Je tam

Vím, že tam je. Že stojí za mými zády a čeká, až usnu. Slyším ho, jak dýchá. Tiše a mělce. Neotočím se. Protože když to udělám, nebude tam. Zmizí. A až se otočím zpátky, zase se vrátí. Vím to, už jsem to zkoušel. Zase tam bude stát. Bez jediného pohybu mne bude sledovat. A čekat. Čekat na svou příležitost sebrat mi mou duši.

Čas běží. Už je hodina po půlnoci. Je stále těžší bránit se spánku. Oči se sami zavírají. Tělo se při hlubokém zívnutí chvěje. Už dvakrát jsem se přistihl, že jsem skoro usnul. Rychle jsem otevřel oči a zahleděl se před sebe do tmy. Cítil jsem, že se pokaždé přiblížil. O krůček, o dva. Až příště usnu, bude u mě. Pak mu bude jen stačit natáhnout ruku.

Další půlhodina je pryč. Únava mě dohání rychleji a rychleji. Koušu se do jazyka, štípu se nenápadně do nohou. Zkouším všechno možné, abych neusnul. Na chvíli vítězím. O to víc ho vnímám, jak tam je.

Potlačuju nutkání se otočit. Prohrávám. Prudce se otáčím. Jdi pryč, jdi pryč! Není tam. Zmizel. Věděl jsem to. Obracím se zpět. Jen mžik a je tam znovu.

Dalších dvacet minut. Ztratil jsem pozornost. Víčka sklapnuly. Tentokrát o tom nevím. Vzbudí mě až dotek na mém rameni. Vykřiknu. Ale už je pozdě…

Facebooktwittermail

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..