Věříte v magii? Ne? A jste si jistí, že opravdu mezi námi nejsou mágové?
***
Bylo slunečné jarní odpoledne a já se jen tak procházel po ulici. Najednou jsem se zarazil, protože jsem uviděl něco divného. Něco opravdu divného.
Uprostřed chodníku stál již starší a prošedivělý muž a usmíval se. Na sobě měl černé kalhoty, frak a cylindr. Vypadal trochu jako kouzelník z Houdiniho času. Zvláštní ale bylo, že to vypadalo, jakoby tam vůbec nebyl. Protože všichni lidé procházeli skrz něj.
Jenže já ho tam viděl a tím jsem si byl jistý. A také bych byl odpřísáhl, že se ten muž kouká na mě. A jak se ukázalo, měl jsem pravdu. Ten muž totiž pak ke mně přišel.
„Ano, jsem skutečný, mladý muži,“ odpověděl na nevyřčenou otázku, která se mi honila hlavou.
„Ale jak je možné…“
„…že mě vidíte jen vy?“ dořekl mou otázku a hned mi na ní dal i odpověď. „Protože je to mé přání. Teď není třeba, aby mě viděl ještě někdo jiný, než vy.“
„Ale jak je to možné?“ vrtalo mi hlavou.
„Jak už vás napadlo, že vypadám jako kouzelník, tak jste trefil hřebík na hlavičku. Jsem opravdu kouzelník. I když já raději používám slovo mág. Kouzla dělají jiní. Já se zabývám magií. A propó, jmenuji se Baltazar.“
„Ale co…“
„…po vás chci?“ nenechal mě opět dopovědět mou otázku. „To se dozvíte brzy. Teď mi ale podejte ruku.“
Zaváhal jsem. Nemohl jsem tušit, co se stane, když uchopím jeho napřaženou pravici. Ale když jsem viděl, jak mile se usmívá a ani v jeho očích jsem neviděl náznak něčeho zlého, nakonec jsem mu ruku podal.
Hned jak ji uchopil, zapochyboval jsem, že jsem učinil správně. Pevně mi ji stiskl a já okamžitě ucítil jakési zvláštní chvění. To chvění do mě začalo pronikat. Nejprve od konečků prstů, dlaní, rukou, až se rozneslo do celého těla.
Podíval jsem se mágovi do tváře. On se ale tvářil pořád stejně, jako předtím. Jakoby se nic nedělo. Jenže mně se začalo stmívat před očima a nakonec jsem na kratičký okamžik ztratil vědomí.
Když jsem zase přišel k sobě, veškeré to podivné chvění ustalo. Místo toho se mi rozlil po těle zvláštní pocit. Jakobych to byl, ale zase nebyl já. Jakobych stál na ulici, ale přitom byl úplně někde jinde. A přitom to vůbec nebyl nepříjemný pocit.
„V pořádku?“ zeptal se mě s úsměvem Baltazar a pustil mi ruku.
„Jo…“
„A jak se cítíte?“
„Já nevím. Tak nějak podivně příjemně, ale zvláštně.“
„Jako když to jste a nejste vy? Jako když tu jste a zároveň nejste? Ale přitom je to docela příjemné.“
„Ano, tak nějak.“
„To je v pořádku. Za chvíli si zvyknete. Já jsem si také tak poprvé připadal. Dnes už mi to tak nepřijde. Bohužel. Ale teď pojďte, něco vám ukážu.“
Přemýšlel jsem, co to se mnou vlastně udělal. Zjistil jsem to během okamžiku, protože jeden z chodců prošel skrze mne, jakobych tam nebyl, a pokračoval dál. A za ním hned druhý udělal to samé. Díval jsem se vyjeveně za nimi a při tom mi to začalo pomalu docházet.
„To je v pořádku,“ řekl mi klidně Baltazar, když si všiml mého udiveného výrazu. „Na to si taky zvyknete. Ale teď už pojďte.“
Měl pravdu. Po pátém člověku, který mnou prošel, už mi to tak divné nepřišlo. A tak jsem šel za ním. Po chvilce jsme došli na náměstí.
„Vidíte ho?“ ukázal mi Baltazar kapsáře, jenž obratně vytáhl z kabelky jedné postarší ženy peněženku.
„Vidím.“
„Tak se dívejte teď,“ řekl mi Baltazar. Potom přešel ke kapsáři a něco mu pošeptal do ucha. Kapsář se zarazil a chvíli se díval na peněženku v ruce. Potom se k mému úžasu rozeběhl za ženou, jíž tu peněženku ukradl.
„Paní, ztratila jste peněženku.“
„Jéžišmarja, to by bylo nadělení. No jo, je moje. Jéžiš, to vám děkuju. To jste fakt moc hodnej. Ještěže poctiví lidi ještě nevymřeli…“
Všiml jsem si, že ženina slova vyvolala u Baltazara úsměv. A ten se ještě více rozšířil, když viděl odcházejícího zloděje, jak nechápavě kroutí hlavou nad tím, co právě udělal. Pak se Baltazar vrátil ke mně.
„Viděl jste?“
„Jak jste to…“
„…udělal? Ale to nic nebylo, mladý muži. A viděl jste, jak byla ta paní ráda, že nepřišla o svou peněženku?“
„Viděl. A co ten zloděj?“
„No, tak ten se z toho bude vzpamatovávat ještě hodně dlouho. A jak vím ze své zkušenosti, do cizí kapsy už nejspíš nesáhne.“
„To není možné,“ řekl jsem nevěřícně.
„Ale je, příteli. To je magie. Magie dobrých myšlenek.“
„Ale proč mi to vlastně ukazujete?“ zeptal jsem se ho.
„Proč? No to víte. Člověk už není nejmladší a je na čase předat své znalosti právě někomu mladšímu.“
„A proč zrovna já?“ zeptal jsem se udiveně.
„Tak takhle jsem se taky kdysi ptal. A víte, jakou jsem dostal odpověď? ‘A proč ne zrovna vy.’ Tenkrát mi to vrtalo hlavou, ale dneska už to chápu. A vy, když budete chtít, na to taky jednou příjdete.“
„Ale co mám dělat?“
„Teď nemusíte dělat nic. Nechám vám čas, abyste se rozmyslel. A když řeknete ne, tak já budu hledat jinde a vy na tohle setkání zapomenete.“
Díval jsem se na něj a hlavou se mi honily tisíce myšlenek. Na možnosti, které by mi to dalo. Na to, co mi dnes Baltazar ukázal. Na to, co bude dál, když přikývnu.
„A co je to vlastně ta magie dobrých myšlenek?“
„Magie dobrých myšlenek?“ začal povídat Baltazar s úsměvem, který naznačoval, že pochopil, že už jsem jeho. Přitom se rozešel a já šel vedle něho.
„Víte, v každém člověku je něco dobrého. Každý má nějaké dobré myšlenky. A když víte, jak na ně zapůsobit, jak s nimi pracovat, tak dokážete hodně. Ale to je jen jedna část z celého magického umění. Pak je toho ještě hodně, co vás naučím…“
