Kabinet kuriozit Guilerma del Tora – recenze

Tak to vypadá, že se Guilermo Del Toro rozhodl být Alfredem Hitchkockem a střihl si seriál, kde uváděl na scénu příběhy natočené lidmi, které si k tomu přizval. A jaký je výsledek? Alfred zůstává neporažen a Guilermo se mu dokázal přiblížit možná tak objemem svého břicha. Bohužel i Alfred své příběhy uváděl mnohem zábavněji.

Když se objevil trailer na Kabinet kuriozit Guilerma del Tora, vypadal parádně a hodně lákavě. Až jsem se musel ukrotit, neb jsem si byl vědom, jak to často končí. Skvělý trailer, ale při sledování hotového filmu či seriálu si připadáte, jako když vám někdo vrazil rozžhavený drát do prdele, a vy už pak jen nervózně poposedáváte, aby to utrpení konečně skončilo. Výhodou seriálu, zvláště tvořeného ucelenými příběhy, je, že když to jeden díl nevyjde, jiný to může napravit. Další výhodou je, že ho sledujete doma a když to stojí za prd, můžete u toho klidně usnout. Hlavně u těch „horrorových“, protože kdo by se je pouštěl za denního světla, že? Samozřejmě že až večer po setmění. Inu, u Kabinetu kuriozit jsem zažil jak ten spánek, tak ten drát v prdeli. Ale všechno postupně. (Pozor, sem tam spoiler, pokud jste to ještě neviděli a chcete se kouknout. 😉 )

1. díl – Položka 36

Slušný rozběh na začátek. Starý sklad, temné chodby osvětlené časovým vypínačem, spiritistické harampádí po zesnulém majiteli v jedné kóji a divný pocit nového majitele jejího obsahu, že s kójí není něco v pořádku. Mohla to být pecka. Jenže nebyla. Hlavní (ne)hrdina byl bez prominutí dost solidní kokot, kterej si prostě zasloužil, aby špatně skončil. Navíc arogantní blb, kterej, i když vidí něco fakt divnýho na vlastní oči, vůbec ho to nezarazí a jde si za svým. A finální pointa přinesla potvrzení faktu (který vás napadne už během sledování, že přijde), že karma je prostě dycky zdarma. Největším mínusem tohoto dílu je ovšem to, že má hrozně dlouhou expozici (během které jsou vám servírovány všechny potřebné střípky k tomu, abyste věděli, co se asi tak může skrývat za falešnou zdí kóje… ehm… jako kam se tam vlastně vecpala ta sakra dlouhá chodba a kde se tam vůbec vzala??? to si ji tam původní majitel vystavěl, aniž by si toho někdo všiml, nebo tam prostě tak byla chudinka stará zapomenutá?) a samotný závěr proletí jak z rychlíku, nestihne vůbec zapůsobit a démon tak zůstává absolutně nevytěžen. Díky tomu je tenhle díl tak trochu na levelu Historek ze záhrobí. 50%

2. díl – Hřbitovní krysy

Tímhle dílem seriál nabral tempo. Zpracování povídky Henryho Kuttnera slibovalo zajímavý klaustrofobický zážitek (aspoň jak jsem si ještě matně pamatoval, když jsem tuhle povídku před delším časem četl). Nakonec to nebylo tak zcela ono, ale bylo znát, že si to tvůrci i herci užili a snažili se to vymazlit. Zoufalý vykradač hrobů, jehož život začínal záviset na tom, zda bude rychlejší než krysy žijící pod hřbitovem, po jejichž stopách se nakonec musel pustit. Pravda, horrorový to až tak moc nebylo, místy to byla vlastně spíš trochu fraška, ale krásně jsem se u toho bavil. Kulisy staré Anglie, atmosféra i nějaké to prastaré tajemno číhající v podzemí. Krásných 80%.

3. díl – Pitva

A tempo se drží i nadále. Povídka Michaela Sheay je působivá už ve své psané formě. A její zpracování se myslím také povedlo. Prostředí staré mrazírny přeměněné v provizorní pitevnu bylo znervozňující, vědomí, že tam na doktora něco čeká, příjemně drnkalo na nervy a zpracování samotných pitev mě občas nepěkně přibrzdilo při pojídání popcornu. Samotný závěr příběhu byl pak notně fyzicky nepříjemný. S ohledem na větší horrorovost proti krysám přihodím nějaké procento a dávám 85%.

