Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka. Topič pořádně přikládá pod kotlem a tak si to mašinka opravdu sviští. Před tunelem si zahouká, před přejezdem taky a na nádraží nezastavuje. Jenže z krajiny, kterou projíždí, vidí jen velkou šmouhu. A tak si říká: „Já furt někam uháním, ale ze světa nemám nic.“ A tak se rozhodla. Postavila si hlavu a zastavila. Marně se topič se strojvůdcem snaží. Mašinka se už rozjet nehodlá. Stojí na kolejích, rozhlíží se a říká si: „Tady je ale krásně…“
