Rubrika: Na listech sakury

Léto, slunce svítí,
oblohou putují mraky.
Tak jako oni nebem,
tak já dole po zemi
putuji po cestách taky.

Na rozhledně poutník stojí,
rozhlíží se po kraji.
Hledí na různá místa,
kde už byl, i na ty,
které na něj čekají.

Slunce se za kopcem probouzí,
na rudém nebi stoupá,
poutník na rozhledně stojí
a na rodící se den
s tichým mlčením kouká.

Světla vzdálených měst
do černé noci září.
Po nebi ženou se mraky.
Vítr, co je honí,
cítíš na své tváři.

Někdy nejdou verše,
někdy nechodí žádná slova,
až příště cesta lesem,
přivede mé kroky,
zkusím to zase znova.

Po cestě nad řekou kráčíš
v kaňonu mezi skalami,
kolem dřevěných srubů,
pod vzrostlými stromy
a kapky deště kolem padají.

Déšť na tvář ti padá,
pomalu otevíráš oči.
Rozhlížíš se po nebi,
po mracích a víš,
že sny o slunečném dni končí.

Když ráno déšť padá
a mrak oblohu halí,
poutník se probouzí,
snídani si uvaří
a na delší cestu balí.

Měsíc z oblohy svítí,
řeka pod skalou plyne.
Hlavou honí se příběhy,
dávné nebo blízké,
jeden skončí, začnou jiné.

Na skále sedíš a sleduješ,
jak obloha plamenem hoří.
Den pomalu končí,
tma už čeká za rohem,
až se slunce za obzor vnoří.

Na skále sedíš, rozjímáš,
dávná vzpomínka letí hlavou.
Za ní jdou jiné,
jak ryby v řece
myslí ti plavou.

Kupředu běžíš
a voda prudce padá na zem.
Probíjíš se vodní stěnou,
silným větrem a krupobitím,
a jen se směješ jako blázen.

Jen tma a ticho
na lom pomalu sedá.
U ohně sedící,
tiše rozjímaje,
klid v sobě poutník hledá.

Starý hrad nad řekou
na tok času hledí.
Zbořené zdi kolem,
když jim budeš naslouchat,
mnoho toho vědí.

Tak, jako každé jaro,
jako předloni a vloni,
na mých cestách přírodou
velké květy bezu
do nosu mi voní.