Vločka

Z modrého nebe zářilo slunce a po dlouhých pošmourných týdnech zase vracelo na tváře lidí dávno ztracený úsměv. Zima ještě vládla, ale v drobných náznacích dávalo jaro vědět, že se pomalu zase chystá vrátit. Zafoukal vítr. Odkudsi přihnal malý zapomenutý mrak. A z něj zčistajasna vypadla jedna jediná sněhová vločka. S pomocí větru pomalu klouzala k zemi. Rozhlížela se. Viděla pod sebou město, ulice, lidi, domy, střechy pokryté zbytky sněhu. „Sestřičky,“ zasmála se vločka a namířila si to na jednu ze střech. Těšila se, jak se uchýlí do společnosti již dlouhý čas žijících sněhových vloček a bude si s nima povídat o světě, jaký je. Vždyť už na něj nějaký čas shlížely. Jenže jeden ze slunečních paprsků si osaměle letící vločky všiml. Namířil si to přímo na ní a nemilosrdně ukončil její dosavadní existenci. Místo vločky letěla k zemi jen malá kapka. Minula střechu a zamířila si to přímo mezi lidi, kde dopadla na tvář jedné dívky. Pomalu po ní začala stékat. Dívka ji okamžitě setřela a podívala se nahoru. Viděla jen modrou oblohu bez jediného mraku. Zakroutila hlavou a šla dál. Vítr přestal foukat…

Facebooktwittermail

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..