Rubrika: Na listech sakury

Je tmavá noc, sedím tu sám. Nic jiného než smutek v srdci nemám.

Déšť padá z nebe na zvadlý květ. Jako ta květina, stejně tak zvadl i můj svět

Z tvých úst kdysi padaly slova něhy. Ty časy zmizely… Roztály, jak loňské sněhy.

Vzpomínám, příteli, na krásné chvíle. Čas už je pohltil. Ze všeho zbyly jen stránky bílé.

Psal jsem ti básně z lásky, plné citu. Teď srdce i pero mlčí. Byla jsi… A už nejsi tu.

Sníh se snáší dolů, pokrývá svět a ten mizí. Za chvíli přijde jaro, sníh roztaje a my budem si cizí.

Láska po mém boku leží, klidně si spí, oddychuje. Dívám se na ní. Je mi tak krásně, že se mnou tu je.

Úkolem mým hřát vás je v zimě. Až jednou pohasnu, kdopak mi pomůže nést toto břímě?

Jako sadař, když trhá třešně, chtěl bych tě obejmout, políbit, milovat, ochutnat ještě.

Tahle báseň uplyne jak voda v řece. Pár písmen, pár slov, pár vět… A stejně je krásná přece.

Voňavé květy sakury ztrácejí listí. Tak, jako ony, ztrácím i já své štěstí.

Vločky se sypou z nebe jak miliardy hvězd. V jejich bílém náručí brzy spočinou na statisíce cest.

Pod bílým sněhem přikrytá krajina tiše spí. O slunci, jaru, květinách, svůj tajný sen sní.

Slunce si jen tak po obloze pluje. Mraky se toulají, někam kupředu, jak vítr duje.

Hora se mraků dotýká, špičkou se do nich noří. Pokud ty mraky spadnou dolů až na zem, možná tu horu zboří.