Když si tak člověk sedí večer ve srubu a najednou se mu tam začne spouštět na hlavu… Tak vezme mobil a fotí. A k fotkám napíše, jak to bylo doopravdy. 😀
***
Sedíš v osamělém srubu kdesi v lese. Jen praskající oheň narušuje noční ticho a světlo jeho plamenů se zlehka probíjí okolní tmou. Pomalu upíjíš teplý čaj a necháváš myšlenky zvolna plynout hlavou. Necítíš nic. Neslyšíš nic. Netušíš nic. Až do chvíle, kdy se zvolna dotknou tvých zad. Jedna. Druhá. Třetí. Čtvrtá. Pátá. Šestá. Sedmá. Osmá. Osm doteků na tvých zádech. Dva u ramenou. Dva na žebrech. Dva na bedrech. Dva u zadku. Čtyři páry. Ztuhneš hrůzou. Hrnek se zastaví jen kousek od rtů. Noha, kterou jsi si chtěl protáhnout, visí ve vzduchu pár centimetrů nad zemí. Dech se skoro zastaví. Pohled upřený do krbu. Myšlenka, letící hlavou, se rozplývá do tmy. Pomalu ti to dochází.
Pak se ozve zvuk. Cvak, cvak. Cvak, cvak. Ztuhlost prudce povoluje, hrnek dopadá na zem, čaj se rozlívá a ty v panice vyskakuješ z lavice a dvěma kroky prcháš do tmavého kouta. Doteky na tvých zádech mizí. Prudce se otáčíš. A uvidíš ho. Na tenkém vlákně se tam pomalu spouští ze stropu. Dvě velké a několik malých černých polokoulí očí tě tiše sledují. Cvakání kusadel v tvých uších přehlušuje praskání dřeva v krbu. Sklouzneš očima ke dveřím. Jsou jen čtyři metry daleko, ale v tuto chvíli až příliš daleko. A mezi tebou a nimi visí on. Zkusíš pomalu ukročit doleva, obejít ho mezerou mezi jeho nohama a stěnou srubu. Jenže v ten samý okamžik se pohne i on. Lehce, jen lehce sebou na sotva viditelné nitce cukne a zhoupne se přesně tím samým směrem. A dosud volný prostor je najednou neuvěřitelně úzký. Zkusíš to na druhou stranu. Opět slabé cuknutí a zhoupnutí a i druhá ústupová cesta se uzavírá. Jsi zahnaný v koutě. Jsi v pasti.
Plamen v krbu náhle prudce vyšlehne a odrazí se v jeho očích. V zádech tě zamrazí. Namlouváš si, že je to od chladné skalní stěny vedle tebe, o kterou je srub opřený. Ale uvnitř víš, že chladná skála za to nemůže. Kolena se ti slabě chvějí, na čele ti vyrazí pár kapek potu, žaludek ti svírá strach. A cvakání kusadel zní čím dál hlasitěji. Ne, nemůžeš tady zůstat. Musíš utéct. Dřív, než dohoří dřevo v krbu. Dřív než plameny ohně přestanou ozařovat vnitřek srubu a vše se ponoří do tmy. Protože potom…
Rozhlížíš se kolem, hledáš nějakou zbraň. Marně. V tvém dosahu není nic, než pár malých klacíků. Polena do krbu, sekera, lopatka. Vše se nachází nedosažitelné na druhé straně srubu. Pak si vzpomeneš. Nůž. Měl jsi v kapse nůž. Hmátneš dolů ke kalhotám. Ale ne. Není tam. Sklouzneš pohledem na zem před krbem. Kovová pojistka nože se tam leskne v záři ohně. Na tváři ti proběhne ironický úšklebek. Proč ti vždycky vypadne, když ho potřebuješ?
Dobrá, vydechneš pomalu. Jen klid. Musíš vymyslet plán. Zatím máš čas. Zatím tam jen tak visí. Znovu našlápneš nohou vlevo. Cuknutí a zhoupnutí. Našlápneš vpravo. Ten samý pohyb, jen na druhou stranu. Ano, to by možná šlo. To by stálo za pokus. Zhluboka se nadechneš a prudce vydechneš. Jdeš na to. Našlápneš nohou vlevo. On sebou cukne a zhoupne se tím samým směrem. V tu chvíli se prudce odrážíš a řítíš se do mezery na druhé straně. Míjíš ho a pomalu se začínáš cítit jako vítěz. Jenže najednou koutkem oka zahlédneš, jak se jedna z jeho nohou neuvěřitelnou rychlostí vymrští a napne přímo k tobě. Trháš sebou. Narážíš do krbu. Rukou zachytáváš konev s čajem. Padáš k zemi. Konev se řítí za tebou. V ten moment se čas zpomalí. Sleduješ, jak víčko konvice letí stranou. Skoro plná nádoba se ve vzduchu začíná otáčet na bok.Část jejího obsahu vystříkne ven. Vykřikneš. Ne, tam ne! Na poslední chvíli se pokusíš konvici zachytit nebo odrazit jinam. Tvé prsty naráží do jejího boku a směr konvice se skutečně mění. Nyní míří přímo do krbu. Čaj se rozlévá po žhavých uhlících a hořícím dřevě. Ozve se zasyčení, ještě zahlédneš trochu páry a pak již vše pohltí tma.
Ležíš na zemi. Cítíš, jak tvé útroby někdo začíná drtit ve svěráku. Zprudka oddychuješ. Pak ti cosi probleskne hlavou. Čelovka. Kde je? Na hlavě ji nemáš. Ani na krku, ani v kapse. Kam jsi ji do prdele položil? Párkrát hmátneš okolo sebe. Není tam. Kde kurva je? Pak se zarazíš. Cosi slyšíš. Slabounký zvuk. Několik slabých klapnutí. Jako když drobné drápky dosednou na dřevěnou podlahu. Pomalu stáhneš ruce zpátky. Na chvíli zatajíš dech. Kolem je naprosté ticho. A poté to uslyšíš znovu. Několik opakujících se stejných zvuků. Klap, klap, klap, klap. Blíží se to k tobě. A pak se cosi dotkne tvého holého lýtka…
