Motto:
Na hradě Okoři,
světla už nehoří,
bílá paní šla už dávno spát…
…ale někde jinde se začínaj dít věci!
Na slovíčko
Je červen a já slíbil, že v průběhu června se vám dostane do ruky další večerníček. A tak tu tedy je. Tentokrát jsem hrábl do archivu a vytáhl povídku, kterou jsem před rokem dopsal, před půlrokem doladil a poslal do jedný soutěže (ale kde nic, tu nic) a teď ji tedy nabízím k přečtení i vám. Co kdy bude dalšího, to teď absolutně netuším. Snad možná ještě „letos“…
A o co jde ve večerníčku č. 2? Protože se blíží léto, dovolil bych si drobné varování pro vaše toulky, že na slovech opilých starců může i něco být, že normální bouřka bývá někdy nenormální a starý opuštěný hrad nemusí být tak zcela opuštěný…
A tak poslyšte příběh, jenž se jmenuje
***
Totberg
Bill se podíval do mapy. Podle ní už by se před ním co nevidět měla objevit zřícenina hradu Totbergu. Místo jeho dnešního noclehu. A taky úkryt před bouřkou, jak mu napovědělo vzdálené hřmění. Stačí už jen vyjít z lesa a…
Už ho uviděl. Stál na menším kopci a vypadal velmi zachovale. Několik metrů vysoké hradby obepínaly zdi hradního paláce a vedly od jedné věže, nízké a hranaté, ve které byla vstupní brána, ke druhé, vyšší a kulaté. Takhle, za podvečerního šera, vypadal docela mysticky.
K hradu směřovala polní cesta vedoucí okolo jedné osamocené chalupy. Na její zahradě stál jakýsi děda a v rychlosti ještě shrabával posekanou trávu, aby mu přes noc nezmokla. Evidentně měl dobrou náladu, protože si pískal. Láhev s čirou tekutinou a nálepkou slivovice stojící na okně Billovi prozradila proč.
„Dobrý večer, dědo,“ zahlaholil Bill.
„Nazdar, trempe,“ odpověděl mu zvesela děda. „Kampak jdeš?“
„Na hrad, dědo, na hrad. Schovat se před bouřkou.“
„Na hrad?“ zamračil se náhle děda a ustrašeně se podíval ke zřícenině. „Já být na tvém místě, šel bych jinam.“
„A pročpak?“ zeptal se zvědavě Bill.
„Víš, o spoustě hradech se říká, že jsou strašidelné. Ale to, co se říká o Totbergu, ani zdaleka nedosahuje skutečnosti.“
„Copak, snad tam po hradbách nechodí bílá paní?“ usmál se Bill, ale děda po jeho vtipu zůstal vážný a Billovi se zdálo, že se dokonce ještě více zachmuřil.
„Tys asi ještě o Totbergu nic neslyšel,“ řekl děda, položil hrábě, přešel k oknu a důkladně se napil z láhve. Potom pokračoval.
„Víš, za nocí, takových, jaká bude dnes, když přijde bouřka a blesky lítají po obloze jako splašený, dějou se na hradě děsivé věci. Jsou odtamtud slyšet výkřiky, sténání, rány, občas se tam objeví záhadná světla. A párkrát jsem tam viděl i šlehat plameny několik metrů vysoké. A když jsem se tam šel ráno podívat, nenašel jsem tam nic. Žádné zbytky po ohni, žádný popel, nic.“
Bill se usmál a pak pohlédl na láhev. Jemu bylo jasné, na čem jsou založeny ty plameny a výkřiky. A navrch, i kdyby se z hradu nějaké výkřiky ozývaly, jak by je mohl tady zaslechnout, za bouřky a půl kilometru od hradu?
„Ty se možná směješ, ale já vím, o čem mluvím. Už jsem viděl pár takových, jako ty. Mysleli si, že jsou to jen báchorky. Šli na hrad přenocovat a už je nikdy nikdo neviděl. Já sám bych se k tomu hradu za noci, potom, co jsem tam kdysi zažil, ani nepřiblížil,“ řekl děda při pohledu na Billův pobavený úsměv. Potom se znovu napil a pokračoval ve vyprávění.
„Šli jsme tam jako kluci, já a mí dva kamarádi, zjistit, co je na těch pověstech pravdy. Bylo to po setmění, za bouřky, hromy práskaly jako nikdy předtím a blesky šily do země všude okolo hradu. Už jen to stačilo, aby se jeden z kamarádů otočil a šel domů. Já s tím druhým jsem šel dál.
