Jedlička

Vyrostla v lese jedlička, tam mezi modříny. Ale byla to smutná jedlička. Protože byla sama. Široko daleko žádná jiná už nebyla. Jen samé modříny. A ty byly strašně mlčenlivé. Nebavily se skoro ani mezi sebou, natož s jedličkou. A navrch na podzim opadaly a spaly až do jara. Jedlička se tím nejdřív strašně trápila. Ale postupem času si zvykla. A když za pár let vyrostla tak, že byla vyšší, než modříny, vše se pro ni v dobré obrátilo. Přilétávali k ní ptáci, kteří ji rozveselovali, vítr jí neustále vyprávěl, co kde viděl, a dokonce ji často navštěvovala i rozverná veverka, která skotačila v jejích větvích. Jedlička se konečně cítila šťastná. Ale to štěstí netrvalo dloho. Jednoho dne přišel člověk – dřevorubec a pravil: „Hele, jedle. Ty sem ale nepatříš.“ Nastartoval pilu a pustil se do díla. Ptáci poplašeně uletěli, veverka pelášila pryč, seč mohla, jen vítr vanul okolo a bezmocně se díval na nebohou jedli, jak se pomalu kácí k zemi…

Facebooktwittermail

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..