Meteorit

Seděl na verandě a pozoroval oblohu, jako už mnoho večerů předtím. Mnohem raději koukal na hvězdy na nebi než na „hvězdy“ v televizi. Proto byl možná jeden z prvních, kdo si všiml, že jedna z nich spadla. A k jeho velkému překvapení, ohnivá čára, který prosvištěla tmou, zahučela do nedalekého lesa. Sakra, z nebe spadne meteorit a jen pár kiláků od něj. A dokonce tušil, kam asi. Jaká byla pravděpodobnost, že bude mít takovou kliku?

Vyskočil z lavice, v předsíni popadl baterku, vytáhl kolo, zamknul chalupu a rozjel se po cestě směrem k lesu. Po půlhodině se ocitl na křižovatce, odkud odbočovala pěšina do lesa. Vedla k veliké pasece, kam přibližně mířil z nebe spadlý kus kamene. Schoval kolo mezi stromy a dál šel pěšky. Za dalších dvacet minut stál na kraji paseky. Rozhlédl se. Nic nenasvědčovalo, že by zde bylo místo dopadu, ale nevzdával se. Začal kličkovat po pasece, až nakonec jeho pátrání slavilo úspěch. Vážně nemohl věřit svému štěstí. Stál na kraji sotva půl metru širokého kráteru, uprostřed něhož ležel malý, sotva jako pěst velký kousek kamene. Meteorit. Rozesmál se. Fakt neuvěřitelná klika.

Poklekl a lehce se se kamene dotkl. Byl ještě teplý, ale už stihl vystydnout natolik, že ho mohl uchopit, aniž by se spálil. Zvedl ho a ve světle baterky si ho prohlížel. Kus černého kamene. Vlastně na něm nebylo nic tak zvláštního, kromě toho, že přiletěl odkudsi z vesmíru. Tušil, že dopad kamene určitě nezůstal utajen a druhý den sem dorazí různí pátrači. Ale už nic nenajdou. Kámen je jeho. Rozhodl se, že nikomu nic neřekne a kámen si odnese domů.

Už se ho chystal schovat do kapsy, když ho zarazilo něco podivného. Kámen v jeho ruce krátce zavibroval. Nejdřív si myslel, že šlo jen o nějaký klam. Jak by kámen mohl vibrovat? Jenže pak se rozvibroval znovu a vibrovat už nepřestal. Překvapeně ho pustil na zem. Vibrace kamene zesilovaly a ve světle baterky viděl, jak se sám od sebe po zemi slabě posunul. Pak přišla další podivnost. Kámen se během okamžiku rozžhavil do ruda. To už začínalo být opravdu podivné a začínal mít pocit, že nejlepší bude zmizet. Jenže než se stihl rozhodnout, kámen vybuchl. Několik drobných žhavých úlomků ho zasáhlo do tváře i na několika místech na těle.

Leknutím upadl na zem, upustil baterku a ta se odkutálela někam pryč. Jenže její světlo už nepotřeboval. Protože na místě kamene byla malá ostře svítící kulička. Nebylo to ale normální konstantní světlo, pulsovalo, přelívalo se, jako kdyby bylo živé. Pak se kolem té kuličky objevil první výboj, potom druhý, třetí. Během následujících sekund se za praskotu výbojů kulička začala zvětšovat. Nejprve do velikosti pomeranče, pak melounu, pak gymnastického míče. Jak se objekt zvětšoval a přibližoval se k němu, začal vyděšeně vsedě couvat co nejdál. Byl ale pomalejší než růst objektu a jeho okraj se k němu rychle blížil. Když už to vypadalo, že ho pohltí, růst se zastavil.

Před ním byla tři metry široká bílým světlem pulzující sféra. Uvědomil si, že se celý klepe. Nebylo to zimou, ale spíše strachem. Tohle bylo opravdu něco zvláštního. Tohle byla regulérní vesmírná technologie, kterou někdo poslal na zemi. A on to našel. A věděl, že o tohle určitě nestál.

Pak zahlédl uvnitř sféry stín. Obrys postavy. Metr a půl vysoké tvarem jen vzdáleně připomínající člověka. Mělo to hlavu, měla to ruce, jenže čtyři, mělo tu hubený trup a dvě silné krátké nohy. A v každé ruce to nejspíš cosi svíralo. V okamžiku, když se to vynořilo, zasáhl ho světelný paprsek vystřelený z krátké tyčové zbraně, kterou ta věc držela v ruce. Zhroutil se na zem. Ta věc se nad něj sklonila. Hleděl do tváře mimozemšťana nad sebou, do velikých černých očí, v nichž se odrážel jeho vyděšený obličej. Chtělo se mu křičet hrůzou, ale nemohl, byl zcela ochromený. Ne strachem, ne hrůzou, ale nejspíš zásahem té mimozemské zbraně.

Mimozemšťan si ho chvíli prohlížel, pak se narovnal a odcházel pryč. Za ním se ze sféry vynořil další a pak další a další. Ležel na zemi a sledoval postavy procházející kolem něj bez možnosti se hnout. Ucítil mravenčení v konečcích prstů rukou i nohou. Pak, jako vlna, se to mravenčení pomalu sunulo dál skrz jeho údy směrem k trupu. A každé z těch míst, kudy ta vlna prošla, už víc necítil. Mravenčení dosáhlo jeho trupu a dotklo se jeho plic. Okamžitě přestaly pracovat. Za pár vteřin se dostalo až k jeho srdci. Ještě než mu stihlo vypovědět službu, uviděl, že sféra opět začala růst…


Více ke vzniku povídky: Sedmidenní výzva

Facebooktwittermail

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..