4. díl – Mimo

A bum. Tady se tempo zastavilo a všechno to spadlo pěkně na hubu. Jak se díl jmenuje, tak je vážně zcela mimo. Prapodivná ujetost bez smyslu, hlavní ženská postava na zabití. Děj stagnující a odporně pomalý. V průběhu jsem usnul a když jsem se vzbudil, na obrazovce stále probíhaly kožní problémy hlavní hrdinky. Tohle by bohatě stačilo na maximálně 15 minutový kraťas. Nejhorší díl celé série, dávám 20% za závěr, ve kterém ve mně pohled hlavní hrdinky vyvolal poněkud nepříjemné pocity.

5. díl – Pickmanův model

Znovu se to rozbíhá, HPL slibuje dobrý díl, ale bohužel nám to trochu klopýtá. Atmosféra je místy nehorázně temná, Pickmanovy obrazy a kresby jsou parádně děsivé a působivé, psychické stavy Thurbera po shlédnutí obrazů byly drsné a jeho noční můry bych fakt mít nechtěl. Co ale tenhle díl v mých očích sráží je přílišná zkratkovitost. V druhé části příběhu Thurber a Pickman hovoří o přátelství, ale kruci, jak mezi nimi vzniklo, když se v první části viděli jen párkrát a pak vůbec? Stejně tak byl na facku moment, kdy Rebecca vyčítá Thurberovi, že se chová divně a že už ho vůbec nepoznává, ale kruci proč, když jen jednou přišel pozdě na party a trochu mu u toho strašilo ve věži. Bohužel ani scéna ve sklepě, která měla přinést důležité odhalení, na mě tak nezapůsobila, jak by měla. Kdyby vše zůstalo víc v rovině náznaků, stínů a čehosi, o čem prostě víme, že tam je, ale nevidíme to celé, bylo by to lepší. Ale… No zkrátka ten ghoul či co to mělo být prostě nedokázal moc vyděsit. A samotný závěr byl.. hm… Celkem prvoplánovitý a vzhledem k tomu, že bylo naprosto jasné, co doma Thurber najde, zbytečně natahovaný a opět příliš doslovný. Takže sorry, ale na víc, jak 60% to není.

6. díl – Snění v domě čarodějnic

Zdá se, že seriál už se nedokáže znovu rozeběhnout. Jak to minule klopýtlo, tak to tady zase spadlo na tlamu. Chudák HPL. Tohle bylo opět těžké šlápnutí vedle. Což se asi není čemu divit, když za tímhle dílem stojí tvůrčí tým, co stvořil něco tak úděsnýho, jako je upíří sračka Stmívání. Svěřit těmhle lidem HPL, tak to je fail jak kráva. Měl to být horror, ale byla ta spíš nepovedená fantasy pohádka, s rádoby temnými kulisami, sjížděním se indiánskými drogami a následným velmi nepovedeným tripem, zbytečným duchařským i rodinným motivem, který srazil z možnosti víc zapracovat na samotném pobytu v čarodějnickém domě a postupným ždímáním hlavní postavy samotnou čarodějnicí. Která teda vypadala, no, bohužel moc del Torovsky. A taky nejhorším castingem z celé série, protože zrzavej Rupert Grint je prostě herecký poleno a to mi nikdo nevymluví. A to se nezmiňuji o tradiční netflixovské rasové korektnosti, která skvěle koresponduje s Lovecraftovým rasismem. Ehm. Takže přihazuju vlastně body akorát za domácího mazlíčka hnědého Jenkinse a jeho závěrečné loutkaření. 30% a víc ani ťuk. Škoda, že už si nepamatuju, jak moc se mi líbilo zpracování stejné povídky v sérii Masters of Horror, ale určitě to bylo lepší, než tohle (příležitostně si dám opáčko).

7. díl – Prohlídka

Kouknu-li se na hodnocení tohohle dílu na CSFD, tak je to většinou buď a nebo. Málokdy průměr. Buď ho lidi chválí nebo brutálně haní. A já? Já ho budu brutálně chválit. Protože jo, tohle byla pecka. Tady někdo věděl, co dělá a bylo hodně znát, že si do toho od del Tora rozhodně nenechal moc kecat. Už ve chvíli, kdy Charlotte projížděla parkovacím domem za zvuků synthwave music a divák měl možnost vidět jen dění kolem, nikoliv řidiče, zasekl se do mě dráp a já zvýšil svoji pozornost, páč jsem tu čul něco, co ve mně vyvolávalo vzpomínky na starý dobrý carpentrovky a další pecky z tý doby. Tady někdo kruci věděl, jak na mě. A pak to šlo už jen nahoru a já se bavil, jak u žádného z dílů předtím. Tajuplný milionář (v podání Robocopa čéče), který si do svého unikátního sídla pozve pečlivě vybranou bandu lidí. Celá ta diskuze probíhající nad chlastem a drogama, která nám více přibližovala jednotlivé postavy a možná i důvod, proč právě oni, slibovala, že přijde něco, co bude stát za to. A taky že jo. Tajemný kus šutru z vesmíru, který našemu milionáři nedal spát a chtěl mu přijít na kloub. Jenže věci nakonec nejdou podle plánu, role se obrací a vše se zvrhne ve finále, ve kterém vybuchují hlavy (pamatujete se na Scanners?) a které je lovecratovější než obě předchozí HPL adaptace. Pocta osmdesátkám, VHSkám, hrátky s obrazem, s barvama, stylovej barák, synťáky a parádní monstrum. To vše skvěle poskládáno, že jsem na konci řval: víc, já chci kurva víc!!! 90% a nejlepší díl.

