Muž s havranem na rameni

Povídky Starý bar, Tulák a Muž s havranem na rameni jsou výrazně starší, než ostatní povídky ze Setkání. Taky to bylo období, kdy jsem příliš nepoužíval přímou řeč. Přesto jsem se ale po čase rozhodl je do tohoto cyklu zařadit, protože jsem měl pocit, že svým pocitovým vyzněním do něj vlastně patří.

***

Bylo poledne a já šel okolo hřbitova. Všiml jsem si podivné postavy stojící uprostřed něj. Lidi přes den na hřbitově nejsou nic zvláštního, ale tenhle člověk, jestli to byl člověk, opravdu zvláštní byl. Měl na sobě černý hábit dlouhý až na zem, s rukávy, ve kterých nebyly vidět ruce, přes hlavu přehozenou velkou kápi, na rameni mu seděl havran černý jak noc.

Otevřel jsem branku a vstoupil na hřbitov. Zastavil jsem se jen pár kroků za brankou a sledoval toho podivného člověka. Snažil jsem se ve stínu jeho velké kápě zahlédnout obličej, ale marně. Stál jsem, díval se na něj a nehýbal se. Ani on se nehýbal. Jen havran na jeho rameni si čistil peří.

Přemýšlel jsem, co mám dělat. Jít k němu, na to jsem byl až příliš nejistý. Jedině na něj promluvit. Zeptat se ho, co je zač. Jenže než jsem stačil cokoliv říct, vytáhnul odkudsi píšťalu a začal na ni hrát.

Držel ji ve svých špinavých a vrásčitých rukách a hrál táhlou a neskutečně smutnou melodii. Ty hluboké tóny mi pronikaly až do morku kostí, zněly v hlavě, byly jak z jiného světa, až mi z nich naskočila husí kůže a já se roztřásl. Mé nohy se z ničeho nic daly do pohybu a já směřoval pomalými kroky k němu. Jak jsem se k němu blížil, vystupovaly ze stínu kápě rysy jeho obličeje.

Zastavil jsem se krok před ním. Přestal hrát. Díval jsem se mu do tváře. Vzbuzovala strach, ale i lítost. Kůži měl nažloutlou a plnou vrásek. Popraskané rty se určitě už dávno neusmály. A ten pohled. Jeho zarudlé oči, kdysi možná blankytně modré, vypovídaly o všem, co jsem chtěl vědět. Vypovídaly o utrpení, bolesti a smutku tak hlubokém, že ho normální člověk nemohl ani pochopit. Rozplakal jsem se, ani jsem pořádně nevěděl proč.

Havran na jeho rameni náhle zakrákal a vznesl se. On sklonil hlavu. Položil jsem mu ruku na rameno, ale má dlaň uchopila jen prázdný plášť. On zmizel. Vyděsil jsem se, pustil plášť a ustoupil o krok dozadu. Jeho hábit spadl na zem a zmizel taky. Nechápal jsem, co se to děje. Rozhlížel jsem se zděšeně po hřbitově, ale ten byl prázdný. Jen nad hlavou mi kroužil onen havran a hlasitě krákal.

Podíval jsem se znovu před sebe na zem. Ležela tam píšťala. Zvedl jsem ji a zahrál na ni pár tónů. Havran opět zakrákal, snesl se dolů a usedl mi na rameno…