Motto:
Co skrýváš za víčky
a plameny svíčky,
snad houf bílejch holubic
nebo jen žal…
Robert Křesťan
Na slovíčko
No je tomu dávno pradávno, co se mezi vámi objevil poslední z mých dvou večerníčků (uf, astronomické číslo, jen co je pravda). Někdy v červnu roku tohoto to bylo krásné půlkulaté jubileum. A tak to už docela uzrál čas na další příběh. Nebo se vám snad zdá pět let málo? Hehe.
Ale než se na něj vrhneme, podíváme se trošku do historie. A proč? Protože tento příběh vydávání večerníčků vlastně nastartoval. Vše začalo jednoho krásné únorového večera na skoro zimním vandru do oblasti Roverských skal (near the village Blíževedly, kam stejně vedou všechny cesty), na kterém chyběla jen ta zima, ve srubu Kačabača, kdy mě Matěj s Krakenem (vlastním jménem David pro neznalé a pochopíte po prvních větách příběhu, proč to tu zdůrazňuji) vyzvali k vyprávění nějakého strašidelného příběhu na dobrou noc – večerníčku. A tak jsem tedy vyprávěl. Ten večer zůstal příběh nedokončen a bohužel i večer následující. Ale doma jsem pak zasedl ke stolu, vzal papír a tužku a psal. Po čase i dopsal. A jak už to tak u mě bývá, odložil do šuplíku a nechal „vyhnít“. A příběh hnil a hnil, až mi v šuplíku málem shnil, jako kdysi ve škole jedna zapomenutá svačina, co mi zapadla hluboko do školní tašky, a já se pak divil, že mi to učení tak smrdí . Léta plynuly a já jednoho večera otevřel šuple a říkám si, hergot, co to tu tak zapáchá? A koukám, on to tento starý příběh. Přečetl jsem si ho a zjistil, že uhnil tak dokonale, že vlastně už na něm nemám co měnit a zbývalo ho buď jen zmuchlat a hodit do koše a nebo pustit mezi lidi. Po krátké úvaze jsem se rozhodl, že hodit do koše, to bych tomu příběhu nemohl udělat a rozhodl jsem se pro druhou variantu. Prolétly jen drobné korektury a šup s příběhem do světa. A tak se vlastně kruh uzavřel a vše konečně dostává svůj smysl.
Tu a tam se mě někdo zeptá, zda bude něco dál, zda něco zase napíšu. Přiznávám, nevím. Pár nápadů mi v hlavě leží, jen ta vůle jim dát tvar schází. A třeba jednou, kdo ví, třeba jednou nažhavím svou klávesnici a písmenka mi začnou lítat na monitor… Třeba jednou stvořím své Opus Magnum, které budou hltat fandové po celém vesmíru a sám velký Stephen K. přede mnou poklekne a v pokorné úctě pronese jedinou větu: „Zde prosím přijmi trůn krále, já již nejsem hoden…“ No dobře, je to blbost, ale zní to krásně, ne?
Tož už jsem se vyblábolil dost a dost a měli bychom se dostat taky k samotnému večerníčku. A o čem že je třetí a přitom vlastně první večerníček? Je o tom, že ne každá vítězná sázka pro nás znamená opravdovou výhru a že občas naše oči vidí to, co bysme vidět nechtěli…
A tak poslyšte příběh, jenž se jmenuje
***
Sázka
„Hele, když říkám, že moji práci bys dělat nemoh‘, tak nemoh‘,“ řekl David svému kamarádovi Matějovi a napil se piva.
„A já ti říkám, že by to pro mě žádnej problém nebyl,“ oponoval mu Matěj.
„Hele, já poznám, kdo má žaludek na to, strkat mrtvoly do rakve. A ty ho nemáš.“
„Já že nemám? Jestli chceš, tak klidně půjdu a nějaký tý tvý mrtvole podám ruku!“ zvedl se Matěj.
„Na to nemáš,“ kroutil David s úsměvem hlavou.
