Básničky na 6 – 2. stránka

Déšť

Mraky se zatáhly.
Slunce přestalo svítit
na obloze.
Voda padá
na zem.
Přišel déšť.

Měsíc si svítí,
dolů z oblohy,
skrzevá okno,
do mojí postele,
na moje nohy.
Jsou bílé.

Když není nápad
a není co zpracovat,
jen marně hledím
na prázdný papír,
v ruce mám tužku,
a zbytečně.

Smrt se opila levnými životy
a teď řádí na divokém koni.
S kosou u pasu
květiny kosí.
Až přestane a sleze,
bude mít kocovinu.

Někdo mi zaklepal na dveře.
Vstal jsem a otevřel.
Bylo tam prázdno.
Jako vždy.
Začínám pochybovat,
že u mě někdy někdo klepal.

Když nevíš coby,
jen si tak házíš slovíčky,
dáváš je do kupy,
svěřuješ papíru,
a i tak vlastně
může vznikat poezie.

Vyťukáváš do psacího stroje
v pravidelném rytmu
změť písmen a slov.
A vznikají texty,
které jednou bude
snad i někdo číst.

Až skončí svět
a zhasne slunce,
já tu budu
a budu svítit,
abys věděla
kam jít.

Posloucháš hudbu,
line se z repráků,
pár rychlých rytmů.
Tělo se hejbe,
za psacím stolem
tančíš jak blázen.

Pár slov o jedné,
co stojí za rohem.
Neslyší nic.
Až hlasitý smích
dolehl jí k uším.
Stala se terčem vtipů.

Nevyřčená slova,
zůstávají utajená,
bloumají si hlavou,
ještě po nějaký čas,
pak jednou zapadnou
a mě to bude líto.

Procházel jsem ulicí tam a zpět
a viděl stíny pod lampami
tancovat valčík.
A jeden z těch stínů…
Jak podivné, vždyť já stál!
I můj stín tam tancoval…

Znám tě,
neznám tě,
už na tom nezáleží.
Řekneme si jména
a pak už budu znát já tebe
a ty mě.

Roztáhnout ruce,
skočit ze skály
a na chvíli se cítit
jako pták.
Byl by to nádhernej let.
Ale poslední.

Pozůstatky po prastarém zábradlí,
dvě zrezlé branky do nikam,
na okraji skály.
Otevři je,
udělej krok vpřed
a rozletíš se do prostoru.