Kdy jste naposledy někomu poslali pohled?
***
„Ať ti slunce stále svítí.“
Už skoro vybledla, tahleta věta napsaná na staré pomačkané pohlednici. Nosím ji v kapse už dlouhá léta. Je totiž obalena záhadou. Záhadou jejího autora.
Našel jsem ji kdysi ve schránce. Byla ručně dělaná. Na tvrdý karton kdosi nakreslil louku, ležícího tuláka se stéblem trávy v puse a slunce. Z druhé strany napsal onu větu a hodil mi ji do schránky. A já dodnes nevím, kdo vlastně.
Tenkrát jsem si večer sedl do křesla, prohlížel si tu pohlednici a přemýšlel. Přemýšlel o všech lidech, které jsem potkal. I o těch, kteří se mým životem jen mihli.
Třeba to byl některý z nich. Nestačil jsem je pořádně poznat a možná tak prošvihl opravdu dobrého člověka. Někoho, komu jsem uvízl v hlavě a který mi teď poslal bezejmenný pozdrav. Možná, že to tak bylo. Nevím.
Faktem je, že od onoho dne se můj život změnil. Jakoby by mi slunce opravdu stále svítilo. Poznal jsem spoustu skvělých lidí, zažil spoustu úspěchů. Občas sice přišel i nějaký ten neúspěch, ale většinou býval zanedbatelný a můj život příliš neovlivnil.
Pohlednice se mi natrvalo usídlila v kapse. Jejího autora jsem stále nemohl najít. Ptal jsem se spousty lidí, známých i neznámých. Někteří mě měli za blázna, někteří se stali mými přáteli. Ale toho, kdo mi ji poslal, ne a ne najít. Snad to ani nebylo možné. Do dnešního dne jsem si to myslel. Do dnešního dne…
Ráno vše nasvědčovalo tomu, že dnes bude opravdu hezky. Tak jsem se sbalil a vyrazil ven do přírody. Procházel jsem po lese, poslouchal zpěv ptáků, pozoroval zvěř. Až jsem došel na jedno zvláštní místo a zůstal překvapeně stát.
Ten výjev jsem odněkud znal. Přede mnou se rozprostírala louka, na ní ležel tulák, v puse žmoulal stéblo trávy a nechával se hřát paprsky slunce. Uvědomil jsem si, odkud to místo znám. Sáhl jsem do kapsy, vytáhl pohlednici a zadíval se na ní. Ano. Přesně to, co na ní bylo, teď bylo přede mnou ve skutečnosti.
Tulák vprostřed louky se zvedl a přišel ke mně. Bezděky jsem mu pohlednici podal. Podíval se na ni a usmál se.
„Tak co, našel jsi?“, zeptal se mě. A mně v tu chvíli došel význam té pohlednice. I význam jeho otázky. Ne, v hledání autora to nebylo. Veškeré to hledání bylo o něčem jiném. A já věděl, že to mé hledání skončilo vlastně už dávno.
Usmál jsem se. On strčil pohlednici do kapsy, otočil se a odcházel pryč. Já šel domů. Na psacím stole ležel kousek tvrdého kartonu. Sedl jsem ke stolu, vzal tužku a začal psát.
„Ať ti slunce stále svítí.“
