ale úzké bedně. Na každé straně měla bedna nad sebou dva podlouhlé otvory, které bednu dělily na tři části.

Zaslechla hudbu. Zase tu známou skladbu od Vangelise. A zase byla někde, kde neměla být. Zase se dělo něco podivného. A ona vůbec nevěděla, co.

Náhle ucítila palčivou bolest ve stehni. Podívala se dolů. Ostrý břit, který kdosi zastrkoval do bedny, se jí pomalu zařezával do nohy. Nataša si z hrůzou uvědomila, co je to za bednu. Vykřikla. Pak se v bedně náhle zablesklo a Nataša už o sobě víc nevěděla…

***

Nataša otevřela oči. Ležela schoulená na dně nějaké bedny. Zlomenou ruku si stále držela u hrudi, z poraněného stehna jí tekla krev. Sedla si a prohlédla si bednu. Byla asi metr vysoká a stejně tak i široká a dlouhá. Její dva protilehlé boky byly proděravěny spoustou malých otvorů.

Zaslechla hudbu. Sotva si však stačila uvědomit, že je to Vangelis, pronikl jí levým ramenem zezadu meč. Nataša se vyděšeně podívala na propíchnuté rameno. Pak zajel do bedny zepředu druhý meč a projel jí pravým bokem. Natašin děs dostupoval vrcholu. Dívala se na své probodené tělo, celá se třásla a prudce dýchala.

Potom se otvory proti ní najednou něčím zaplnily. Ve světle pronikajícím druhou děrovanou stěnou uviděla čím. Proti ní směřovala spousta špičatých hrotů mečů. Nataša vytřeštila oči a strašlivě, nelidsky vykřikla. Pak se náhle v bedně zablesklo a Nataša pozbyla vědomí…

***

„Pane Plušenko, je mi líto, ale zatím jsme ji nikde nenašli,“ pravil policejní důstojník zdrcenému mágovi. „Moji muži stále prohledávají celý dům, ale…“

„Řekněte mi, kde je. Řekněte mi, co se mohlo stát. Vždyť už jsme to kouzlo, a nejen tohle, dělali tolikrát, a nic. Nic podobného se nikdy nestalo,“ podíval se zoufale Ivan na policistu. Policista jen mlčky sklopil hlavu. Pak pohlédl na zavřenou bednu.

„Víte, pane Plušenko,“ promluvil poté k Ivanovi. „Obávám se, že mi asi budete muset vysvětlit princip vašeho kouzla. Nevím, jestli, ale možná, že nám to snad nějak pomůže při pátrání.“

Ivan chvíli zamyšleně hleděl na policistu, a bylo na něm vidět, jak si je jistý, že to nebude nic platné. Pak ale začal rezignovaně vysvětlovat.

„Ten trik, vlastně to ani není žádnej náročnej trik. Na zadní stěně bedny jsou popruhy, do kterých si Nataša po zavření bedny vleze. Pak, když se stěny vyklopí, tak Nataša visí na té zadní stěně a z publika není vidět. Ten dým a ty další blejskavý efekty jsou tam jen kvůli tomu, aby si toho nikdo opravdu nevšiml.“

Policista se díval na Ivana a hlavou se mu honilo, jak hloupě se lidi vlastně nechávají nachytat. Ale na tom je to přece všechno založené, že se lidi nechávají nachytat. Ani on vlastně není vyjímkou.

„Můžete mi tu bednu a ty popruhy ukázat?“ zeptal se pak.

„Proč ne. Stejně už je to všechno k ničemu,“ odpověděl mu sklesle Ivan. Pak se zvedl a spolu s policistou přešel k zadní stěně bedny. Vytáhl kolíčky z petlic a bednu otevřel. Oba dva najednou zůstali překvapeně stát.

„Proboha, Natašo,“ řekl šokovaně Ivan při pohledu na dívku schoulenou v koutě bedny. Celá se třásla, ruce si křečovitě tiskla k tělu, z ran na rameni, boku a stehně jí tekla krev. A její pohled. Už to nebyl pohled té příjemné dívky předtím. Tohle byl pohled člověka vyděšeného k smrti. Člověka, jemuž chybělo málo, aby zešílel hrůzou.

Ivan k ní natáhl ruku a lehce se jí dotkl. Ona ucukla. Zkusil to znovu. Nataša se po něm ohnala a praštila ho. Ivan ji zkusil chytit za ruku. Nataša sebou začala zmítat a rozkřičela se: „Né… Né… Nééééééééééééééé!!!“

Facebooktwittermail

2 komentáře u „Nechtěné kouzlo“

    1. Ne vždy je potřeba, aby se vše vysvětlilo… U hororů zvlášť. A u o podobné vykopávky, která je navíc ještě starší, než je uvedené datum, a visí tady jen tak z lítosti a sentimentu, to rozhodně potřeba už vůbec není… 🙂

      Každopádně díky za návštěvu… 😉

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..