Rubrika: Básničky na 6

Mraky se zatáhly. Slunce přestalo svítit na obloze. Voda padá na zem. Přišel déšť.

Měsíc si svítí, dolů z oblohy, skrzevá okno, do mojí postele, na moje nohy. Jsou bílé.

Když není nápad a není co zpracovat, jen marně hledím na prázdný papír, v ruce mám tužku, a zbytečně.

Smrt se opila levnými životy a teď řádí na divokém koni. S kosou u pasu květiny kosí. Až přestane a sleze, bude mít kocovinu.

Někdo mi zaklepal na dveře. Vstal jsem a otevřel. Bylo tam prázdno. Jako vždy. Začínám pochybovat, že u mě někdy někdo klepal.

Když nevíš coby, jen si tak házíš slovíčky, dáváš je do kupy, svěřuješ papíru, a i tak vlastně může vznikat poezie.

Vyťukáváš do psacího stroje v pravidelném rytmu změť písmen a slov. A vznikají texty, které jednou bude snad i někdo číst.

Až skončí svět a zhasne slunce, já tu budu a budu svítit, abys věděla kam jít.

Posloucháš hudbu, line se z repráků, pár rychlých rytmů. Tělo se hejbe, za psacím stolem tančíš jak blázen.

Pár slov o jedné, co stojí za rohem. Neslyší nic. Až hlasitý smích dolehl jí k uším. Stala se terčem vtipů.

Nevyřčená slova, zůstávají utajená, bloumají si hlavou, ještě po nějaký čas, pak jednou zapadnou a mě to bude líto.

Procházel jsem ulicí tam a zpět a viděl stíny pod lampami tancovat valčík. A jeden z těch stínů… Jak podivné, vždyť já stál! I můj stín tam tancoval…

Znám tě, neznám tě, už na tom nezáleží. Řekneme si jména a pak už budu znát já tebe a ty mě.

Roztáhnout ruce, skočit ze skály a na chvíli se cítit jako pták. Byl by to nádhernej let. Ale poslední.

Pozůstatky po prastarém zábradlí, dvě zrezlé branky do nikam, na okraji skály. Otevři je, udělej krok vpřed a rozletíš se do prostoru.