Tuhle povídku jsem napsal do soutěže O krvavý brk 2021. No, a jaké překvápko, nic z toho nebylo. 😀 Tak si ji tu můžete přečíst a taky poslechnout. Kdo doma máte či měli jste kočku, pochopíte, kde jsem k tomu nabral inspiraci. 😀
***
Marek vyndal z komory štafle, opřel je o zeď a pak se sehnul, aby zvedl kufřík s nářadím. Když se narovnal a otočil, zase tam seděl. Finch. Zrzavý kocour, který na Marka upřeně zíral. Nesnášel to. Jak to zírání, tak to jeho nečekané zjevování. Přísahal by, že ještě před chvílí kocour ležel v křesle a tvrdě spal. A najednou prásk, byl tady. Ostatně jako pokaždé.
Byl to už víc jak rok, co si s Ivanou začal. Ještě truchlila nad tragickou smrtí svého přítele Petra.
“Jeden ožralej hajzl v autě mi ho vzal!”
Nechtěla se vrhat do dalšího vztahu. Chápal to a netlačil na pilu. Občas se sešli u kávy na pár slov. Nechtěli nic uspěchat. Nakonec to tak nějak přišlo samo. Vztah i společné bydlení. Dlouho se jen navštěvovali. Ale pak musel Marek uvolnit byt a než se nadál, stěhoval se do Ivanina 2+1. Trochu se děsil, aby byt nebyl příliš naplněn “vzpomínkami” na Petra. Ale Ivana byla rozumná.
“V pořádku, uděláme z toho náš domov.”
Zůstaly jen dvě věci. Finch, Petrův kocour. A červený ušák. Taky Petrův.
“To křeslo vyhodit nemůžu, Finch ho miluje. Je to jeho jediná vzpomínka na Petra. Nevadí?”
Z lásky k Ivaně souhlasil. Finch to křeslo opravdu miloval. Spal v něm a trávil v něm většinu času. Ve zbytku dne neustále sledoval Marka. Aspoň takový pocit Marek měl. Kamkoliv po bytě šel, kdykoliv se otočil, Finch tam seděl. Mohl být před tím kdekoliv, mohl mít jistotu, že za ním nejde, stejně se mu nakonec zjevil za zády. Několikrát ho i zavřel v obýváku. Marně.
“Jak ses sem zase dostal, ty prevíte?”
Jednou, v návalu naštvanosti, si Marek sedl do ušáku. Finch se posadil před něj a civěl. Marek se smál.
“Zapomeň, sem tě nepustím.”
Finch se ani nehnul. Nezamňoukal, nezasyčel, nic. Jen seděl. A tak si vzájemně zírali do očí. Půlhodinu, hodinu. A pak se stalo něco, po čem Marek vyletěl z křesla jako čert z krabičky. Nejprve ho sevřel nepříjemný mrazivý pocit, až se mu zježily všechny chlupy na těle. A pak uslyšel divný zvuk. Šepot. Nejdřív nerozeznával žádná slova. Až najednou se mu jedno zařízlo přímo do uší.
“Finchi!”
Hned poté mu kocour vyskočil do klína. Marek vykřikl. Shodil kocoura a rychle z křesla zmizel. Když se otočil, Finch spokojeně ležel v křesle, oči zavřené a vrněl. Ten den raději počkal na Ivanu v ložnici. A v duchu přemítal, kolika let se Finch může dožít.
Od té doby Marek nerad zůstával s kocourem sám. Jenže dnes musel. Měl volno a slíbil Ivaně, že vymění v obýváku staré světlo za nové. Otevřel si v předsíni skříňku s jističi a shodil ten od obýváku. Pak si přistavil štafle pod světlo. Vzal si velký šroubovák na sundání světla a malý plochý, aby uvolnil dráty ze svorky. Vylezl na štafle a světlo odmontoval. Když se chystal na dráty, zaslechl vedle sebe šramot. Ohlédl se a leknutím skoro spadl.
“Do prdele, Finchi!”
Finch seděl na obývací stěně. Jak se tam krucinál dostal? Tam nikdy nebyl. Nikdy!
Pak to zase ucítil. Příval mrazivého vzduchu. A navíc zaslechl další zvuk.
“Skříp.”
Chvíli mu trvalo, než pochopil, odkud jde. Od křesla. Podíval se na ušák. Nic tam nebylo. Nic. Jen…
“Skříp!”
Opravdu se to křeslo pohlo? Marek pustil šroubovák i světlo, které se utrhlo z drátů a rozbilo se o zem.
“Do háje.”
A další zvuk.
“Mňaaauuuu!”
Podíval se na kocoura. Stál na okraji skříňky a hleděl mu do očí.
“Skříp.”
Ohlédl se opět ke křeslu.
“Mňauuu!”
Zpátky na kocoura. Kocour naježil srst, zasyčel – a skočil. S vytaženými drápy rovnou Markovi do tváře. Marek instinktivně zvedl ruce. Kocour doskočil a zaryl drápy do masa. Marek ztratil rovnováhu a letěl po zádech dolů. Neměl žádnou šanci kontrolovat pád, kterým mířil na konferenční stůl. Záda trefila hranu a nevydržela.
“Křup.”
Ruce a nohy ho přestaly poslouchat. Svezl se na zem. Jeho hlava se stočila směrem ke křeslu. Ležel na něm Finch, spokojeně vrněl a jeho srst se vlnila, jakoby ji někdo hladil…
