Strach v bouři

Prudký vichr se opíral do oken a rozechvíval skleněné tabulky v lehké symfonii křehkosti. Stromy vrhaly dovnitř své stíny, které tančily po zdech v divokém sabatu. Anténa na střeše drnčela, jak na ní vítr hrál jako na jednostrunou děsivou kytaru. Zahřmělo. Zablesklo se. Ten krátký mžik světla zachytil její vyděšenou tvář jako na fotografii. Ležela v posteli, přikrytá dekou, a při každém zahřmění se jí zježily chloupky na rukou. Neměla ráda bouřky. Neměla ráda zvuk hromu ani záblesky světla. A do toho ještě zaslechla další zvuk. Zvuk připomínající dopad čehosi velkého přímo na střechu. Možná to byla jen větev, ale možná…

Ano, teď to slyšela jasně. Něco se pohybovalo po střeše, něco tam škrábalo po střešních taškách. Hýbalo se to. Sunulo se to k okraji střechy, přímo nad její okno. Ne, to přece nemůže být nic zlého. Třeba je to jen větev, třeba se uvolnila střešní taška a sune se dolů. Jenže… Tohle bylo pomalé, rytmické. Přece to slyšela zcela jasně. Krok, další, další. A teď, teď to dosáhlo kraje a břinklo to o okap. Přikryla si hlavu dekou. Ne, nechtěla to vidět. Nechtěla vědět, co to je. Nechtěla vědět, čemu patří ten stín, který právě zakryl její výhled ven. Pak se v prudkém náporu větru okno otevřelo. Jeho křídla se rozletěla, narazila do zdi a sklo se vysypalo. A potom… Potom to skočilo dovnitř…


Více ke vzniku povídky: Sedmidenní výzva

Facebooktwittermail

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..