V bílých květech schovaný
na svět se probouzí
budoucí život.
22. 4. 2018



Co jsem stvořil…
Tma snáší se na obchoďák,
lidé chodí a hlučí,
radši jsou v domech hrůzy
než venku.
Jak říká kolegyně Sylva:
jsou to debilové!
ale já si myslím,
že to nebude tak horký.
Možná to bude tím,
že venku prší,
že jich je tolik uvnitř.
Možná tím,
že prostě obchoďáky jsou
jejich chrámy.
Taková už je doba.
Já ji jen asi trošku nechápu.
31. 3. 2018
Řeka Vltava si teče,
na Střelecký ostrov svítí slunce,
s Václavem Hrabětem vedeš monolog,
zatímco kolem chodí lidé
a drží se za ruce.
Sleduješ Karlův most,
ucpaný a plný,
kde za ruku se ani chytit nejde,
možná jen za vlastní,
a město hučí proudy aut.
Mrak schovává slunce,
slyšíš hlas zvonu
a taky holek jdoucích kolem,
jsou z ciziny,
asi někde z jihu,
přišli si udělat hromadu fotek
a taky nějaký selfie.
Je Zelený čtvrtek,
ale stromy jsou ještě holé
a na Střeleckém ostrově nekvetou kytky,
jen holuby, kachny, rackové, labutě
a lampy,
za pár hodin se rozsvítí.
Ale to už budeš jinde…
Ve spacáku ležíš
a do uší zní ti
příběh strašidelný.
24. 3. 2018
____________________________________________
PS: Tak pro zajímavost, co jsem to v lese ve spacáku poslouchal. Já ty staré klasiky hrůzy prostě mám rád…
http://mluveny.panacek.com/pov…/3346-indianska-zena-200.html