„No tak jdem. A já ti ukážu, že kecáš!“
„Ty kecáš. Jen uvidíš rakev, naděláš si do kalhot!“
„Cože? Já? Jdeme. Teď hned!“
„Tak dobrá, dobrá,“ souhlasil David nakonec. „Však se uvidí.“
Oba dva zaplatili, vyšli z hospody a trochu nejistým krokem se vydali ke hřbitovu. Noc byla jasná, úplňkový měsíc svítil z oblohy. Cesta rychle ubíhala a to i díky Davidovi, který do Matěje stále znovu a znovu ryl, což si Matěj nenechával líbit. Snad by se i poprali, kdyby se před nimi neobjevila brána hřbitova.
„Máš papír a tužku?“ zeptal se David Matěje zatímco ji odemykal.
„Jo, mám,“ odpověděl Matěj, vytáhl z batohu blok, vytrhl z něj list papíru a potom si vyndal i tužku.
„Tak fajn. Ten papír podepiš a pak ho slož. Tady máš klíče. Tenhleten je od vchodových dveří, tenhle je od lednice. V lednici je rakev. Ta je připravená na zejtra ráno. Je v ní šouplá jedna taková krásná mrtvola nějakýho maníka, co exnul na infarkt. Je vyleštěnej, načinčanej, ohozenej, prostě k zulíbání. Až si ho prohlídneš a pokecáš si s ním, tak ten papír mu strč do ruky. Já si ho tam pak zejtra najdu, až ho budu připravovat na obřad. Jestli se teda nepoděláš a dokážeš to. Vedle v kanclíku na gauči si pak můžeš schrupnout. Jestli si teda troufáš.“
„Už jsem řek‘, že to není žádnej problém!“
„No tak jo, tady máš ty klíče a užij si to.“
„To se neboj, že bych si to neužil.“
„Však uvidíme,“ ušklíbl se David a díval se, jak Matěj pomalu kráčí k márnici. Pak si ještě pro sebe zamumlal: „Stejně se poděláš.“ Potom se otočil a šel domů.
Matěj pomalými kroky směřoval k márnici a hlavou se mu honilo ledacos. Alkohol, který mu předtím dodával odvahy, přestával pod vlivem prostředí účinkovat. Možná, že to se svým chvástáním trochu přehnal. Pravda je, že nepatřil zrovna mezi „muže bez bázně a hany.“ Rozhodně ho teď nebraly zrovna ty nejlepší pocity. Být sám v noci na hřbitově, navíc v márnici a ještě si prohlížet nějakou pitomou mrtvolu… Měl sto chutí se na to vykašlat. Ale udělat radost Davidovi? Vždyť by si ho dobíral ještě půl roku potom. To teda ne. Tu radost mu neudělá. A konec konců, vždyť je to jen mrtvola. Obyčejná mrtvola. A mrtví prd ví a těžko mu může něco udělat, ne?
Došel k márnici, odemkl dveře a otevřel je. Před ním se objevila temná chodba. Nahmatal na zdi vypínač a rozsvítil. Zářivky na stropě zablikaly a osvítily chodbu s několika dveřmi. Matěj o většině z nich z dřívějších návštěv věděl, kam vedou. Hned ty první napravo byly od skladiště. Další dveře vedle byly od záchodu. Za těmi na konci chodby byla Davidova kancelář. A nalevo od nich se vcházelo do lednice, jak David nazýval márnici.
K ní zamířil. Našel správný klíč, odemkl a chytnul za kliku. Na chvíli zaváhal. Nakonec ale otevřel. Okamžitě ho ovanul studený vzduch. Otřásl se a naskočila mu husí kůže. Byla to opravdu lednice. Zapnul si bundu a vešel dovnitř.
Hmátl po vypínači a rozsvítil. Tentokrát se zářivky nerozsvítily hned, ale jen chvíli přízračně blikaly. Matěj i v blikotu rozeznával vybavení márnice. Napravo se leskly dveře od chladícího boxu. Nalevo byly dvě obyčejné skříně. A před ním stály čtyři stoly. Na dvou z nich ležely rakve. Jedna byla otevřená a prázdná. Druhá byla zavřená. To byla určitě ta správná.