Prošli jsme bránou a octli se na nádvoří. Oba dva jsme měli v kalhotech, ale klukovská čest nám nedovolovala otočit se a odejít. A pak se to stalo. Odkudsi z hradního paláce se ozval strašlivý výkřik. Šíleně jsem se vyděsil. Pak už jsem na nic nečekal, vzal nohy na ramena a pelášil z hradu, seč mi síly stačily. Nevím, jestli můj kamarád běžel za mnou. A nikdy jsem se to ani nedozvěděl, protože od oné noci už jsem ho nikdy neviděl.“
„No, dědo. Já na ten hrad stejně půjdu. To strašení mě zajímá,“ nenechal se Bill odradit dědovou historkou, o které si stejně myslel, že také pochází z jeho láhve.
„Rozmysli si to. Nevíš, co by se ti tam mohlo stát.“
„No, jak tak na to koukám,“ podíval se Bill na blížící se bouřkové mraky, „ jestli se budu rozmýšlet, tak asi zmoknu. Hezkou noc, dědo.“
Děda už nic neříkal a jen se díval za odcházejícím trempem. Doufal, že ho takhle uvidí i ráno scházet z hradu. Ale nebyl si tím vůbec jistý. Jeho zkušenosti a znalost událostí minulých ho v tom utvrzovaly. Ještě se napil z láhve a pak, nemysle na to, že ještě nemá shrabanou trávu, zašel do chalupy.
Bill pomalu vystoupal k hradu. Z dálky vypadal zachovalejší. Teď viděl, že se zdi drolí a rozpadají a za pár let z něj bude opravdová zřícenina. Potřeboval by trochu péče. Vyčistit od travin, náletových stromků a keříků, zpevnit zdi. Byla by škoda, kdyby se měl takovýhle pěkný hrádek rozpadnout.
Bill prošel branou a vstoupil na nádvoří. Před ním stály zbytky hradního paláce. Byly to už jen obvodové zdi. Střecha i podlahy byly samozřejmě dávno pryč. Tohle mu úkryt před bouřkou neposkytne. Obešel ho a šel ke kulaté věži. Byla asi patnáct metrů vysoká a na její vrchol vedlo kamenné točité schodiště. Přízemí věže bylo docela prostorné a relativně čisté. A díky schodišti bylo i chráněné před deštěm. Bill se rozhodl, že tu přespí.
Hodil usárnu pod schody a pak šel před hrad nasbírat dříví. Hřmění zatím zesilovalo a obrovské černé mraky už byly nedaleko. Od hradu mohl krásně vidět, jak jeden blesk za druhým sjíždí z oblohy do lesa, kterým ještě před hodinou procházel. Chvíli se díval, pak sesbíral hromadu klacků a odnesl ji do věže.
Položil ji hned za vchod, pak bleskově nalámal pár klacíků a za chvíli už oheň krásně hořel. Z usárny vytáhl buřta, nařezal ho, napíchl na klacek a začal si ho opékat. Po chvíli se nad hradem prudce setmělo a ozvala se obrovská rána. To bouřka dorazila až sem. Bill dopekl buřta, vyndal si s usárny zbytek chleba, sedl si s jídlem do vchodu věže a bouřku sledoval. Blesky křižovaly oblohu, jeden hlasitý hrom následoval druhý, vanul prudký vítr. Kupodivu ale nepršelo.
Jeden z blesků zajel do země těsně vedle hradu. Hned poté strašlivě zahřmělo. Další blesk uhodil do stromu před hradem a přerazil ho vejpůl. A také byl následován hlasitým zahřměním. Vítr přestal náhle vát. Vypadalo to, jakoby se bouřka rozhodla zastavit se zrovna nad tímto hradem a způsobit tu co největší zkázu.
Další a další blesky sjížděly do bezprostředního okolí hradu a hřmění se slilo takřka v jeden nepřetržitý, příšerně hlasitý zvuk. Bill na to vyjeveně zíral. Takovouhle bouřku ještě nikdy v životě nezažil. Začaly se ho zmocňovat podivné nepříjemné pocity. Měl dojem, jakoby ta bouřka měla být předzvěstí ještě nečeho horšího, děsivějšího.
Potom si vzpomněl na vyprávění dědy z chalupy. V podvečer, ještě za zbytků světla, to se tomu jenom smál a přišlo mu to jen jako hloupé báchorky. Ale teď, za noci, za tmy, za téhle odporně děsivé bouřky, ty báchorky dostávaly úplně jiný rozměr. Rozměr hrůzyplné reality. Nechtěl si to přiznat, ale začínal se bát.
Najednou sebou vylekaně trhnul. Zvuk, který zaslechl odkudsi z hradu, mu připadal jako zasténání. Zasténání člověka. Ale to bylo nemožné. Byl si naprosto jistý, že je na hradě sám. To se mu muselo jen zdát. V tomhle randálu z bouřky všechny ostatní zvuky ztrácejí na zřetelnosti a k jeho uším se mohou donést trochu zkreslené.
