Asi bych k tomu napsal dvě věci. Ta první je, že je to celé napsané podle mého skutečného snu. Tedy jak to „vypráví“ hrdina na začátku druhé části, tak se mi to skutečně zdálo. A ta druhá. Ano, taky se mi to zdálo jako seriál. Probudil jsem se, usnul, šup, noční můra pokračovala dalším dílem. Probudil jsem se, usnul, šup, noční můra pokračovala ještě dalším dílem. Zábavka, když se vám pak nechce už znovu usnout, protože víte, že vás zase něco bude děsit ze sna. Myslím, že jsem pak opravdu čekal, až se rozední. Ale už si nejsem moc jistý, už je to přeci jen šest let… No, takže na závěr popřeji: dobrou noc, pokud právě usínáte, a dobrou noc, pokud právě znovu usínáte, a dobrou noc, pokud právě zase znovu usínáte… 😀
Hudba: Displace by Danny Greenwood – https://pixabay.com/users/dannygreenw…
Černá paní
Pavel se s trhnutím probudil z další noční můry. Tuhle noc už popáté. Jestli něco neměl rád, tak právě noční můry. A jestli něco nesnášel ještě víc, tak když se mu zdály jako seriál. Pokaždé, když znovu usnul, spustil se zase další díl navazující na ten předchozí. Stejný děs pokračující dál a dál a dál. Klidný spánek dnes rozhodně nebyl na programu.
Natáhl ruku a rozsvítil lampičku. Posadil se, zahleděl se do peřiny a začal si přebírat celý ten snový seriál. Nad jeho dějem musel vážně s úšklebkem zakroutit hlavou. Pracoval na zámku jako kastelán sotva tři měsíce a teď v něm narůstal pocit, jakoby mu ze všech těch pověstí, které vyprávěl návštěvníkům, začalo hrabat. Ve všech dílech seriálu ho totiž pronásledovala místní legenda, Černá paní. Postava v černých šatech, s černými vlasy, se zčernalou tváří zakrytou průhledným černým závojem. Pronásledovala ho celým zámkem, čekala na něj za dveřmi, vynořovala se z temných koutů chodeb a chtivě natahovala své ruce v černých rukavicích po jeho krku. Pokaždé zcela nečekaně a naprosto tiše. Jediné, co ji dokázalo spolehlivě zahnat, byla kočka. Před ní vždy prchala chodbou pryč.
Pavel se podíval na svého kocoura Matese, otráveně hledícího z druhého konce postele, proč proboha takhle uprostřed noci musí rozsvěcet.
„No vidíš, Mates, už i ty se mi dostáváš do snů. A navíc jako můj zachránce.“
Kocour bez zájmu zívl a dál jen znuděně mžoural na svého pána. Pavel se usmál. Pak se podíval na noční stolek a otráveně vzdychl. Potřeboval spláchnout sucho v ústech, ale sklenička pod lampičkou byla beznadějně prázdná. A kohoutek s vodou byl sakramentsky daleko. Neměl nejmenší chuť se zvednout a opustit bezpečí peřiny, strach vyvolaný sérií snů mu stále ještě běhal po těle. Jenže žízeň byla nesnesitelná. Nakonec se přemohl.
Vylezl z pod deky doprovázený dalším kocouřím otráveným pohledem, vzal sklenku a došel ke dveřím na chodbu. Paranoidně rozsvítil v pokoji i velké světlo. Pak sáhl po klice a pootevřel dveře. A v ten moment za zády zaslechl syčení a prskání. Otočil se. Mates stál na posteli, upřeně hleděl na dveře, chlupy na zádech měl naježené a zuby vyceněné. Co blázní? Pak ho z chodby ovanul chlad. Otočil se zpátky ke dveřím a zaváhal. Sakra, že to není další sen, že ne? Že ne?! A teď je vzhůru a strašidla nejsou. Prostě nejsou. Odhodlal se. Zhluboka se nadechl, prudce otevřel dveře a udělal krok dozadu. Nic. Chodba byla prázdná. S úlevou si oddechl.
“Tak vidíš, Mates, jančil jsi zbytečně,” řekl a otočil se na kocoura. Kocour už na posteli nebyl. Za to před postelí stála děsivá černá postava, která se proti němu vyřítila a než se vzpamatoval, sevřela ledovými prsty jeho hrdlo. Pavel ztuhl hrůzou. Vytřeštěně zíral do odporné černé tváře před ním. Pak přejel pohledem místnost. Pod postelí si všiml odlesků světla od dvou zvířecích očí.
“Ma… Mat… Mat-es,” zachroptěl. Kocour se nejdřív vůbec nepohl. Pak povyběhl z pod postele a se zježenou srstí začal syčet na Černou paní. Obrátila k němu svou tvář, vycenila zuby a syčení opětovala. Její prsty mezitím zesílily stisk na krku.
“Ma—tes,” pohlédl na svého chlupatého kamaráda prosebně Pavel. Docházel mu dech a rozostřoval se mu pohled. Kocour znovu zasyčel, na což mu Černá paní znovu odpověděla. Pak se kocour nahrbil a v hrozivé póze se k ní přiblížil. Potom se rozeběhl, vyskočil na komodu stojící vedle u zdi, tam zapružil na zadních nohách, až nakonec skočil Černé paní přímo do tváře, drápy roztrhl závoj a zaryl je do její zčernalé kůže. Černá paní zavyla a pustila Pavlův krk. Pavel se zhluboka nadechl, pak ještě jednou a pak ji odstrčil pryč. Černá paní chytla kocoura, strhla ho ze své hlavy a odhodila ho. Potom se s vyceněnými zuby a hrdelním vrčením vrhla proti Pavlovi. Pavel vykřikl…
***
Pavel se s výkřikem probudil. Rychle se posadil a hned rozsvítil lampičku. Rozhlédl se po pokoji. Byl prázdný. Jediná další bytost v místnosti byl jeho kocour Mates, který ležel na peřině u jeho nohou a naštvaně na něj hleděl. Zvedl ruku a ohmatal si krk. Byl v pořádku.
“No do prdele už,” ulevil si. Uvědomil si, jak má šíleně vyschlo v ústech. Natáhl se po sklence na nočním stolku. Byla prázdná. Povzdechl si. Zadíval se na dveře na chodbu. Chvíli přemýšlel. Pak se rozhodl.
“Srát na to,” řekl a vrátil sklenku zpátky na noční stolek. Nikam nejde. Z pokoje ho nikdo nedostane. Jediné, co udělá, že zamkne dveře na chodbu a rozsvítí velké světlo. Pak si zaleze pod peřinu, vezme si k sobě kocoura a zůstane vzhůru do doby, než se rozední a pokoj bude prozářený uklidňujícími paprsky slunce. Tak.
Opatrně vylezl z pod peřiny, aby z ní neshodil kocoura. Pak došel ke dveřím. Rozsvítil velké světlo. Potom sáhl po klíči v zámku a otočil jím. Na jeden západ, na druhý. Úlevně si vydechl. Pak najednou zaslechl za zády syčení a prskání. Prsty na klíči ztuhly, jeho pohled se zarazil na klice dveří.
“Kurva,” řekl otráveně. Pak pustil klíč, zhluboka se nadechl a otočil se…
