Bylo krátce před půlnocí a oheň pod převisem už pomalu pohasínal. Seděli u něj už jen poslední čtyři vytrvalci, Zdenek, Vejr, Káča a Arní. Ostatní, zmožení po náročném dni, už leželi ve svých spacácích a tvrdě spali. Ani oni už k tomu neměli příliš daleko.
„Třičtvrtě na dvanáct, docela bych šla už spát,“ řekla Vejr a zazívala.
„Kam bys chodila. Noc je ještě mladá,“ odpověděl jí Zdenek.
„Spát bych chodila.“
„Spát? Ty fakt nic nevydržíš,“ rýpnul si Zdenek, ačkoliv sám měl problém nezívat každou půlminutu.
„To teda né, nó.“
„Zdenku, vypravuj něco,“ řekla náhle Káča.
„A co jako?“
„Něco strašidelnýho.“
„Něco strašidelnýho? Tak to bude problém.“
„Próč?“
„Páč jsem docela utahanej a nic ňa nenapadá.“
„Zdenků.“
„No jo. Tak chvilku vydrž. Třeba něco vymyslim, jestli u toho vymýšlení neusnu,“ rezignoval nakonec Zdenek a zamyslel se. Po chvíli začal vyprávět.
„Něco mě napadlo. Taková stará historka, co jsem onehdy slyšel někoho vyprávět, tak snad to převyprávim tak nějak správně.“
„To zas bude určitě nějaká kravina,“ ušklíbla se Arní.
„Já nemusim vyprávět nic, že jo.“
„Né, vyprávěj,“ zaprosila Káča.
„No dobře, dobře. Ale jestli se mě do toho budete šťourat, tak na vás z vejšky a jdu spát.“
„Jó, neboj,“ odpověděli mu holky sborově.
„Tak fajn. Víte, co jsou to duchové temného lesa? Asi ne. Taky kdybyste se s nima setkali, tak by jste tady asi neseděli.
Počátek příběhu duchů temného lesa sahá až někam do dávný doby, kdy ještě Čechy nebyly Čechama a o existenci toho veleslavnýho Boha tady neměl nikdo ani tucha. A právě v tý dávný době sem přišli spolu s jedním keltským kmenem druidové. Víte, kdo to byli druidové, ne? To byli takový keltský pohanský kněží.
No, a tihleti druidové, co sem přišli, tak to rozhodně nebyli žádný svatouškové. Spíš pěkný lumpové. Provozovali černou magii, přivolávali na lidi různý nemoci (to sice nebylo tak jistý, ale tenkrát se lidi prostě rozhodli, že to maj na svědomí a basta) a taky používali lidský oběti. Prostě žádnou velkou oblibu si mezi lidma nezískali.
A tak není divu, že se lidi jednoho dne naštvali, vzali zbraně a vlítli na ně. Druidové se sice bránili, používali různý kouzla, ale stejně jim to bylo houby platný. Skončili pobití do posledního.
Lidi pak jejich mrtvoly naházeli na hromadu, spálili je a mysleli si, že už od nich budou mít pokoj. Jenže se šeredně spletli. Zlý duše těch druidů tu totiž zůstali. A ty od tý doby blouděj lesem a lidem se mstí.
Vždycky si vyberou nějakýho osamělýho člověka a tomu se zjevěj. No, a když se tak stane a někomu se takovej duch zjeví, tak se mu nesmí v žádnym případě zadívat do očí. Vždycky se k němu musí otočit zády, pak na něj nemůže. Ale kdo se mu zadívá do očí, tak ten je v háji.
Akorát nikdo neví, co se s ním pak stane, páč se ještě nenašel někdo, kdo se takovýmu duchovi do očí zadíval a nic se mu nestalo. Takže asi nejspíš zmizej. A to jsem právě tenkrát slyšel, že takhle pár lidí v duchy lesa nevěřilo, v noci se do míst, kde se prej zjevujou, vydali a pak už je nikdo víckrát neviděl.
Tak a to je všechno, poněvadž nutně musim, než to pustim do kalhot a to by byl průšvih, neboť nemám zrovna rád vlhko v gaťatech,“ domluvil Zdenek a začal se pomalu zvedat.
„Hlavně si dávej pozor na duchy lesa, ať tam nějakýho nepotkáš,“ řekla mu Vejr.
„Jó, v pohodě.“
„A když nějakýho potkáš, tak se mu nedívej do očí, abys nezmizel,“ přidala se Káča.
„Klíd. Při mym ostrozraku si ho nevšimnu, i kdyby mi zaklepal na rameno,“ odpověděl Zdenek a šel pomalu do lesa.
Po pár krocích zmizel mezi stromy. Od ohně nebyl vidět, ani on k ohni neviděl. Zastavil se a v klidu si ulevil. Pak se otočil a chtěl se vrátit k ohni. Jenže se zarazil a překvapeně zíral před sebe.
Vzduch před ním jakoby ožil. Začal se vlnit a mlžit. Po chvíli se před ním vytvořila jakási neprůhledná mlžná clona. Zdenek na ni koukal a přemýšlel, co to je. Zjistil to brzy, protože clona se začala stahovat a formovat do podoby lidské postavy. Nebyla příliš vysoká, ale protože se vznášela nad zemí, musel Zdenek zvednout hlavu, aby si ji mohl prohlédnout.
Byla to postava muže ve starém hnědém hábitu a s neskutečně zlým zjizveným obličejem. Zdenek mu pohlédl do očí. V těch se nejdřív zablesklo a pak začali žhnout bílým světlem stále jasnějším a jasnějším.
Pak to Zdenek pochopil. Hleděl do očí ducha lesa. Ducha, kterého si před několika minutami vymyslel. Ducha, který opustil říši bohaté Zdenkovi fantazie a stal se skutečností. Ducha, jemuž se díval do očí a nebyl schopen svůj pohled odtrhnout.
Světlo v duchových očích bylo čím dál jasnější a Zdenkovi se zdálo, jako kdyby ho pohlcovalo, jako kdyby se propadal do duchových očí. Marně se snažil sklopit svůj zrak. Marně se snažil uhnout hlavou. Marně se snažil sebou trhnout a utéct. Jediné, co mohl, bylo zařvat hrůzou: „Ááááááá…“
Ostatní u ohně, když jeho řev zaslechli, se jen usmáli.
„Á, Zdenek potkal ducha temného lesa,“ řekla se smíchem Káča, aniž by tušila, jak blízko je pravdě.
„Jen počkejte. Určitě teď přiběhne a začne nám vyprávět, jak potkal ducha a že mu jen tak tak utekl,“ přidala se Arní. „Anebo zavolá, abysme mu šli na pomoc. Jako na čárách, když šel do baráku na záchod a pak na nás k ohni volal: pojďte si pro mě, já se bojím.“
Jenže té noci, ani nikdy potom, se už Zdenek neozval ani neobjevil…
