V kině

Malinko depresivní povídka…

***

Seděl jsem v kině a koukal na zvláštní film. Trval už třičtvrtě hodiny a po celou tu dobu v něm hrobník kopal hrob.

Přemýšlel jsem, proč jsem na ten film vlastně šel. Snažil jsem se si vzpomenout, jak se jmenuje, co bylo napsáno v upoutávce. Ale marně. Všechny vzpomínky na to, jak jsem o tomto filmu četl, jak jsem šel do kina, jak jsem si kupoval lístek, jakoby někdo z mé hlavy vymazal. Jakoby se to nestalo. Jako kdybych v tom kině seděl odjakživa.

Rozhlédl jsem se po sále. Byl plný lidí a všichni spali. Nikdo se na film nekoukal. Vlastně skoro nikdo. Všiml jsem si dívky uprostřed sálu. Jediná nespala a neustále se zmateně dívala chvíli na plátno, chvíli na lidi okolo. Bylo mi jasné, že ani ona neví, co se to tu děje. A vypadalo to, že ji to vzalo mnohem víc, než mě.

Díval jsem se na ni a přemýšlel, jestli nemám něco udělat. Vzbudit lidi, zakřičet, říct jí, že v tom není sama. Anebo odejít.

Ale ona byla ve svých myšlenkách rychlejší než já. Otočila se k sousedovi napravo a zatřásla s ním. Nic. Zatřásla se sousedem nalevo. Nic. Vstala a zavolala do sálu: „Haló!“ Nic. Nikdo se nezvedl, nikdo se na ni nepodíval, nikdo se nevzbudil.

„Proboha, lidi, co to s váma je?“ zakřičela zděšeně. Ale celý sál zůstával němý, nereagoval, spal. Ona si sedla, dala si hlavu do dlaní a rozplakala se. Takhle zůstala až do konce filmu.

Film skončil po další půlhodině. Hrobník vykopal hrob, zapíchl lopatu do hromady hlíny, napil se rumu a zmizel v domku v koutě hřbitova. Pak se rozeběhly titulky.

Všichni lidé se naráz zvedli a začali odcházet. Potichu, bez jediného slova. Po chvíli byl sál prázdný. Zůstal jsem tam jen já a ta dívka s hlavou v dlaních.

Zvedl jsem se, šel k ní a sedl si. Vůbec se na mne nepodívala. Položil jsem jí ruku na rameno. Nezareagovala. Nechal jsem ruku na jejím rameni, mlčel a díval se na prázdné plátno. Takhle jsme seděli dlouhé hodiny. Po těch dlouhých hodinách jsem zjistil, že je mrtvá.

Všiml jsem si, že před plátnem stojí uvaděčka a kouří. Řekl jsem jí, že ta holka umřela. Uvaděčka dokouřila, típla vajgl o plátno a podívala se na mě.

„Ta je mrtvá už dlouho. Alespoň co moje paměť sahá. A to už tu jsem, milej pane, dobrejch osmnáct let.“ Tohle mi řekla a odešla. Zaraženě jsem se podíval na tu holku. Byla bílá jak křída, ztuhlá a studená.

Raději jsem se zvedl a odešel pryč. Venku jsem našel v kapse lístek. Zmuchlal jsem ho a zahodil. Bylo to zvláštní místo, zvláštní lidé, zvláštní film. A já se zařekl, že už nikdy do toho kina nepůjdu…