8. díl – Šum křídel

A jak mě předchozí díl vystřelil, tak mě tenhle zase sfouknul jak mávnutím křídel jespáků odlétajících ze střechy. Vzniknul podle povídky samotného del Tora a kdybych si tu povídku měl možnost přečíst, tak bych byl možná i nadšen. Smutek a poetika zastřešující tajuplný starý příběh, to je moje. Jenže se to nepovedlo převést do obrazu. Starý dům na odlehlém místě je klasika, která může potěšit. Nebo zklamat. A tady zklamala. Vy víte, že tam bude strašit. A tak čekáte, co přijde. A přijde přesně to, co čekáte. A co znáte. Co už jste viděli mnohokrát jinde. Třeba v Ženě v černém, že. Která tu možná byla i inspirací. Zvuky v nočním domě. Pláč. Pobíhající duch dítěte. Lekačky, které jsou signalizovány dlouho dopředu, takže se může leknout fakt jen někdo, kdo předtím nic strašidelného neviděl. Scéna v koupelně byla tohohle všeho otřepaného klišé čirou esencí. Ne, jako horror to opravdu moc dobře nefunguje. A jako partnerské drama? Taky žádný zázrak. Ta ženská byla dost na pěst. Jako dobře, ztráta dítěte jednoho rozhodí. Ale i tak. A to je druhá věc. Ztráta dítěte. Nejdřív si říkáte, že to bylo asi starší dítě, ale pak je naznačený, že to možná bylo mimino. Jakože cože? Tahle ženská, která vypadá na padesát (herečce je už přes padesát, tak na okraj), měla mimino? A jak k němu přišla? Dneska by to nebyl problém, že jo, ale v době, kdy se příběh odehrával? Ne, tohle jsem taky nežral. S tím souvisí i závěrečná katarze, která po tom všem nepůsobila tak, jak asi měla. Takže na konec podprůměrných hodně odřených 40%.

Závěrem…

A tak si to shrneme. Velké očekávání a… Spíše zklamání. Trailer sliboval hodně horrorových zážitků, ale těch ve výsledku zase tak moc nebylo. A můžeme to všechno s velkou parádou hodit na krk právě del Torovi, který celou sérii zastřešil. U podobných typů seriálů, kdy každý díl točí někdo jiný, se stylová i kvalitativní rozháranost očekává. Hodně záleží na tom, jaké lidi si pro stvoření své vize přizvete. A tady neměl del Toro v některých případech moc šťastnou ruku. Druhá věc je, jak moc silné osobnosti to jsou a kdo mu byl rovnoceným partnerem a kdo si od něj nechal do výsledku víc kecat. Někdy ten del Torovský rukopis byl hodně výrazný, ať už v tom dobrém, tak bohužel i v tom špatném. Guilermo Del Toro kdysi horror uměl. Jeho Devil či Mimic jsou zdařilé kousky. Pak ale sklouzl do fantasy, přišel Faunův labyrint, Hellboy (všechno skvělé filmy, aby bylo jasno) a del Toro popustil uzdu své bohaté vizuální fantazii. A to je bohužel něco, co je možná tak trochu jeho zhoubou v horrorovém žánru. Protože spolu s tím se vytratil jeho smysl pro strašidelno, napínavou atmosféru, vše je… vizuálně epické, bohaté, úchvatné na oko, jím stvořená monstra jsou opravdu podivná… Ale neděsí. Bohužel. Už jeho Purpurový vrch měl být prodchnutý horrorem, ale byl spíš vizuálně hravou mysterií. Del Torův velký sen je natočit celovečerní film podle Lovecraftova díla V horách šílenství. Bývaly časy, kdy jsem si říkal, jen do toho. Po tomhle seriálu říkám spíš, jdi od toho. Protože těch 50%, které celému dílu dávám, na to prostě není. Bude-li nějaká další série, už k ní budu přistupovat s větší obezřetností.

Facebooktwittermail

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..