Zářivky se konečně rozsvítily. Matěj rozvážně přistoupil k rakvi a vyndal z kapsy podepsaný a složený papír. Podíval se na něj a potom na rakev. Co kdyby ho tu jen položil vedle rakve? David by ho tu našel a viděl by, že tu byl. A pak by se mu vysmál, že se bojí naprosto tuhý mrtvoly. Kdepak. To musí dokázat.
Uchopil víko rakve, zhluboka se nadechl a zavřel oči. Potom víko prudce zvedl. Chvíli jen rychle dýchal, než byl schopen oči otevřít a podívat se do rakve. Nakonec je otevřel. V rakvi ležel muž okolo čtyřicítky, s kulatým bledým obličejem a tmavými vlasy. Byl oblečený v černém obleku a ruce měl překřížené na břiše. Matěj se mu zadíval do tváře. Byla úplně bledá. Ve světle zářivek možná ještě bledší, než opravdu byla. Vypadal, jako když spí. Matěj se nedokázal zbavit pocitu, že najednou se jeho oči otevřou, že na něj promluví, že ho uchopí za ruku. Věděl,že je to nemožné, že je mrtvý. Ale strach se mu usídlil již pevně v hlavě.
Uvědomil si, že nervozitou zmuchlal papír v ruce do kuličky. Rychle ho rozbalil a pak znovu složil. Zbývalo už jen jediné: vložit ho mrtvole do ruky. To znamenalo se jí dotknout. A to se mu v žádném případě nechtělo. Byla to sice jen pitomá mrtvola, ale sahat na ní… Nakonec dostal spásný nápad. Chytil mrtvolu za rukáv a opatrně jí nadzvedl ruku. Papír pod ní opatrně položil a rukáv pustil. Ruka spadla a papír přikryla. Hned na to Matěj zaklapl víko rakve a zprudka si oddechl. Hotovo.
Teď už ho čekala jen maličkost: uvelebit se vedle na gauči a spát až do rána. Žádný problém. Ještě se jednou úlevně podíval na rakev a pak rychle zamířil ke dveřím. Zhasl světlo, vyšel ven, zavřel dveře a zamkl. Potom našel správný klíč od kanceláře a odemkl. Ještě za sebou zhasl světlo na chodbě a vstoupil.
Kancelář vypadala přesně podle toho, že sloužila jen k vnitřní úředničině a odpočinku. Psací stůl s hromadou papírů, židle s ulámanými kolečky, otřískaná registračka, ošoupaný gauč a věšák. Zašedlé, již léta nemalované zdi zdobilo pár vybledlých plakátů spoře nebo vůbec oblečených slečen.
Matěj se ani moc nerozhlížel. Jen si pověsil bundu na věšák, batoh si položil pod něj, zhasl a rovnou zamířil ke gauči. Lehl si na něj, přikryl se olysalou dekou a během chvíle již tvrdě spal…
***
…Matěj se pomalu blížil k rakvi. Zářivky na stropě jen blikaly a ne a ne se rozsvítit. Matějovi se lehce klepala kolena a potily ruce. Už stál nad rakví. Uchopil její víko a pomalu ho zvedl. Pak se podíval do rakve. V rakvi ležel muž okolo čtyřicítky, s kulatým bledým obličejem a tmavými vlasy. Byl oblečený v černém obleku a ruce měl překřížené na břiše.
Matěj se mu zadíval do tváře. V blikotu zářivek vypadala strašidelně. Až mu z toho přeběhl mráz po zádech. Náhle mrtvola otevřela oči a zadívala se na Matěje. Když ho uviděla, snad jakoby spatřila svého největšího nepřítele, nenávistně se zašklebila a vycenila zuby. Matěj se strachem nemohl pohnout. Trhnul sebou až když se mrtvola zvedla a pokusila se ho rukou chytit za krk…
***
Matěj se s trhnutím posadil. Po zátylku mu stékal pot a trochu se klepal. Rozhlédl se okolo sebe. Byl na gauči v kanceláři a žádná mrtvola u něj nebyla. Ale měl toho právě tak dost. Podíval se na hodinky. Bylo půl šesté. Když se teď sebere a půjde domů, tak bude mít ještě tak do půl osmé čas na to, aby se vyspal. Protože tady na hřbitově to bylo spaní na houby.
