Úsměv (Smile) – recenze filmu

Jedna recenze na přání. A protože tam toho dost prozrazuju, tak kdo ještě neviděl a chce vidět, ať si to přečte až potom. 😉 A pro všechny tu mám jedno zamyšlení. Když se někdo chová jako blázen, a tvrdí, že není blázen, budete mu věřit nebo ne?A když se budete chovat jako blázen a budete tvrdit, že nejste blázen a všechno to, co vypadá jako výplod vašeho chorého mozku, je pravda, jak přesvědčíte své okolí, že blázen nejste? Hmmmm…. 😀

Říká se, že život by se měl brát s úsměvem. Ano, souhlasím. Takže si vemte do ruky něco, čím si můžete co nejvíc brutálně ublížit, najděte si někoho, kdo se na vás bude dívat, a pak si ten život vezměte. Samozřejmě s úsměvem od ucha k uchu. Asi takhle by se dal shrnout hlavní námět horroru Smile. S tím, že je tam ještě nějaká ta omáčka o předáváném prokletí, vizích děsivých postav a jisté smrti posednutého, který vidí úsměv, kam se podívá. Bohužel už ve chvíli, kdy se na začátku filmu dozvíme, o co jde, je jasné, že originalitou tenhle film rozhodně nehýří. Podobný námět o předáváném prokletí už tu přednesl film It follows, na kterého se bohužel Smile může jen zbožně usmívat.

Ale oukej, nemusíme vždy dostat na talíř něco, co jsme ještě nežrali. Hlavně když je to dobře uvařený. A to tady… No, je to bohužel nedovařený. Režisér je celkem šikovnej chlapík, strašidelné scény mu jdou, z herců evidentně dostal, co potřeboval. Hlavně když se tak krásně usmívali. Dokonce se vyvaroval i dost laciného způsobu, jak „okořenit“ horror a nepřehnal to s lekačkami, které, když už byly, byly většinou účelné a fajn. A co se mi líbilo, tak byla jednoznačně práce s kamerou. Za tu bych určitě dal pochvalu navíc.

A teď už se vrhneme rovnou na konzumaci. Film se na začátku nijak nezdržuje, začíná pěknou scénou z dětství hlavní hrdinky Rose, pak už ji poznáme dospělou jako psycholožku pracující v nemocnici, potom se na scénu dostává slečna posedlá a pak už to jde ráz naráz, první úsměv, první krev… No a má to tam. Objevují se první vidiny, první strašení a naše psycholožka se postupně propadá do schízy a začne chápat, že jí slečna posedlá asi úplně nekecela. Všechno se vcelku příjemně rozjíždí, film má docela grády, Rose se pouští do pátrání a zatímco se postupně rozkládá, snaží se ostatní přesvědčit, že mluví pravdu a prokletí je skutečné. Jenže, a to už je první věc, co zarazí, snoubence má na hovno, ségru má na hovno, kolegy v práci na hovno, osobní psycholožku na hovno a kamarády… Oh, wait, ona nemá kamarády??? No to je fakt dost na hovno. Naštěstí na scénu přijde její ex, shodou náhod policajt, kterýmu sice zlomila srdce, ale je to chlap, co není na hovno, takže tu máme obligátní postavu, která se jako jediná snaží pomáhat… Ale nebudu tu vyprávět celý děj, že jo. Takže… První půlka je fakt fajn. Strašidelné scény jsou zručně natočené, přičemž narozeninová party je rozhodně nejzábavnější top. A to bohužel i top celého filmu. Proti tomu totiž máte občas pocit, že pointy některých scén jsou jak vykradené z městských legend vyprávěných na pyžamových party puberťaček, viz návštěva psycholožky u hrdinky doma.

Bohužel, jak se film přehoupne přes půlku, začne ztrácet tempo. Čemuž neprospívá zbytečná stopáž hodiny pětapade. Místo, aby děj gradoval, spíše přibrzdí. Čekáte, že postupujícím časem a blížícím se čekaným koncem života Rose po ní přízraky půjdou jak… ne, politická přirovnání sem tahat nebudu… zkrátka že je uvidí málem na každém rohu, že se bude sypat a hroutit, že se její psychika bude rozpadat na prvočinitele a bude podléhat šílenství. Jenže ne. Jako kdyby si to temné cosi vzalo oddechový čas, aby si mohla naše chodící mrtvola pořádně promyslet, co bude dělat, a stíhala hledat potenciální řešení. Které se jí dokonce jedno nabídlo, ale ona ho odmítla. A tady přichází další úvaha. Kdybyste věděli, že jste fakt v prdeli, a jediná možnost, jak z toho ven, je někoho sejmout, co byste dělali? Nesebrali byste se a nešli do nejtemnějších koutů města a nezbavili milosrdně života někoho, kdo už stejně nemá šanci?

Až se konečně dostaneme ke konci. Který je bohužel hodně bezradný a očekávatelný. Rose si sice projde nějakou vnitřní katarzí, ale je jí to platný jak kanystr benzínu. I to hraní si s jakože dvojitým koncem tomu asi úplně neprospělo. Nejdřív si říkáte: jako kurva vážně? Pak zjistíte, že okej, že to vážně není konec. Jenže poté přijde ten správný a vy si stejně zase říkáte: jako kurva vážně? Takhle otřepaně? A bohužel ani předsmrtný úsměv před škrtnutím zápalkou není zrovna z nejstrašidelnějších. Ten nejvíc creepy smile nakonec předvedla její pacientka na začátku. A možná by si malou zmínku zasloužilo monstrum, které se na konci konečně objeví. Jeho vzhled je zase… No, jakoby ho už člověk viděl na nějakém obrázku doprovázejícím videa s creepy pastami na youtubu. Nepřekvapí, nevyděsí. Jestli by nebylo lepší nechat ho skryté za tváří její matky. Malým plusem tu aspoň byla scéna, kdy monstrum konečně proniklo do hlavní hrdinky. To bylo docela funny.

Nakonec se zmíním o představitelce hlavní role. Je jí Sosie Bacon. Je-li vám její příjmení povědomé, tak ano, je to dcera Kevina Bacona. A ne, nebyla vůbec špatná, v rámci možností své role to zvládala. Jen ten úsměv, ten úsměv… A ještě si rýpnem do hudby, která byla občas… Občas dobrá, občas ne… V tomhle rozhodně It Follows může jen a jen závidět, tamní soundtrack je prostě skvělej a patří ke špičce žánrových soundtracků vůbec…

Podtrženo sečteno, solidní horror, který vyloženě nezklame, bohužel bez originality, ale zručně natočenej, byť mohl být určitě lepší, hlavně v druhé půlce. Jsem zvědav, kam a jak se vydá režisér a scénárista Parker Finn příště. Takže za mě s lehkým úsměvem solidních 60%.

Facebooktwittermail

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..