„Ááááááá!“ Bill vystrašeně vyskočil na nohy. Tohle už slyšel zřetelně a jasně. Tohle byl lidský výkřik. I v tom hlasitém hřmění to poznal. Nemohl se mýlit. Někde v hradním paláci kdosi vykřikl.
Vyšel z věže a pomalu šel k němu. Teď už se nepokrytě bál. Nevěděl, co nebo kdo tam je mezi těmi zdmi. A přemýšlel, zda to opravdu chce zjistit. Zastavil se. Možná by bylo lepší zalézt zpátky do věže a počkat, až ta bouřka přejde. Nebo se sebrat a rovnou odsud zmizet. Asi měl dědu poslechnout a vůbec sem neměl chodit.
Náhle za sebou zaslechl zachrčení. Otočil se. Ve světle blesků před sebou viděl mohutnou postavu. Byl to holohlavý muž ve vysokých botách, tmavých kalhotech a vestě. V ruce třímal veliký klacek. A než se vůbec stihl Bill zamyslet nad tím, co udělat, praštil ho holohlavec tím klackem do hlavy. Bill se zhroutil na zem a co se s ním dělo dál, už nevnímal…
***
Bill otevřel oči, zvedl hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Ležel v nějaké kamenné kobce bez oken, osvětlené hořící loučí. Vzduch v ní byl vlhký a nepříjemně páchl hnilobou. Z kobky vedly dřevěné dveře bez kliky a s malým zamřížovaným okýnkem. Zvedl se, přešel k nim a pohlédl okýnkem ven. Za dveřmi vedla několik metrů dlouhá chodba zakončená stejnými dveřmi, jakými se teď díval. A podobné dveře byly i po stranách chodby. Na každé straně dvoje.
Bill se opřel do dveří. Ale ty držely pevně zavřené. Jak mohl vidět na ostatních dveřích, musely být z druhé strany zajištěny petlicí. Vztekle do nich kopl. „Zatraceně,“ ulevil si. Potom si pod ně sedl a přemýšlel, co dál.
„Haló, chlapče?“ ozvalo se z chodby. Bill zvedl hlavu. V první chvíli si nebyl jist, zda se mu to jenom nezdálo.
„Hej, chlapče!“ Nezdálo. Odněkud z chodby ho volal chraplavý stařecký hlas. Zvedl se, podíval se okýnkem a zeptal se: „Je tam někdo?“
„Ano, chlapče,“ odpověděl mu hlas.
„Kdo jste?“
„Já, já jsem tady vězněm. A kdo jsi ty?“
„Mně říkaj Bill. Můžete mi říct, kde to jsem?“
„Já sám nevím. Od tý doby, co jsem tu, jsem neměl možnost si to tu…“
Staříkova slova byla přerušena otevřením dveří na konci chodby. Bill se zvedl a podíval se okýnkem. Chodbou šel holohlavec, kterého si dobře pamatoval z bouřlivého setkání na nádvoří hradu. V každé ruce nesl misku. Přišel ke druhým dveřím napravo, jednu misku položil vedle nich a otevřel je. Objevily se dvě stařecké ruce a misku si vzaly. Holohlavec dveře hned zase zavřel. Potom přišel ke dveřím Billovi kobky. Druhou misku položil vedle nich a pootevřel. Bill se díval na misku a váhal, zda si ji má vzít. Potom se podíval na holohlavce. Ten ale jen tupě zíral vpřed a čekal.
„Dělej, chlapče. Vem si ji,“ zavolal na něj stařík. Bill se tedy pro misku sehnul. Holohlavec pak dveře zavřel a odešel. Bill se podíval do misky. Byla v ní zelená tekutina s několika kousky zeleniny. Jídlo. Jenže Billovi se vůbec nechtělo tu břečku ochutnávat.
„Sněz to, chlapče,“ ozval se stařík, jakoby vycítil Billovo váhání. „Vypadá to divně a nechutná to ani nijak skvěle. Ale po pár soustech si na tu chuť zvykneš.“
Bill po chvilce váhání z misky upil. Chuť byla nevýrazná, spíše vodová, jen slabě zeleninová a nakyslá. Bill nakonec všechnu tekutinu vypil a rukama snědl rozvařené kousky zeleniny. Potom misku položil ke dveřím, sedl si, opřel se o zeď a přemýšlel.
Kam se to vlastně dostal? Někam do minulosti? Do ztraceného podzemí pod hradem? Do jiné dimenze? Do pekel? A jak se sem vůbec dostal? Nikdy příliš nevěřil na strašidla, záhady, tajemno. Ani v boha. A teď najednou tohle. Za jedné podivné bouřky na hradě Totbergu ho nějaké záhadné děje pohltily. Totberg. Mrtvý kopec. Opravdu trefný název.