Vstal, vzal si bundu a batoh, všechno pozamykal a vyšel před márnici. Slunce ještě nevyšlo, ale světlo už stihlo zahnat tmu do koutů. Klíče schoval do květináče, jak byl dohodnutý z Davidem a vydal se na cestu k domovu.
Ulice byly utopeny v chuchvalcích mlhy, z kterých se vynořovala zaparkovaná auta, lampy, toulavá zvířata. Kupodivu byly ale vcelku liduprázdné. Jen tu a tam míjel osamělého chodce. Vynořili se z mlhy, prošli okolo něj jako přízrak a zase zmizeli. Neznámo kam. Ale Matěj se tím nezabýval. Domů to měl ještě necelou půlhodinku a tak přidal do kroku.
Náhle se zarazil. Měl pocit, jako když jde někdo těsně za ním. Ohlédl se. Nikdo tam nebyl. Jen mlha a tichá ulice. Najednou ho zamrazilo. Až se celý otřásl a naskočila mu husí kůže. Cítil, jakoby mu někdo sáhl studenou rukou na zátylek. Jenže on byl sám. Zcela sám. Zakroutil hlavou. Příště by se měl na podobné sázky vykašlat.
Šel dál. Jenže nepříjemný pocit, že je kýmsi sledován, že mu kdosi dýchá na krk, ho neopouštěl. Držel se ho pevně jako přisáté klíště. Až měl nutkání se rozeběhnout a utíkat co nejrychleji vpřed. Začal si připadat jako paranoidní blázen. Vždyť byl sám, sakra. Nikdo za ním nešel. Vůbec nikdo. To by ho přece viděl. Ale ať se přesvědčoval, jak chtěl, nedokázal to ze sebe dostat.
Až když byl před domem, kde bydlel, když se snažil najít co nejrychleji klíče, odemknout a zmizet vevnitř, to z něj spadlo. Oddychl si, jakoby se uvolnil z nějakého sevření. V klidu vyndal klíče, odemkl a vešel do domu. Už za sebou nezamykal. Stejně půjdou co nevidět sousedi do práce. Potom šel do prvního patra do svého bytu.
Batoh hodil v předsíni na zem, zabouchl za sebou a šel rovnou do koupelny. Doufal, že si ve vaně trochu zarelaxuje a uklidní se. Pustil si horkou vodu a nalil do ní pěnu. Potom se svlékl, obrátil se, opřel se o umyvadlo a podíval do zrcadla. Když viděl svůj utahaný obličej, v duchu si vynadal, že se nechal ukecat k té blbé sázce. Ačkoliv, jak mohl tušit, že ho to tak rozhodí?
A pak to znovu ucítil. Obklopil ho stejný chlad, jaký cítil na ulici a ještě předtím v márnici. I navzdory tomu, že pára stoupající z horké vody přeměňovala koupelnu v saunu. Bylo to všechno podivné. A ještě podivnější to bylo, když v zrcadle uviděl to, co uviděl. Mrtvolu. Zřetelně v zrcadle viděl, jak za ním stojí muž, jehož dnes v noci navštívil v márnici. Matěj se rychle otočil a podíval za sebe. Nic. Koupelna byla prázdná. Podíval se znovu do zrcadla. Obraz v zrcadle se nezměnil. Podíval se znovu za sebe, aby spatřil jen prázdnou koupelnu, a zpět do zrcadla. Stále tam byl. Stál tam, díval se na něj a jeho zlověstný výraz nevěstil nic dobrého. Pak se škodolibě ušklíbl, ukázal prstem na Matěje a zmizel. Zrcadlo opět odráželo jen prázdnou koupelnu.
