Rubrika: Na listech sakury

Je tmavá noc,
sedím tu sám.
Nic jiného
než smutek
v srdci nemám.

Déšť padá z nebe
na zvadlý květ.
Jako ta květina,
stejně tak zvadl
i můj svět

Z tvých úst kdysi
padaly slova něhy.
Ty časy zmizely…
Roztály,
jak loňské sněhy.

Vzpomínám, příteli,
na krásné chvíle.
Čas už je pohltil.
Ze všeho zbyly
jen stránky bílé.

Psal jsem ti básně
z lásky, plné citu.
Teď srdce i pero mlčí.
Byla jsi…
A už nejsi tu.

Sníh se snáší dolů,
pokrývá svět a ten mizí.
Za chvíli přijde jaro,
sníh roztaje
a my budem si cizí.

Láska po mém boku leží,
klidně si spí, oddychuje.
Dívám se na ní.
Je mi tak krásně,
že se mnou tu je.

Úkolem mým
hřát vás je v zimě.
Až jednou pohasnu,
kdopak mi pomůže
nést toto břímě?

Jako sadař,
když trhá třešně,
chtěl bych tě obejmout,
políbit, milovat,
ochutnat ještě.

Tahle báseň uplyne
jak voda v řece.
Pár písmen, pár slov,
pár vět…
A stejně je krásná přece.

Voňavé květy sakury
ztrácejí listí.
Tak, jako ony,
ztrácím i já
své štěstí.

Vločky se sypou z nebe
jak miliardy hvězd.
V jejich bílém náručí
brzy spočinou
na statisíce cest.

Pod bílým sněhem přikrytá
krajina tiše spí.
O slunci, jaru,
květinách,
svůj tajný sen sní.

Slunce si jen tak
po obloze pluje.
Mraky se toulají,
někam kupředu,
jak vítr duje.

Hora se mraků dotýká,
špičkou se do nich noří.
Pokud ty mraky spadnou
dolů až na zem,
možná tu horu zboří.