Rubrika: Na listech sakury

Ptáci kolem zpívají,
slunce ohřívá zem,
s přírodou pevně spojený,
s bosou nohou a úsměvem,
došel jsi až sem.

Měsíc v úplňku na nebi visí,
v černé noci mezi hvězdami.
Na skále nad řekou tiše sedíš,
přemýšlíš, co je za námi,
a co je před námi.

Z hvězdné oblohy
úplňkový měsíc se dívá.
Okolní les, šeptající potok
i tichou řeku pod skalou
tma v sobě skrývá.

Když jaro přichází
a příroda kolem rozkvétá,
tvé kroky míří vpřed,
po cestách ztracených,
kupředu, do léta.

Na černém nočním nebi
svítí tisíce hvězd.
Pomalu klíží se ti oči
a do krajiny snů
necháš se jejich svitem vést…

V prastarém příběhu
hlavním hrdinou jseš.
Najdeš jednou čtenáře,
který si rád přečte,
kam v příběhu jdeš?

Oheň v krbu hoří,
dřevo pomalu tráví.
Stránky v knize,
co držíš v rukách,
příběhy tobě vypráví…

Jen samota a ticho,
teď tví přátelé jsou.
Ponořen sám do sebe
pomalounku vnímáš,
jak myšlenky hlavou jdou.

Poutníkovy kroky
vedou po krajině bílé,
zaposlouchán do ticha,
jaké jen příroda umí,
je ponořen do té chvíle.

Do sněžného rána
spáč otevřel oči,
oknem hledí ven
a s posledními zbytky snů
se pomalu loučí.

V padajícím sněhu na skále stojíc
hledí poutník do dáli,
jak barevnými světly
a hlučným rykem
lidé nový rok vítají.

Oheň v krbu hoří,
sníh za oknem padá,
poutník dívá se kolem,
jak se v černé noci
do bílé peřiny krajina ukládá.

Poutník bloudící krajem
v úžasu na kolena kles,
když došlo mu náhle,
že ten, kdo k němu promlouvá
je kolem stojící les.

Nad krajinou hukot
aut se nese,
ve větru na vrcholu
chladem se poutník
při rozhledu třese.

Když voda se do bot vlévá,
ze tmy útočí chlad,
oheň v krbu suší,
zahřeje tě,
utiší žízeň a hlad.