Matěj stál, hleděl do zrcadla a snažil se přijít na to, co se to děje. Přece se nezbláznil? Musela to být halucinace způsobená tou pitomou sázkou. Jak jinak si vysvětlit obraz muže v zrcadle? Vždyť ho tam skutečně viděl. Viděl, jak se směje, viděl, jak na něj ukázal prstem. Ale koupelna byla prázdná. Byl jen v zrcadle. Musela to být halucinace. Ano, halucinace. Teď si dá pěkně horkou koupel, odpočine si, vypustí to z hlavy a bude v pohodě. Jo, to udělá.
Otočil se k vaně, zavřel vodu a vlezl do ní. Horká voda ho bodala do kůže jako tisíce malých jehliček a tak se do ní nořil jen zvolna. Když v ní byl celý, bodání pomalu přešlo a on se začal cítit příjemně. Zavřel oči, nechal si stoupající párou masírovat tváře a nasával vůni bylin z pěny. Příjemné teplo vody ho ukolébávalo a ve spojení s únavou brzy vedlo k tomu, že usnul…
***
…Matěj se pomalu blížil k rakvi. Zářivky na stropě jen blikaly a ne a ne se rozsvítit. Matějovi se lehce klepala kolena a potily ruce. Už stál nad rakví. Uchopil její víko a pomalu ho zvedl. Pak se podíval do rakve. Byla prázdná. Matěj si zhluboka oddechl úlevou. Chystal se zavřít rakev a odejít, místo toho zůstal stát jak přimražený. Márnicí se rozezněl smích. Odrážel se od stěn márnice, prolétával pod stoly, zněl ve všech koutech a Matěje děsil k smrti. Rozhlédl se okolo, odkud pochází, kdo se mu tu směje. Nikoho nespatřil V celé márnici byl sám. Jen postřehl, že je smích čím dál hlasitější, až mu z něj zaléhaly uši. Přikryl si je rukama, ale smích pronikal i přes ně, skrz prsty, hluboko do mozku, až Matěj vykřikl: „Dóóóst!“
***
Matěj sebou škubl a otevřel oči. Voda už byla vychladlá a po dalším ošklivém snu v ní by stejně už neměl chuť ležet. Vylezl z vany, vypustil vodu, utřel se a šel do ložnice se obléknout. Potom zamířil do kuchyně, uvařil si čaj a sedl si ke stolu. Měl ještě hodinu čas, než vyrazí do školy. Hodinu na to, aby přemýšlel o tom, co se to s ním děje. Spát se mu jít nechtělo. Rozhodně už netoužil po další noční můře. A doufal, že ho to co nejdřív přejde. Určitě to bylo jen kvůli tomu, že ho noční návštěva márnice vystrašila a rozhodila. Určitě jen kvůli tomu a časem se zase vrátí do normálu.
Tohle si opakoval stále dokola, až zjistil, že má nejvyšší čas vyrazit, aby stihl začátek přednášky. A tak si vzal batoh a šel. Ve škole si sedl za stůl, vyndal sešit na matematiku a podepřel si hlavu rukou. Po chvíli přišel profesor a hned z kraje začal s vypočítáváním složitých rovnic. Matěj ho sledoval, jenže ho znovu dostihla únava. Ačkoliv se tomu vší silou bránil, nakonec mu spadla víčka a přemohl ho spánek…
***
…Matěj se pomalu blížil k rakvi. Zářivky na stropě jen blikaly a ne a ne se rozsvítit. Matějovi se lehce klepala kolena a potily ruce. Už stál nad rakví. Uchopil její víko a pomalu ho zvedl. Pak se podíval do rakve. Byla prázdná. Matěj si zhluboka oddechl úlevou. Chystal se zavřít rakev a odejít. Místo toho se prudce otočil, když mu na rameno dopadla čísi studená ruka.
Hned mu bylo nabídnuto poznat, čí je. Vyděšeně hleděl do bledé tváře rámované tmavými vlasy. Patřila mužovi oblečenému v černém obleku. Hluboké černé oči naplněné zlou nenávistí bez mrknutí upíral přímo na Matěje. Matěj se nebyl schopen pohnout a jen z hrůzou očekával, co se bude dít. Nedělo se nic. Muž jen zíral na Matěje a přitom se potměšile usmíval. Až po chvíli zvedl ruku. Svíral v ní kus papíru. Papíru ne nepodobnému tomu, co před chvílí vytrhl ze svého bloku. Se strachem sáhl do kapsy. Nenašel v ní nic. Papír s jeho podpisem pevně držel ve svých prstech muž. Když spatřil Matějův obličej, z kterého sálalo hrůzné pochopení, rozesmál se. Strašlivě, výsměšně, vítězoslavně…
***
„Sakra!“ vykřikl Matěj a vyskočil od stolu. Rozhlédl se okolo sebe. Ostatní studenti na něj pobaveně hleděli a smáli se.
