Vlk

Občas se vyplatí prohrabat se mejly. Takhle jsem tam zase objevil jednu zapadlou věcičku, co se mi tam válela už od června. Mám z ní pocit, že jsem měl asi tenkrát lehkou melancholii, kdo ví… Tak to sem přihodím a jsem zvědav, co kde zase objevím… 🙂

***

Osamělý vlk se toulal krajinou. Okolní svět byl zapadaný sněhem, skrytý ve tmě. Hvězdy byly schované za mraky a jen slabý svit měsíce se dokázal prodrat skrz. Sem tam se snášely vločky a pomalu zakrývaly jeho stopy. Ale nebyly dost rychlé, aby je dokázaly skrýt očím lovce, který po nich kráčel. Zahalený do teplých kožešin, s batohem na zádech a puškou v ruce. Neomylně sledoval vlka, který nikam nepospíchal. Stopoval ho už několik hodin s neskutečnou trpělivostí. Už od míst, kde se vlk utkal s jeho psem. Mladé, ale dosud nezkušené zvíře nemělo proti ostřílenému vlkovi jedinou šanci. A lovec teď nechtěl zase dát jedinou šanci vlkovi. Byl odhodlaný ho najít a zabít, i kdyby to mělo trvat dny nebo týdny. Po čase si lovec všiml, že se stopy začaly stáčet a ve velikém oblouku se vracet zpátky. Zpátky za něj! Připadalo mu, jako by vlk o něm věděl a chtěl mu vpadnout do zad. Ale to přece není možné, žádný vlk není tak chytrý. Lovec se zamyslel. Co dál? Jít po stopách dál a nebo se vrátit? Než se ale stačil rozhodnout, zaslechl za sebou zavrčení. Lovec si pomalu sundal rukavice. Teď bude muset být rychlý. Napočítal do tří, nadechl se, sáhl po řemenu pušky a než se stačil otočit, už ji svíral v rukou. Jenže v tu samou chvíli skočil i vlk. Lovec bez váhání zmáčkl spoušť. Vyšla rána… O chvíli později ležela ve sněhu dvě těla. Lovcovo s prokousnutým hrdlem a přes něj vlčí se střelnou ranou v krku. Začlo chumelit…

Facebooktwittermail

Jeden komentář u “Vlk”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..