Já vím, že téma mlhy, která přináší cosi zlého, už tu bylo mnohokrát a lépe. Ale i tak jsem si ho pro radost zpracoval po svém. Takže si tu můžete přečíst krátký příběh jednoho večera, kdy do jednoho města přišla mlha.
***
„Máme deset minut po jedenácté, skončily zprávy a venku vládne jasná a teplá noc,“ hlásil hlasatel v rádiu. „A i když máme noc, my si pustíme písničku Beautiful day od irské skupiny U2.“
Karel seděl ve svém autě pohodlně opřený v sedačce a usmíval se. Beautiful day. Jo. Dnes měl opravdu nádherný den. Obchod se mu vydařil, smlouva ležela v kufříku na sedačce a doma ho čeká přítelkyně se šampaňským. Opravdu příjemná tečka na konec.
Zbývalo mu ještě deset minut, než vyjede z lesa a spatří před sebou město. Ale i kdyby to bylo půl hodiny, tak by mu to nevadilo. Je příjemná teplá noc, nebe je plné hvězd a měsíc krásně svítí.
Najednou se zarazil. Před sebou na silnici i mezi stromy uviděl mlhu. Hustou bílou mlhu. Během chvilky do ní vjel a ona ho úplně obklopila. V ten samý okamžik zhasl motor auta, světla, a i rádio přestalo hrát. Auto pomalu ztrácelo na rychlosti, až se úplně zastavilo. Karel se ho pokoušel znovu nastartovat, ale jeho pokusy byly marné. Sáhl na vedlejší sedačku pro mobil. Ale ani ten nefungoval.
Bylo to zvláštní. Nic nefungovalo a to od chvíle, kdy vjel do téhle zatracené mlhy. A kde se tady vůbec vzala? Vždyť to bylo proti vší logice, aby se za takové teplé noci, jako dnes, udělala mlha. Potom ho napadla pro něj naprosto pitomá myšlenka. O podobných věcech lidé vyprávěli, když je uneslo UFO. Pro Karla to byly ale vždycky jen báchorky. A i teď tomu nevěřil. Za tím vším muselo být nějaké normální vysvětlení.
Náhle zaslechl podivný zvuk. Znělo to jako šepot, jako tichý nezřetelný šepot. Karel se nejprve podíval na rádio. To bylo stále mimo provoz. Muselo to být zvenku. Otevřel dveře a vystoupil z auta. Šepot teď byl zřetelnější. Ale Karel mu nerozuměl a ani nedokázal určit, odkud jde. Jakoby byl všude okolo něj. Slyšel ho úplně ze všech stran.
Karel se zachvěl. Nebylo to strachem, ale nečekaným drastickým ochlazením. Ačkoliv ještě před několika minutami hlasatel v rádiu hlásil venkovní teploty okolo osmnácti stupňů, teď byla zřetelná a nepříjemná zima.
A pak Karel ucítil ostrou bolest na břiše. Jako kdyby mu přes něj někdo přejel nožem. Sklonil hlavu a hrůzou vytřeštil oči. Břicho měl rozříznuté od jednoho boku k druhému, z rány se prudce valila krev a mezi ní spatřil i své vnitřnosti.
Karel přitiskl ruce k ráně a snažil se, aby mu vnitřnosti nevyhřezly ven. To se mu dařilo, ale zastavit proudem se valící krev ne. Spolu s krví mu z těla unikal život i síla. Klesl na kolena. Stisk rukou povoloval a jeho střeva pomalu lezly z rány ven. Potom se jeho ruce úplně uvolnily a on se bezvládně zhroutil k zemi. Při dopadu se rána zcela otevřela a vnitřek Karlova břicha vylétl ven do kaluže krve. Ale to už byl Karel mrtvý…
***
Bylo krátce před půlnocí. Taxikář vyložil zákazníka před jeho domem a nahlásil to na centrálu. Potom chvíli seděl v autě a koukal se na ulici. Byla úplně liduprázdná a tichá. Přesně symbolizovala dnešní noc. Nikde se nic neděje a lidé většinou zůstali doma. Tomu odpovídal i jeho kšeft. Od osmi hodin, kdy vyjel, všeho všudy dva zákazníci. Bída. A tak se rozhodl.
„Osmička volá centrálu. Jitko, slyšíš mě?“
„Slyším. Co potřebuješ?“
„Hele, dneska to stojí za starou belu. Co když to zabalím a pojedu domů?“
„No, já myslím, že asi chybět nebudeš. Je to fakt nějaký chudý.“
„Tak fajn. Takže jedu domů.“
„Když tak si nech zaplýho mobila, kdyby něco.“
„Jasně. Tak čau a dobrou.“
„Měj se. Dobrou.“
Taxikář domluvil a položil vysílačku. Potom vypnul taxametr, zhasl světlo na střeše, nastartoval a rozjel se. Čekala ho dlouhá cesta. Nejdřív se musel vrátit do centra na náměstí a pak z něj jet na druhý konec města, kde bydlel. Ještě, že jsou ty ulice prázdné a nebude to trvat tak dlouho, jako přes den.