„Pane kolego, jestli vám mé příklady připadají tak hrůzostrašné, já vás vůbec nebudu nutit, abyste tu byl,“ řekl mu poté profesor. Matěj se vůbec nerozpakoval, vzal si své věci a vyběhl z učebny. Ale teď už věděl, co musí udělat. Musí získat zpět papír se svým podpisem. Jinak se přízraku mrtvého muže nezbaví.
Matěj vyběhl ze školy na ulici. Bylo krátce před devátou, to už by mohl být David v práci, a tak zamířil rovnou ke hřbitovu. V cestě se mu ocitl přechod. Zastavil na kraji chodníku a čekal na zelenou. Když naskočila, vykročil do silnice. U přechodu zastavil jeep. V jeho zrcadlových sklech se odrážela ulice. Matěj se do nich podíval. Viděl v nich sebe, viděl v nich domy, viděl v nich auta, viděl v nich…
„Do prdele!“ Matěj znovu civěl do ksichtu mrtvoly. Jenže teď stoprocentně nespal.
„Čum na cestu, blbečku,“ seřval ho chlápek, do kterého Matěj vrazil. Matěj se ani neohradil, jen se za ním ohlédl a pak se znovu podíval na již odjíždějící jeep. Mrtvolný obličej se na něj stále šklebil ze skel. Matěj na něj koukal, dokud vůz nezmizel za rohem. Pak pokračoval v cestě.
Ale jakoby se přízrak rozhodl jít s ním.Viděl ho ve sklech aut, viděl ho ve vypouklém zrcadle nad prudkou zatáčkou, viděl ho pobaveně se smát v přízemních oknech domů, ve výkladních skříních. Dokonce ho spatřil i na krytu helmy okolo projíždějícího motorkáře. Ohlédl se za ním a přitom narazil do odpadkového koše, přepadl přes něj a shodil ho. Náhodný chodec se nad něj sklonil, aby mu pomohl. Matěj se na něj podíval. Byl to mladík s očima zakrytýma zrcadlovými brýlemi. I z nich se smál přízrak. Matěj mladíka odstrčil a rozeběhl se po ulici.
Úplně kašlal na své okolí. Už chtěl být jen co nejdříve na hřbitově. Vrážel do lidí, shazoval cedule, neregistroval nadávky ani jedoucí auta. Řidič bílé dodávky dupl na brzdu v poslední chvíli. Pak stáhl okýnko a zařval na Matěje.
„Ty magore, chceš se nechat zabít?“
Matěj se otočil, ale řidiče nevnímal. Jeho oči přitahoval jen odraz v předním skle dodávky. Úplně stejný, jaký viděl i ve sklech dalších aut, jež zastavovala okolo. Pořád ten samý obličej. Šklebil se na něj ze všech stran. Ať se podíval, kam se podíval, všude ho viděl. Pronásledoval ho s veškerou důkladností a nedal mu šanci uniknout. Ale Matěj se mu nechtěl poddat.
Jeho zrak padl na popelnice. Rozeběhl se k nim, první popadl a mrštil ji do nejbližší výlohy. Sklo se s rachotem vysypalo na chodník a okolo stojící čumilové začali zděšeně couvat.
„Mě nedostaneš!“ řekl nad hromadou střepů Matěj. Pak popadl druhou popelnici a zničil výklad.
„Nedostaneš!“ Třetí popelnice a třetí zdemolovaná výloha. A pak počtvrté. Potom popelnice došly. Matěj se rozhlédl. Ještě stále přízrak neporazil. Stále se na něj šklebil z aut.