Billa vytrhly z myšlenek kroky na chodbě. Dveře od jeho kobky se otevřely a v nich se objevil holohlavec. V ruce držel hůl. Bill se na něj díval a se strachem očekával, co se bude dít. Holohlavec se napřáhl a praštil ho do nohou. Bill vykřikl bolestí a chytil se za nohy. Holohlavec se znovu napřáhl a Billa praštil do hlavy. Billovi se zatmělo před očima a víc už o sobě nevěděl.
Holohlavec ho chytil za vlasy a táhl ho chodbou pryč. Stařík se na ně díval skrze mřížku ve dveřích. Tohle už viděl mnohokrát. Jak holohlavec táhl někoho pryč a pak ho nesl zpátky zmláceného, zkrvaveného, se zlomenými údy. Stále dokola a dokola. A nakonec už zpátky nikoho nepřinesl…
***
Bill se probral s neskutečně bolavou hlavou. Visel přivázaný na žebříku, svlečený do půli těla, bos, jen v kalhotech. Podíval se okolo sebe. Podle všeho byl v mučírně osvětlené loučemi. Před ním stála výheň obložená železy různých tvarů, kleštěmi, bodáky. Na zdích visela pouta, ze stropů trčely háky.
Na jednom z těch háků visel člověk. Byl nahý, vyhublý na kost, obličej měl zkroucený bolestí. Ruce měl svázány provazem a za ten provaz byl pověšen. Náhle hlasitě zasténal a zaškubal sebou. Přitom se otočil k Billovi zády. Měl je rozšvihány do masa. Na mnoha místech úplně chyběla kůže a celé nohy měl pokryty zaschlou krví, která mu ztekla z ran. Bill se zachvěl. Kdo ví, co teď čeká jeho.
Do místnosti vstoupil holohlavec se džberem vody v ruce. Podíval se na Billa. Jeho obličej byl prost jakýchkoliv emocí, nedalo se poznat, na co myslí. Potom se obrátil k muži visícímu na háku. Vodu ze džberu mu vychrstl na záda. Muž sebou škubl a slabě vykřikl.
Holohlavec položil džber a přešel k němu. Otočil ho čelem k Billovi. Bill se mu podíval do obličeje. Takový pohled smíchaný ze šíleného zoufalství a bolesti ještě neviděl. V jeho očích četl prosbu: „Prosím, už dost, už dost.“ Ani on, ani Bill netušili, že prosba bude brzy splněna. Ale způsobem až příliš krutým a nelidským.
Holohlavec vytáhl zpoza výhně meč se širokou čepelí. Uchopil ho do obou rukou a postavil se kousek za muže. Chvíli se na něj díval. Potom se rozpřáhl a jedinou ranou uťal mužovi nohy v půlce stehen. Z pahýlů vytryskla proudem krev a během okamžiku zbarvila podlahu do ruda.
Muž se rozkřičel. Byl to příšerný křik, nelidský, naplněný neskutečnou bolestí. Pronikal Billovi do uší a zarýval se mu hluboko do mozku. Billovi přeběhl mráz po zádech a naskočila mu husí kůže. Chtěl si zakrýt uši, ale nemohl. Musel ten křik poslouchat až do úplného konce. Alespoň zavřel oči, aby neviděl mužovu agónii.
Po chvíli muž přestal křičet. Jeho zmučené tělo už tak silný nával bolesti nedokázalo vydržet a on zůstal viset bez života. Bill otevřel oči a s obrovskou nenávistí se díval na holohlavce. Ten se ale tvářil naprosto lhostejně. A se stejnou lhostejní se znovu napřáhl a odsekl muže od pravé ruky. Zbytek mužova těla se zhoupl a krev, která vystříkla z pahýlu, dopadla holohlavcovi do tváře. Holohlavec si ji otřel, napřáhl se potřetí a odsekl i druhou ruku. Zkrvavené torzo spadlo na zem.
Holohlavec přišel k Billovi a otřel meč o jeho kalhoty. Potom ho opřel o výheň a odešel. Bill se podíval na ruce visící na provaze, na hromadu masa, které dřív bývalo člověkem, na kaluž krve. Ani se na to nechtěl dívat, ale jeho oči tím vším byly neodbytně přitahovány. Najednou se mu z toho zvedl žaludek a pozvracel se. Začala se mu motat hlava. Nakonec omdlel.
Když se probral, rozkouskovaná mrtvola byla pryč. Dokonce i kaluž krve byla uklizená. Bill nevěděl, jak dlouho byl bez sebe. Ale asi dlouho. Cítil hlad, ale to mu nevadilo. Horší byla žízeň, která ho posedla.
