Můj osobní upír

Onehdá jsem v televizi slyšel písničku, už nevím, kdo ji zpíval, která začínala slovy: „Můj osobní upír bydlí za řekou“, či tak nějak. Já jsem si z ní vzal pouze ty tři slovíčka na začátku a napsal povídku úplně o něčem jiném, než byla ta písnička. Ale to přece neva, ne?

***

Hodiny kdesi v dálce odbíjely půlnoc a já šel okolo starého hřbitova na kraji lesa. Nebál jsem se, jako jiní lidé. Takováhle místa mě vůbec neděsí. Mě vůbec jen tak něco nevyděsí. A tak jsem se ani nějak zvlášť nevylekal, když se odkudsi ozvalo: „Haló, pane, stůjte.“

Rozhlédl jsem se, ale nikoho jsem neviděl. Asi se mi to jen zdálo. Pokrčil jsem rameny a šel dál.

„Haló, pane, počkejte, prosím!“ ozvalo se znovu. Rozhlédl jsem se. Pak jsem ho konečně uviděl. Seděl na rozpadající se hřbitovní zdi a díval se na mne starýma smutnýma očima. Na sobě měl roztrhané černé kalhoty, bílou špinavou košili, frak, na hlavě cylindr, na nohou boty se žralokem. Zpod cylindru mu lezly dlouhé šedé zcuchané vlasy, jeho starý vrásčitý obličej byl zarostlý šedivými vousy.

„Pane, zůstaňte tu chvíli se mnou. Mně je tu samotnýmu smutno,“ povídal. Šel jsem k němu blíž. Lehce se usmál. Tu jsem si teprve všiml jeho dvou abnormálně rostlých horních špičáků. Vyděšeně jsem udělal krok dozadu. On se na mne smutně podíval.

„Nebojte se, pane. Víte, já jsem upír. Ale krev už lidem nesaju dlouhá léta. Ani nevím, kdy to bylo naposled. A ani nevím, proč jsem s tím přestal. Snad mi přestala chutnat nebo mě přestalo bavit přepadávat lidi. Nevím.“

Jako by mě ta jeho slova uklidnila nebo to bylo těma jeho smutnýma očima, zkrátka přestal jsem z něj mít strach. Vylezl jsem na zídku a sedl si vedle něj.

„Víte, pane, vy jste po padesáti letech první člověk, kterej neutek. Naposledy to byl hrobník Vávra, kterej tady pracoval a večer co večer jsme sedávali před márnicí a povídali si. Pak sem ale přestali pohřbívat, Vávra umřel a všichni, kdo tudy šli, se mě lekli, utekli a nechodili sem už ani ve dne.

Víte, pane, já už se světem toulám nějakejch osmset let. A to je nějaká doba. To byla nějaká řádka lidí. Ale nebylo moc těch, který by si se mnou popovídali. Pár jich bylo, ale ty už dávno zavál čas.

No jo. Ono nebylo ani moc kolegů upírů, co by se se mnou kamarádili. Nebyl jsem právě moc oblíbenej. Že prý jsem měl moc rád lidi. Ona je to pravda. Já spíš vysával tak nějak, abych měl jakous takous sílu k přežití.

Jó, pane, nemyslete si, každej upír nebyl prevít. To záleželo na tom, jakej byl zaživa. A když byl dobrák, tak byl holt dobrák i jako upír. Tak nějak jako u mne. I když, i já měl svoje léta, kdy jsem byl jak smyslů zbavený. Ale o tom vám vyprávět nebudu.

Takový osmnáctý století, tenkrát, milej pane, to bylo všude upírů. To byla doba pro upíry stvořená. To jste přišel do vesnice a mohl jste si bejt jistej, že tam ňákej upír je. Taky se sálo a sálo a z hodně dobrejch lidí se stali upíři.

Já jsem se tehdy držel v ústraní, nějak mě to nebavilo mezi ostatníma upírama. A dobře jsem udělal. Ta naše rasa byla až příliš přemnožená a bylo jasný, že to nemůže vydržet dlouho. A taky že ne. Lidi se rozzuřili a vyrazili na velký tažení proti upírům. Netrvalo to dlouho a drtivá většina mých kolegů byla v pánu.

Na mě málem taky došlo. Nebejt toho, že jsem se schoval tady na tomhle hřbitově, tak jsem taky schytal kolík do srdce a ámen. A když to přešlo, tak už jsem tady zůstal.

Teď už tady pobývám dobrý dvě století. A většinu tý doby sám. Člověk tudy neprojde, jak je rok dlouhej. A nějakej upír? Škoda mluvit.

Dřív, dokud ještě žil hrobník Vávra, tak mě to tu docela bavilo. Teď tu po nocích vysedávám sám mezi hroby a je mi smutno.“

Seděli jsme na zídce a upír vyprávěl a vyprávěl. Vyprávěl mi příběhy lidí, jejichž těla už se dávno změnila v prach. Vyprávěl mi příhody z jeho dlouhého života. Vypověděl mi osudy mnoha jiných upírů. Čas plynul, až se k překvapení nás obou z dálky ozvalo zakokrhání kohouta.

„No, pane, koukám, že se za chvíli rozední. Už budu muset jít. Jsem rád, že jste tu se mnou zůstal. Přijďte zas někdy. Budu rád. Tak se mějte hezky.“

Upír domluvil a seskočil ze zídky. Během okamžiku se mi ztratil mezi hroby. Bylo to podivné setkání. S upírem. Bylo mi ho líto, jak tady musí být furt sám. Vím, jak je těžko člověku bez lidí. A co potom takovému upírovi. A tak jsem se rozhodl, že určitě za ním zase přijdu…