Očima sklouzl na jednu z rozbitých výloh. Jako výzva se mu pod cedulí Sport nabízela rukojeť baseballové pálky. Popadl ji, přiskočil k opodál stojícímu červenému fiatu a vší silou udeřil do předního skla. Sklo prasklo. Řidič fiatu se před první ranou jen skrčil v sedačce a kryl si obličej. Pak vyskočil z auta a z povzdálí sledoval, jak Matěj dalšími a dalšími ranami vysklívá jeho vůz.
Matějovo běsnění zastavila až dvojice strážníků, která Matěje hbitě srazila k zemi, odzbrojila a spoutala. Pak ho zmítajícího se naložili do svého auta a k úlevě všech přihlížejících a řidičů odvezli pryč…
***
„Po pravdě nevím, co mám od vaší návštěvy čekat,“ řekl doktor Horák Davidovi. „Zatím si tak nějak nevím s vaším přítelem rady. Tohle není klasický případ paranoie. Většina paranoidních pacientů o svých přízracích hovoří, snaží se přesvědčit ostatní o jejich existenci. Ale Matěj ne.
První dva tři dny s ním sice bojoval, ničil všechny lesklé předměty, talíře, příbory, brýle, vše, co funguje alespoň částečně jako zrcadlo. To je taky jediné, co o jeho přízraku víme, že ho vidí v odrazech. Víc nám odmítá sdělit. Teď už je čtvrtý den v klidu a my se snažíme, aby nepřicházel do styku s žádnými lesklými věcmi. A když už se tomu nedá zabránit, on sám odvrací tvář a zavírá oči.“
„A jak myslíte, že bych mu mohl pomoci já?“ zeptal se David.
„To nevím, doufal jsem, že právě vy mi budete moci říct něco víc, když tak moc chtěl, abyste ho navštívil. Jeho přízrak musí mít nějakou spojitost s vámi. Kdykoliv na něj přivedu řeč, řekne akorát, že já mu nemůžu pomoci, že to můžete jedině vy. Vy o ničem nevíte? Neprožil teď někdy nějakou stresovou událost? Něco, co by ho rozrušilo tak, že začal vidět takhle zčistajasna přízraky?“
„Já… Počkejte. Možná asi jo. Před pár dny jsme se hádali, že by nedokázal pracovat s mrtvolama. Skončilo to sázkou, že v noci navštíví márnici a podívá se na mrtvolu a poté na hřbitově přespí. Já myslel, že to nedokázal, protože měl v případě, že couvne, nechat klíče schované venku v květináči, kde jsem je taky našel. A když se pak neukázal, tak jsem si myslel, že se přede mnou zašívá. Vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo takhle dopadnout.“
„No vidíte. Váš přítel pravděpodobně tu márnici navštívil. A zdá se, že to s ním poněkud otřáslo a dovedlo ho to až k nám. Jenže mi nechce říct víc. Vypadá to, jakoby se mu tam něco stalo, ale co, to ví jen on. Vy snad budete mít víc štěstí. Nechám vás s ním o samotě. Já budu čekat za dveřmi, kdyby se něco dělo. Normálně s ním hovořte, netlačte na něj, nechte ho, ať o tom začne mluvit sám, dobře?“
„Dobře,“ přikývl David. Doktor mu pak otevřel dveře od pokoje a pustil ho dál. Pak za ním zavřel.
„Nazdar cvoku,“ pokusil se David o veselý tón. Sám si přitom nebyl jistý, zda je to tak správně a co vlastně může od Matěje čekat.Ten ho ale přivítal se stejnou veselostí.
„Toho cvoka si nech od cesty, havrane.“
„Já ti dám havrana, pohřební zřízenec, mladej,“ uvolnil se David, když viděl, že Matěj je celkem v pohodě.
„Kde zůstal cvokař?“
„Venku.“
„Čeká tam, co ze mě dostaneš, co?“
„Hmm,“ nevěděl David, co říct. Pak přikývl.