Do mučírny vešel holohlavec. Nesl misku z jídlem. Prošel okolo Billa, pokračoval dveřmi ke kobkám a tam dal misku staříkovi. Potom se vrátil a podíval se na Billa. Asi poznal, co chce, protože odešel a vrátil se se džberem vody. Postavil ho před Billa. Pak šel ke kobkám, sebral staříkovi misku, odešel a už se nevrátil.
Bill se podíval na džber. Čerstvá, čistá voda ho přitahovala jako květ včelu. Tak rád by se jí napil. Jenže byl přivázaný na žebříku. Trhnul rukama, ale provazy držely pevně. Zkoušel to znovu a znovu. Po chvíli toho ale nechal. Bylo to marné a zbytečné. Zůstal viset na žebříku a přemýšlel o všem, co se dosud stalo. Po pár hodinách ho přemohl spánek.
Když se vzbudil, visel stále na žebříku. Hlad byl ještě silnější a žízeň takřka nesnesitelná. Džber s vodou před ním pro něj teď byl středobodem vesmíru. Udělal by cokoliv, aby se k němu dostal. Začal sebou škubat a trhat, snažil se přervat provazy. Ale ty byly silnější než on. Nakonec se vyčerpal, jen bezmocně visel a zíral na džber.
Po pár hodinách šílená touha po vodě úplně zastřela jeho rozum. Bylo to to jediné, po čem toužil. Voda! Voda! Ta čirá tekutina ve džberu před ním. Učinil poslední zoufalý pokus dostat se ze žebříku. Z posledních sil se vzepjal a s křikem zabral. Stalo se nečekané. Provaz, kterým měl ruce svázané, praskl. Ale protože to nečekal a nohy měl stále přivázané, převrátil se dopředu. Praštil sebou o zem, hlavou trefil džber a veškerou vodu z něj vylil. Ale o tom už nevěděl…
***
Bill pomalu přicházel k sobě. Ležel opět v kobce. Vedle něj stál džber s vodou a miska s jídlem. Okamžitě se vrhl na džber, zvedl ho a začal hltavě pít. Po pár hltech se mu ale zvedl žaludek. Tak náhlý příval studené vody po dlouhé době pro něj byl až příliš velký šok a všechnu vodu vyhodil na zem. Jak dlouho už nepil. Za celou dobu, co je tu, měl akorát jedinou misku s vývarem. Za celou dobu. Co to vlastně znamená? Čtyři dny? Pět? Šest? Týden? Jak tohle mohl vědět, když je zavřený někde, kde ani nemůže sledovat střídání dne a noci.
Bill se pomalu vydýchal a potom se znovu napil. Tentokrát opatrněji a po malých doušcích. Žaludek už vodu přijal a Bill se konečně zbavil žízně. Odložil džber a sáhl po misce. Pomalu rukou vyjídal překvapivě velké kusy zeleniny. Chutnaly skvěle. I když… Chuť zůstávala stejná, jako předtím. Ale teď mu přišla skvělá. Nakonec vypil i vývar.
Teď, nasycený a s uhasenou žízní, už se cítil líp. Otřesný zážitek z mučírny již na něj tolik nedoléhal, ale přesto, když si ho vybavil, se zachvěl. A taky pochopil holohlavcův zvrácený způsob mučení. Pochopil, že nyní už se může stát cokoliv. I to, že tady zemře.
Při té myšlence pocítil touhu po lidském slovu. Po větách, které by ho uklidnily, z kterých by vycítil, že se z tohohle může dostat. Zvedl se, postavil se k okýnku ve dveřích a zavolal na staříka.
„Haló, jste tam?“
„Chlapče?“ ozval se staříkův hlas.
„Ano?“
„Ach, to je dobře, že žiješ. Spal jsem, když tě nesl zpátky. Jak je ti?“
„Jde to,“ odpověděl Bill, ale sám přesně nevěděl, jak mu je. „Žiju.“
„Slyšel jsem tě křičet. Asi ti muselo být zle.“
„Už jste tam někdy byl?“ zeptal se Bill staříka.
„Né, vlastně né. Nikdy jsem nevyšel z téhle cely. Ani nevím, proč mě tu tak nechal. Snad všechny, kdo tu kdy byli, odvlekl za dveře. Nemám ponětí, co se tam s nimi dělo, ale museli tam strašně trpět. Ale mě naštěstí nikdy…“
„A jak jste tady dlouho?“ vpadl mu do řeči Bill.