Na náměstí byl za deset minut. Pomalu jím projížděl a při tom jeho pohled padl na nonstop bufet na druhém konci náměstí. Napadlo ho, že by si mohl koupit ještě něco k jídlu. Chystal se k němu zajet, ale pak si všiml něčeho zvláštního. Z ulic vedoucích z náměstí se valila mlha. Chuchvalce husté bílé mlhy, které se nesly do výšky asi jednoho metru nad zemí.
Taxikář nechápal, kde se tu ta mlha bere. Za tak teplé noci, jako dnes, by se neměla vůbec vytvořit. A ještě divnější bylo, jak se valila. Přicházela ze všech ulic vedoucích na náměstí a stahovala se k jeho středu.
Ale co se s jejím příchodem dělo, to bylo nejpodivnější. Pouliční lampy zhasínaly jedna po druhé, zhasínaly i výlohy, reklamy, světla v barech i hospodách, dokonce zhasínaly i světla v jednotlivých oknech domů. A když se mlha dostala až k jeho autu, zhasly i jeho světla společně s motorem.
Taxikář zkusil znovu nastartovat. Nic. Zkusil to ještě jednou, ale bezvýsledně. Sáhl po vysílačce. Ta byla také nefunkční. Rozhlédl se. Mlha už pokryla celé náměstí, na kterém nesvítilo jediné světlo. Už svítil jedině měsíc. Z několika barů a restaurací vybíhali hosté, aby se podívali, co se děje. Venku ale zůstávali zaraženě stát.
A pak to taxikář zaslechl. Slabý nezřetelný zvuk, podobný šepotu. V první chvíli si myslel, že je to vysílačka. Ale ta byla kaput. Potom se podíval okolo auta. Ale nikdo tam nebyl. Zakroutil hlavou.
Náhle se k jeho uším donesl výkřik. Podíval se, odkud přichází. Pár metrů od jeho auta stála před jedním z barů skupinka lidí. Vlastně už nestála. Všichni se rozbíhali do všech stran. Někteří z nich se najednou chytali za břicho nebo za krk a pak se hroutili k zemi. Další utíkali a z ničeho nic padali, jakoby by byli zasaženi neviditelnou střelou.
Jeden z lidí zamířil k taxíku. Jak se blížil, natahoval ruku a taxikářovi bylo jasné, že se chce v autě ukrýt. Ale když byl jen na dva kroky od něj, objevilo se na jeho hrudi několik krvavých ran. Muž spadl na dveře auta a sklouzl po nich na zem. Na okně po něm zůstala krvavá stopa.
Taxikář zaslechl další výkřiky. Rozhlédl se. Scéna, kterou před chvíli sledoval, jak lidi padají k zemi, nejspíše mrtvi, se odehrávala po celém náměstí. Lidé zděšeně pobíhali v mlze a snažili se uniknout té záhadné hrůze, která je kosila, ale ta je vždycky dostihla. Pak taxikář uviděl, jak z jednoho z domů vylétla oknem nějaká žena a po krátkém pádu, provázeném strašlivým výkřikem, dopadla na chodník. Jen díky mlze neviděl, jak se její tělo roztříštilo.
Taxikář křečovitě svíral volant a koukal se na to všechno vyděšený a nechápající, co se to děje. Všude okolo umírali lidé. Padali k zemi probodení, zastřelení, podříznutí. Podobné věci, jaké před chvíli viděl, se nejspíše odehrávaly i za okny domů. Přitom ale nikde neviděl žádné útočníky, nikoho, kdo by vraždil. Byla tu jen ta přízemní mlha.
Jenže ani to už neplatilo. Mlha jakoby ožívala, mlela se, houstla. Potom se začala zvedat a halit postupně celé náměstí do neprostupné clony. Brzy už taxikář neviděl nic. Jen tu bílou mlhu, která obklopovala jeho auto. Přemýšlel, co má dělat. Jeho taxík byl nepojízdný. Mohl by tu zůstat a čekat, co se bude dít dál. A nebo může vyběhnout ven a zkusit najít nějaký úkryt. Ale podařilo by se mu to? Tím si nebyl vůbec jistý.
Náhle se v jeho taxíku prudce ochladilo. Taxikář se otřásl a naskočila mu husí kůže. Šepot, který předtím slyšel, byl teď silnější a zřetelnější. Ale i tak mu nerozuměl a ani nevěděl, komu patří. A pak ucítil, jako kdyby mu něco studeného a ostrého přejelo pomalu přes krk. Chytil se za něj. Z hluboké řezné rány vedoucí téměř od ucha k uchu mu proudem tekla krev. Potom už to byla jen chvíle, než jeho tělo přepadlo mrtvé na volant…
***
Bylo ráno. Do ulic města se vkrádalo světlo a do východu slunce zbývalo jen pár minut. Ale pro tohle město by bylo lepší, kdyby nikdy nevyšlo. To, co měly sluneční paprsky osvítit, byla nevýslovná a neskutečná hrůza.
V ulicích ležela v krvi lidská těla bez života. Některá byla poseta řeznými ranami, na některých byly střelné rány, další měla podříznutá hrdla, jiná ležela na chodníku rozbitá po pádu z okna. A až paprsky slunce proniknou okny do pokojů, i tam naleznou stejně hrůzné výjevy. Slunce bude marně hledat někoho živého. V tomhle městě už nikdo živý nezůstal…