„Hele, to, co ti řeknu, se nesmí dozvědět, slyšíš? Jeho nikdo nepřesvědčí, že nejsem magor. A já fakt magor nejsem, rozumíš? Nejsem! To, co mě pronásleduje, je skutečný, chápeš?“
„Jo, jo,“ zarazil se David, když viděl, jak Matěj obrátil a zvážněl.
„Tenkrát v noci, na tom hřbitově, tomu mrtvýmu chlápkovi jsem dal do ruky ten papír s podpisem. Tys ho měl pak ráno vzít. Proč jsi to neudělal?!“
„Já, nějak jsem na to nemyslel. Když jsi tam ráno nebyl, já myslel, žes to nedokázal a utekl jsi. Počkej, jak vlastně víš, že jsem ho nevzal?“
„Protože jsem neutekl!“ vybuchl Matěj. „Já tam byl, ten papír jsem mu dal do ruky. Přesně, jak jsme se dohodli. A od tý doby mě ten mrtvej chlap pronásleduje. Přichází ke mně ve snech a směje se mi. Civí na mě ze zrcadla, z oken, dokonce i z těch blbejch příborů. Je úplně všude. Prostě mě má v hrsti. Doslova. Jako bych se mu tím papírem upsal. Jako bych mu tím dal sám sebe!“
„Ale to přece není možný,“ nechápal David.
„Není?! Je! A ty za to můžeš, když jsi mu ten papír nevzal. Jedině kvůli tobě jsem teď tady. A jedině ty mi můžeš pomoct. Musíš ho vykopat a vzít mu ten papír. Jinak se ho nezbavím!“
„Vykopat?“ David ztuhl. „To, to nejde.“
„Proč ne?!“ vykřikl Matěj. „To musí jít!“
David mlčel. Bál se mu odpovědět. Nedokázal si představit, co by udělal, kdyby se dozvěděl, proč to nejde. Ale Matěj odpověď chtěl.
„Tak proč?!“
„Protože nebyl pohřbenej,“ zašeptal David.
„Jak to, že ne?“
„Protože ho spálili!!!“ Když to David vyslovil, atmosféra v pokoji zhoustla tak, že kdyby někdo upustil list papíru, zůstal by viset ve vzduchu. Stejně strnule, jak teď vypadala Matějova tvář. Teprve když mu pomalu začal docházet význam Davidových slov, se začala proměňovat a čím dál víc se v ní projevovala čirá hrůza.
„Spálili…“ zašeptal. „Oni ho… spálili.“
David chtěl něco říct, něco, co by Matěje uklidnilo a dodalo mu naději. Ale nebylo co říct. Tady už nepomohlo nic.
„Jak jsi to mohl dovolit?!“ vykřikl náhle Matěj a vyskočil ze židle. „Jak jsi ho mohl nechat spálit? Proč jsi tomu nezabránil? Proč jsi mu nesebral ten papír? Proč?“
David se díval na Matěje a pomalu couval ke dveřím. Už se začínal chystat, že zavolá o pomoc. Matěj byl jeho kamarád, ale teď se ho začínal bát Sledoval, jak zuří a vůbec si nebyl jistý, že se na něj nevrhne. Matěj se ale na to nechystal. Místo toho znovu usedl do židle, dal si hlavu do dlaní a s tichým zoufalstvím zašeptal: „Proč jsi to dovolil?“
Davidovi ho v tu chvíli bylo líto. Chvíli stál a váhal. Pak k němu přistoupil, sedl si na bobek a dal mu ruku na rameno. Matěj zvedl hlavu a smutně se mu zadíval do očí. A to, co v nich uviděl, zkřivilo jeho obličej hrůzou. Ne, nebyl to Davidův soucit a snaha utěšit přítele. Ne, to jeho vytřeštěný zrak neviděl. Viděl v nich něco jiného. Viděl v nich odrážet se tvář přízraku. Tvář, která se smála nad svým vítězstvím. Tvář, která začínala splývat s jeho. Tvář, která se začala stávat tváří Matějovou. Vykřikl: „Ne! Mě nedostaneš!!!“ Pak vyskočil, srazil Davida na zem a palcema rozdrtil tu tvář navždy…
Pozn.: Oficiálně vydáno srpen 2007