„Už ani nevím. Roky.“
„A jak jste se sem vlastně dostal?“
„Ani přesně nevím. Pamatuju se jen, jak jsem jako kluk spolu s dvěma kamarády šel sem na hrad. Tenkrát byla strašlivá bouřka. Jeden kamarád to vzdal ještě před hradem. Z druhým jsme vešli dovnitř. Pak jsme zaslechli nějaký výkřik. Kamarád utekl. Co se pak stalo se mnou, to nevím. Probudil jsem se až v téhle kobce. A od tý doby jsem v ní zavřenej.“
Billovi se podlomily kolena a musel si sednout. Stejnou historku, jakou slyšel od dědy v chalupě, mu vyprávěl teď tenhle zavřený stařík. To znamenalo, že děda mluvil pravdu. A taky, že ten stařík tady musí být zavřený už dobrých padesát let.
Padesát let! Billovi se z toho čísla zamotala hlava. Padesát let! Celý život! Uvědomil si, že jeho vyhlídky nejsou o nic lepší. Možná skončí jako stařík. Zavřený v téhle kobce až dokud nezemře. Anebo dokud ho holohlavec nezabije.
„Hej, chlapče. Jsi v pořádku?“ ptal se trochu vylekaně stařík, když se Bill odmlčel.
„Já… Asi… Nevím…“ vysoukal ze sebe hlasem, ze kterého stařík poznal, že jeho slova s ním otřásla.
„Chlapče. Třeba se odtud dostaneš,“ snažil se ho povzbudit.
„Mrtvý?“ zeptal se sarkasticky Bill. Stařík neodpověděl. Nevěděl co. Bill měl totiž pravdu. Zatím všichni, které tady za ty dlouhé roky viděl, zemřeli. Krutě a nelidsky. A stejná smrt možná čeká i na něj.
Najednou se na chodbě otevřely dveře. Bill se zvedl a podíval ven. Spatřil holohlavce s holí v ruce mířícího ke dveřím staříkovi kobky. Otevřel je a vstoupil dovnitř. O chvilku později vyšel ven se staříkem přes rameno.
Teprve teď Bill viděl, jak stařík vypadá. Vyhublý, v potrhané špinavé haleně a kalhotech, dlouhé šedé vlasy a vousy. Obličej měl pobledlý a plný vrásek. Nad levým uchem mu slabým pramínkem tekla krev. Billovi vytanul na mysli obraz muže pověšeného na háku. Uvědomil si, kam holohlavec staříka nese.
„Hej!“ zakřičel do chodby. „Pusť ho! Slyšíš? Pusť ho, krucinál!“
Holohlavec se ani neotočil, prošel dveřmi a zavřel za sebou. Bill se bezmocně koukal do chodby. Potom vztekle praštil rukama do dveří, sedl si a opřel se o ně zády. Jako kdyby holohlavec četl jejich myšlenky. Jako kdyby neustále poslouchal jejich slova. Jako kdyby poznal, z čeho mají strach.
„Áááá!“ zazněl chodbou staříkův výkřik. Bill sebou trhnul. „Áááá!“ zaslechl ho znovu. A pak znovu. A znovu. A znovu. Stále dokola. Holohlavec ho musel bít svou holí. Bill si zakryl uši. Nechtěl to poslouchat, ale výkřiky si stále nacházely cestu do jeho uší. Zavřel oči a začal si pobrukovat nějakou melodii, kterou si zrovna vybavil. „Hm, hm hm, hmm…“ Splnilo to svůj účel. Jeho vnímání se soustředilo jen na melodii a staříkovy výkřiky takřka vytěsnilo z jeho mysli. Ani nepostřehl, že pomalu slábly, až ustaly úplně.
Bill si po chvíli přestal pobrukovat, otevřel oči a sundal ruce s uší. Neslyšel nic. Vládlo absolutní ticho. Stařík už byl možná mrtvý. Při své sešlosti těžko mohl vydržet holohlavcovo mučení. Stejně bylo s podivem, že tu stařík vydržel tak dlouho. Že ještě žil, že se jeho mysl nezbláznila.
S myšlenek ho znovu vytrhlo otevření dveří na chodbě. Vstal. Ani se nemusel dívat okýnkem, aby věděl, že je to holohlavec. A musel si jít pro něj. Určitě pro něj měl přichystánu další krutou scénu, podobnou té předchozí. Ale tentokrát se mu nepoddá. Tentokrát ne.
Přešel do středu kobky a postavil se čelem ke dveřím, odhodlaný se bránit. Dveře se za okamžik otevřely a dovnitř vešel holohlavec s holí v ruce. Snad jakoby si ani nevšiml Billova odhodlání. Anebo to nepovažoval za nutné zřetele. Z jeho lhostejné tváře se nedalo vyčíst nic.
Holohlavec stál dva kroky před Billem. Potom se ohnal holí po jeho hlavě. Bill se rychle skrčil a hůl prosvištěla nad jeho hlavou. Potom se prudce vymrštil proti holohlavcovi. Ten, překvapený tím náhlým útokem, zavrávoral a upadl zády na zem.
Bill na nic nečekal, vyběhl z kobky, zavřel za sebou dveře a zajistil je petlicí. Potom se rozeběhl chodbou. Za sebou zaslechl rány. Holohlavec se snažil vyrazit dveře. Bill si nebyl vůbec jist, zda dveře odolají. Před ním určitě, ale holohlavec byl několikanásobně silnější. Nemohl na nic čekat, musel najít cestu ven.
Vešel do mučírny. Na háku tam visel stařík. Byl nahý a strašlivě zmlácený. Jeho tělo bylo plné krvavých ran a podlitin, obličej měl plný modřin a oteklý. Ještě žil, ale byl v bezvědomí. Bill neváhal, sundal ho z háku a přehodil si ho přes rameno. Stařík byl lehčí, než očekával.
Rozhlédl se. Uviděl dveře, kterými předtím přicházel holohlavec. Tam musela být cesta ven. Šel k nim a otevřel je. Před sebou měl chodbu osvětlenou loučemi. Asi po dvaceti metrech se rozdvojovala. Doprava zahýbala kamsi do neznáma, doleva vedly schody někam nahoru. Jestli je někde východ, musel být na konci schodů.
Bill se po nich rozeběhl. Po chvilce zaslechl nějaký hluk. Hřmění. Někde tam nahoře zuřila bouřka. Musel jít správně. Šel. Po pár metrech stoupání nad sebou uviděl otvor. Konečně východ. Rychle jím vyběhl ven. Ocitl se mezi zdmi hradního paláce. Okolo zuřila bouře ještě strašnější než za předchozí noci. Blesky sjížděly okolo hradu jeden za druhým a hromy burácely tak silně, až uši zaléhaly.
Podíval se zpátky na otvor. Jak to, že si předtím ničeho nevšiml? Díra přes dva metry široká a dlouhá. Ale pak si vzpomněl. Předtím tam skutečně žádný otvor nebyl. Byla tam obrovská hromada kamenů. Ale tím se teď nemohl zabývat. Musel pryč. Pryč z hradu, pryč od holohlavce.
Proběhl dírou ve zdi, která dříve bývala dveřmi. Ocitl se pod kulatou věží. Ale brána byla na druhé straně. Chtěl se otočit a běžet okolo hradního paláce. Ale náhle dostal tvrdou ránu do zad. Pustil staříka a zhroutil se na zem. Za sebou zaslechl rachot. Ohlédl se. Před zdí stál holohlavec, držel v ruce kámen a chystal se ho hodit po Billovi.
Bill se vyděsil. Musel utéct. Nepřemýšlel nad tím kam, ale musel. Zvedl se ze země, rozeběhl se a vběhl do věže. Kámen hozený holohlavcem ho minul jen o chlup. Bill se rozeběhl po schodech nahoru. Rychle vyběhl na vrchol věže. Rozhlédl se. Odtud už nebylo kam utéct. Pak zaslechl dupot na schodech. Uvědomil si, že je v pasti.
V zoufalství sebral kámen z rozpadajícího se zábradlí ochozu. Když se na posledních schodech objevil holohlavec, mrštil jím po něm. Trefil ho do ramene. Holohlavec pod tím zásahem trochu zavrávoral. Pak ale vyběhl na ochoz. Bill si všiml jeho obličeje. Veškerá předchozí lhostejnost byla ta tam. Holohlavec zuřil. Šíleně zuřil.
Napřáhl se a praštil Billa vší silou do břicha. Bill se zkroutil bolestí. Holohlavec ho praštil do týla. Bill spadl na zem. Pak ho holohlavec chytil, zvedl ho do vzduchu a s výkřikem hodil z věže. Bill letěl vzduchem a křičel. Potom dopadl na zem vedle staříka.
Přežil to, alespoň prozatím. Celé tělo ho bolelo, pár kostí měl určitě zlomených, z rány na hlavě mu tekla krev. Kupodivu byl při vědomí. Zkusil se pohnout, ale bolest která jím při tom projela, byla nesnesitelná. Rozkašlal se. Z úst mu vytryskla krev. Jeho vnitřek musel být na padrť.
Očima zabloudil k vrcholu věže. Stál tam holohlavec a díval se dolů. Najednou sjel z nebe blesk a přímo do něj. Holohlavec spadl na znak. Pak ho Bill viděl, jak se snaží zvednout, drže se při tom zábradlí ochozu. Jenže, než se zvedl, trefil ho další blesk. Zmizel za hradbou. Potom Bill uviděl něco neskutečného. Z mraku sjely tři blesky, nad věží se spojily a na krátký okamžik zůstaly viset ve vzduchu. Pak s obrovskou ničivou silou udeřily do věže.
Vrchol věže vybouchl. Kamení se rozlétlo s ohlušujícím rachotem do okolí a dopadalo všude vedle věže. Když se rozptýlil kouř a prach, mohl Bill spatřit, že vrchol věže je pryč a s ním i holohlavec. Mohl. Jenže nespatřil. Už byl mrtvý…
***
Děda pomalu stoupal po cestě k hradu. I když o hradu už se dnes hovořit nedalo. Když na něj ráno pohlédl, nemohl uvěřit svým očím. Jemu tak známá silueta byla pryč. Kulatá věž byla z půli zbořená, hradby na mnoha místech úplně zničené, hradní palác už neexistoval. Snad jen hranatá věž vypadala pořád stejně.
Byla to opravdu šílená noc. Bouřka, která se nad hrad přihnala, byla nejhroznější, co kdy děda zažil. Byla silnější než bouře před čtyřmi dny, při které zmizel ten tremp. I o ní si myslel, že byla nejhroznější. Ale minulou noc byl vyveden z omylu.
Blesky šily do hradu jeden za druhým a hřmění bylo tak hlasité, že ani neslyšel vlastní vyděšené modlitby. A pak ten výbuch, co zaslechl krátce po půlnoci. Po něm měl dojem, že bouřka nabrala na ještě větší intenzitě. Když se během ní ke hradu podíval, nevšiml si, že hrad je ničen. Ale teď, při pohledu na hromady kamení, které dřív bývaly Totbergem, ho napadlo, že tu v noci muselo řádit snad samotné peklo.
Děda pomalu došel k bráně. Z dálky vypadala v pořádku. Teď viděl, že je stejně zničená, jako celý hrad. Z celé věže zbyly jen obvodové zdi, vnitřek se změnil na hromadu sutin. Tudy dovnitř projít nemohl. Ale hned vedle věže byly hradby rozbořené tak, že pro něj nebyl problém přes ně přelézt na hradní nádvoří.
Před sebou měl obrovskou hromadu kamení. Ještě včera to byly zdi hradního paláce. Další hromada kamení byla pod kulatou věží. Bezesporu její chybějící horní polovina. Jak může mít bouřka tak ničivé účinky? Jak mohla zbořit hrad a okolí přitom nechat netknuté? To opravdu nemohla být obyčejná bouřka.
Děda pomalu prošel okolo hromady a najednou zůstal zaraženě stát. Mezi kamením ležela dvě těla. Jedno bylo trempovo, druhé nějakého staříka. Děda se nejdřív sklonil k Billovi. Poznal hned, že je mrtvý. A tak mu zatlačil oči, dosud upřené ke věži.
Potom zaslechl zachroptění. Stařík ještě žil. Děda k němu přiskočil a podíval se na něj. Byl nahý, špinavé tělo měl samý šrám a modřinu, stejně tak i pobledlý a vrásčitý obličej zarostlý šedivými vlasy a vousy. Děda si sundal bundu a podložil jí staříkovi hlavu. Stařík k němu stočil svůj bolestí naplněný zrak. Chvíli na něj hleděl. Náhle se jeho obličej rozjasnil a stařík se lehce usmál. Potom mu z očí vytryskly slzy.
Děda se pořádně podíval do staříkovi tváře. Nevěděl proč, ale připadala mu známá. I přes ty dlouhé vlasy a vousy. I přes to stáří. Začal se probírat svými vzpomínkami, ale nemohl si nic vybavit. A pak si najednou vzpomněl. Vzpomněl si, odkud zná ty rysy ve staříkově obličeji. Vzpomněl si, komu patřily ty oči. Bylo to dávno, hrozně dávno, ale byl si jistý, kdo to před ním leží. Leží a umírá.
Chytil staříka za ruku a usmál se. Stařík jeho ruku z posledních sil stiskl. V tom stisku a jejich pohledu bylo všechno. Všechny jejich myšlenky a slova, která ani jeden z nich nemusel říkat. Všechny jejich pocity, dlouhá léta ukrývané v jejich nitrech. A také pocity s tak náhlého, už nečekaného setkání.
Staříkův stisk náhle povolil. Jeho ruka se uvolnila a sklouzla na zem. Z jeho úst se vydral poslední výdech. Děda se díval do staříkových mrtvých, ale šťastných očí. A přitom se rozplakal…
***
Od oné noci už nad Totbergem nikdy žádná bouřka nezuřila…
Pozn.: Oficiálně vydáno červen 2002
